Výroba zbraní se scvrkla, nepočítali jsme s válkou, říká kandidát na velvyslance v Moskvě

Ukazuje neschopnost evropských států plnit závazky vůči Ukrajině na možnou mezeru v obranných strategiích?

To není dáno mezerou ve strategiích, ty jsou napsané dobře. Problém, který vidíme, je daný spíš pomalostí vlád. Pokud totiž ony chtějí, aby se rozšířily výrobní kapacity, musí přijít a říct: tady jsou dlouhodobé kontrakty, tady jsou dlouhodobé pobídky na investování do rozvoje výrobních schopností. A to se zatím úplně nestalo. Myslím ale, že vlády jednotlivých členských států NATO i EU postupně poznávají, že tohle se stát musí, pokud se mají výrobní kapacity skutečně rozšířit. A že armády, respektive resorty ministerstev obrany, musí být schopny říct, jak velké mají cílové výrobní kapacity být, a úměrně tomu potom investovat a vytvořit sadu nástrojů. V českých podmínkách například s pomocí Národní rozvojové banky.

Pusťte si rozhovor s Danielem Koštovalem i ve formě podcastu:

Mluvíte o dlouhodobém nebo střednědobém horizontu. Kdyby ale větší konflikt vypukl zítra, uměly by české zbrojovky pokrýt vzniklou poptávku?

Neuměly. A neuměly by to ani ty německé nebo francouzské. Výrobní kapacity odpovídají období, kdy byl hlavní bezpečnostní hrozbou boj proti mezinárodnímu terorismu a strategický konflikt na mezistátní úrovni nebyl vnímán jako reálná hrozba. To znamená, že se málo investovalo, byly malé obranné rozpočty, a tedy malá poptávka. A tak se evropské, ale vlastně částečně i americké výrobní kapacity prostě scvrkly. Musíme si uvědomit, že firmy v obranném průmyslu jsou primárně soukromé, tudíž si nemůžou dovolit udržovat neproduktivní výrobní kapacity nebo zaměstnance.

Kdyby se podpora ze strany vlád a EU zvýšila, kdy může být český obranný průmysl na případný konflikt připravený?

Každá taková, řekněme, průmyslová operace je otázka minimálně roku až dvou. Samozřejmě záleží, jestli to je výroba munice, nebo obrněných transportérů. Je smutné, že jsme více než dva roky od začátku ruské invaze na Ukrajinu, a teprve teď vlády začínají chápat, že musí investovat, zkoordinovat se a dát agregovanou poptávku obrannému průmyslu napříč evropskou částí aliance. Je to ostatně i jeden z výsledků nové obraně-průmyslové strategie, kterou zveřejnila Evropská komise. Zkrátka tady znovu objevujeme kolo.

„Nejlevnější variantou je funkční obranný systém, kdy je mírová armáda schopna se v potřebném čase rozvinout do válečné armády, která je velká natolik, aby dokázala odrazit případný útok agresora,“ napsal jste v jednom svém textu o obraně státu před dvěma roky. Co by takové rozvinutí znamenalo pro obranný průmysl? Bavíme se o nějaké vlně znárodňování?

Určitě ne. Žijeme v zemi, kde je tržní hospodářství a prim hraje soukromý sektor. Jde o to, že už v době míru může ministerstvo obrany formou schválení na úrovni vlády požadovat uzavření takzvaných mobilizačních smluv s jednotlivými průmyslovými podniky. Ty následně vytvoří dostatečně velké výrobní a skladovací kapacity pro případnou válečnou armádu, aby měli rezervisti s čím bojovat. Tento systém je ale závislý na tom, že vlády musí spočítat, jak velké mají ty kapacity být. Následně to musí sdělit obrannému průmyslu a vytvořit takové finanční podmínky a nástroje, aby průmysl mohl začít investovat a splnit cíl, který mu za účelem zajištění obranyschopnosti definoval stát.

Česká vláda musí teď přes ministerstvo obrany iniciovat intenzivní dialog s obranným průmyslem nejen o velikosti výrobních kapacit, ale také například o tom, které podniky jsou strategické a budou v případě krize primárně zásobované energií a chráněné třeba protiletadlovou obranou. Tento krok nás taky teprve čeká a znamená poměrně velký kus práce napříč celou evropskou částí aliance.

Německo čelí úniku armádních informací. Týká se i možnosti dodávky střel Taurus na Ukrajinu

Zahraniční

Dá se dnes odhadnout, jaký dopad bude mít navýšení výrobní kapacity obranného průmyslu na rozpočet státu?

Těžko odhadovat, protože prvním krokem je určit, jaká má být cílová velikost těch výrobních kapacit. Řekněme si, že nám chybí 50 procent, možná víc, pokud jde pouze o potřeby České republiky. Nicméně samozřejmě je tu ambice, aby firmy českého obranného průmyslu zajišťovaly nejenom českou armádu, ale i další, protože některé státy prostě nemají tak rozvinutý domácí obranný průmysl. To znamená, že to můžou být prostředky na úrovni stovek miliard korun.

V souvislosti se zajištěním dostatečného množství zdrojů pro obranný průmysl se často zmiňuje riziko nedostatku střelného prachu, který vyrábí státní akciovka Explosia. Měl by na ni stát víc tlačit, aby navýšila kapacity?

To řešení není jednoduché, ale není ani zásadně složité. Stát musí samozřejmě tlačit na podnik, který dokáže takto základní věc vyrábět, aby se choval efektivně a rozvíjel svoje výrobní schopnosti. Zároveň mu k tomu ale musí vytvořit podmínky. A jestliže jsou tím problémem dodávky surovin z Číny a několika dalších míst na světě, vláda má po ruce nástroj, který se jmenuje zahraniční politika, a musí konat tak, aby navázala vztahy se státy, které tou potřebnou surovinou disponují. Aby byla importovatelná z jiných zemí, než je Čína, která se nechová zcela přátelsky.

V čem by měl být český obranný průmysl soběstačný? A v čem se naopak můžeme nebo musíme spoléhat na spojence?

Ideální by bylo, kdybychom dokázali být maximálně soběstační v těch základních věcech, to znamená od útočných pušek a pistolí přes základní vybavení vojáka až po těžší obrněné techniky, houfnice, obrněné transportéry. Samozřejmě nemá cenu mít ambici, že chceme do budoucna vyrábět supersonický letoun. Náskok zemí, které to dokážou, a je to třeba i desetimilionové Švédsko, ten už dohnat nemůžeme a nemá to ani cenu. Je třeba vytvářet v tomto směru správné strategické kooperativní vztahy, to znamená, že je tady třeba učinit základní úvahu, která nám také chybí. Potřebujeme vědět, kam směřujeme, jaký je cílový stav, jaké jsou milníky, jak se k němu dostaneme. Česká republika zatím takovou strategii nemá.

Co bude, až válka na Ukrajině skončí? Jak dlouho budeme muset navýšené kapacity udržovat?

Pokud by v době míru byla velikost výrobních kapacit větší než aktuální potřeba, tak existuje nejenom v Česku systém, kdy jsou takové kapacity připraveny, zakonzervovány a jsou udržovány příslušné pracovní síly, které dokážou na těchto linkách vyrábět. Firmy, které by je držely, dostanou od státu zaplaceno. Obecně panuje představa, že by to byly horentní sumy. Můžu říct, že podle provedených analýz by zakonzervování výrobních linek například na obrněný transportér Pandur nebo útočnou pušku Bren vyšlo na maximálně několik milionů korun ročně, což jsou v podstatě směšné peníze.

Kritizujete, že Česko nemá obranně-průmyslovou strategii. Jak jsou na tom ostatní státy?

Nejsme v tom výjimeční, ale zároveň jsme v té horší polovině těch, kteří ji nemají. Má ji například Velká Británie, ale i státy ekonomicky a rozlohou srovnatelné s Českem, jako je Dánsko nebo Nizozemsko.

Nabízí se analogie mezi dneškem a meziválečným Československem, které v období před rokem 1938 masivně dotovalo soukromý zbrojařský sektor a financovalo i jeho přesunutí směrem na Moravu, aby dokázal lépe čelit německému útoku. Můžeme si v tomto vzít od našich předků příklad?

Určitě. Je to relevantní a realistická inspirace a není to vlastně nic jiného, než co komise „nově“ konstatuje v unijní Obraně-průmyslové strategii. Státy prostě musí investovat do své bezpečnosti a obranyschopnosti. Meziválečné Československo to dělalo úměrně svým možnostem a schopnostem. Vláda tehdy šla tak daleko, že, jak jste správně zmínil, říkala, kde by ty zbrojovky měly být umístěny. Tento gigantický úkol Československo tehdy nestihlo, protože ho začalo řešit pozdě.

Je tedy potřeba uvažovat o přesunu zbrojovek zpátky na západ?

Já myslím, že ne. Dneska jsme geopoliticky v jiné situaci, nemáme ani na východní, ani na západní hranici stát, který by, byť potenciálně, mohl být agresorem. Přesto jsme měli daleko více – a v tom máme tedy velký dluh – investovat do ochrany zbrojovek ve smyslu protivzdušné obrany státu. To znamená jak obranu proti vrtulníkům, letounům, dronům, tak proti raketám všeho možného druhu. Specificky v tomto ohledu dnes Česká republika opravdu nemá skoro nic.

Co říkáte na to, že se o vás mluví jako o budoucím českém velvyslanci v Rusku. Můžete to potvrdit?

To nemohu komentovat.