Liberty v klinické smrti. Krize klíčového podniku je ideální příležitostí pro restart Ostravska
Byť podnikatel a konečný vlastník hutě Liberty Sandžív Gupta uvrhl těžký ostravský průmysl do největší krize od 90. let, otevírá se konečně šance na radikální transformaci regionu.
Ten příval černých zpráv z Ostravska, které začaly proudit na konci loňského léta a stále jim není konec, je už takřka ubíjející. Až čtenář přestává chápat, čeho chce vlastně vedení Liberty Ostrava dosáhnout a jak zásadní rány může podniku uštědřit hibernace provozu. Především je ale těžko pochopitelné, možná až neuvěřitelné, jak očekávaný a logický cyklický pokles ocelářské výroby dokázal zastihnout ostravské hutě nepřipravené a bezbranné.
Přitom uběhlo už více než čtvrt roku od chvíle, kdy vedení podniku svým hlavním partnerům představilo takzvanou „optimalizační vizi“, která by měla huť převést z „území vyhaslých pecí“ opět mezi fungující, a především zdravé ocelárny. V plánu, jak byl oficiálně prezentován, se třeba mluvilo o tom, že letos v lednu se měl rozjet proces znovuzprovoznění jedné z vysokých pecí. „Společnost bude využívat aktuální situace na evropském trhu, a to prostřednictvím výhodných nákupů ocelových polotovarů (předlitků), ze kterých bude válcovat finální výrobky, jako jsou za tepla válcované svitky,“ stojí v oficiální informaci, jež je dodnes k dohledání na webových stránkách ostravských hutí.
Před Vánoci a ve chvíli, kdy tisícovky zaměstnanců nastoupily na povinnou dovolenou s plným platem, které dodnes není konec, takové informace působily nadějně. Ale přestože tu máme jaro, „optimalizační plán“ se zatím nerozjel a stejně tak neožívá ani jedna z vysokých pecí.
Nutná proměna regionu
Současná situace hutí, jimž od roku 2019 vládne britský podnikatel indického původu Sandžív Gupta, zůstává i pět měsíců po uhašení poslední funkční vysoké pece tragická. I přesto že je aktuálně ve hře restrukturalizační plán, o němž by snad měli věřitelé podniku rozhodnout do poloviny dubna, jeví se stále reálněji, že Liberty Ostrava se dostala do bezprecedentní situace. A že se nehraje jen o to, jak tamější hutní výrobu opět obnovit, ale především o to, jak najít jakžtakž fungující model pro dlouhodobější, a především racionální přežití podniku. Slova Ajay Aggarwala, předsedy představenstva Liberty Ostrava, z 20. prosince loňského roku o tom, že „cílem bude optimalizační plán v novém roce co nejdříve uskutečnit, tedy znovu zprovoznit vysokou pec číslo 3 a navazující výrobu na ocelárně, abychom tak zmírnili obavy našich zaměstnanců i všech našich partnerů“, jsou sice zajímavá, ale ve výsledku vlastně velmi krátkozraká.
Těžko totiž říct, co se s ostravským hutním komplexem stane v příštím globálním ocelářském pádu. To majitelé továrnu opět na několik měsíců nechají vychladnout a tisícovky zaměstnanců zase vyrazí na vynucenou dovolenou?
Právě proto, že nic takového nedává smysl a Guptův koncern GFG, kam ostravské hutě stejně jako dalších několik provozů po celém světě patří, dosud nebyl schopný vymyslet a zrealizovat vhodný scénář pro realistickou budoucnost svého ocelářství, mělo by se možná víc mluvit o tom, co má z Ostravska vzniknout a jaká bude jeho role v budoucnosti Česka a střední Evropy.
Faktem totiž je, že i když se o nutné proměně industriálního regionu mluví od přelomu tisíciletí, žádná zásadní změna nastavení a mentality vlastně zatím nenastala. Asi nejvýmluvnějším důkazem toho je, že v případě potenciálního pádu hutí se stále mluví o ohrožení desítek tisíc pracovních míst – nejen přímo v podniku, ale i v navázaných a kooperujících firmách. Celkový počet obyvatel v ostravském okrese, kde hutě sídlí, přitom činí něco kolem 317 tisíc.
Plán B
Možná právě proto je nyní ten okamžik, kdy by se Moravskoslezský kraj měl odhodlat k onomu dlouho slibovanému restartu. Jasně se totiž ukazuje, že i když těžký průmysl bude mít v regionálním hospodaření stále své místo, rozhodně se na něm už nedá stavět tak jako dřív a jak se to politici a veřejní činitelé – zřejmě i kvůli jisté pohodlnosti – snažili praktikovat.
V ostravském regionu se už sice před pár lety mírné strukturální a sociální změny rozjely, ale stále vidíme, že těžký průmysl, automobilový segment a průmyslové zóny zůstávají těžištěm, na němž celá oblast a její prosperita stále stojí.
Novému nastavení nahrávají i transformační miliardy, které chce do uhelného regionu nalít Evropská unie. Jejich hlavním smyslem je pomoct se vznikem nových pracovních míst. Hlavním předpokladem nicméně zůstává, aby existovaly plány, které by jen čekaly na proinvestování. A i když na jejich přípravu bylo několik let, z přešlapování kolem současné krize Liberty Ostrava je zřejmé, že žádný plán B, na nějž by byly navázány tisícovky nových pracovních míst, kraj nemá.
Smutnou realitou tak zůstává, že moravskoslezským projektem, který má aktuálně přislíbenu největší evropskou transformační dotaci ve výši 1,6 miliardy korun, je téměř dvacet let starý projekt vědecké knihovny Černá kostka, jejž místní politici stále jen odsouvali a nyní jej oprášili. Chce to prostě víc odvahy. A hrátky Sandžíva Gupty s Ostravou navíc ukazují, že času už příliš nezbývá.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
