Na den do Abú Dhabí byznys třídou aerolinky Etihad. Šejkové našli něco ještě lepšího než ropu
Etihad Airways, vlajková aerolinka Abú Dhabí, začala v červnu vůbec poprvé létat do Česka. Hlavní město Spojených arabských emirátů propojuje s Prahou čtyřikrát týdně. K této příležitosti společnost pozvala magazín e15 na palubu byznysové třídy a na jednodenní návštěvu Abú Dhabí. Jak probíhá let v luxusní kóji s „postelí“? Kam v pouštním městě zajít a co stojí za návštěvu?
Emiráty pohádkově zbohatly objevením ropných ložisek v polovině minulého století. Vládnoucí šejkové však dobře vědí, že v době dekarbonizace a rozmachu byznysu s obnovitelnými zdroji energie nemohou sázet výhradně na černé zlato. Proto má hrát čím dál významnější roli turismus. Ostatně podíl neropného sektoru Abú Dhabí má do konce dekády narůst na 64 procent. Součástí plánu je i expanze aerolinky Etihad Airways.
Nasedáme do jednoho z jejích 43 boeingů 787-9. Čeká nás téměř šestihodinový let v byznysové třídě. Do letadla nastupuje i mnoho dalších Čechů. Nejde jen o turisty, ale i o posádku – kapitánem letu je zkušený pilot Jan Kopička, manažerkou letu, jež vede palubní personál, pak Gabriela Vavrošová. I oni chtějí v uniformách Etihad ukázat, že Emiráty nejsou jen o věhlasné a „instagram friendly“ Dubaji a její proslulé aerolince Emirates.
„Toto nové spojení je dalším úspěchem v naši strategii rozšiřování nabídky dálkových spojení. Podle našich předpokladů by ji do konce letošního roku mohlo využít více než padesát tisíc cestujících,“ říká Jiří Pos, předseda představenstva Letiště Praha.
Jak funguje Etihad Airways na trase Praha – Abú Dhabí
Usedám do soukromé kapsle a pro diskrétnost zatahuji přepážku. Půl metru široké sedadlo lze polohovat snad na všechny způsoby, mimo jiné i do podoby postele, údajně až dva metry dlouhé. Ve skutečnosti se jedinec už o 180 centimetrech výšky cítí, že se vejde „tak tak“.
Každý pasažér v byznys třídě má svou letušku či stevarda, který během letu plní přání nejrůznějšího charakteru: nalévá šampaňské, míchá koktejly, přináší pantofle, pečlivě nahřátou směs ořechů a arabské i mezinárodní pokrmy kdykoliv během letu.
V menu je k mání například arabské mezze, tedy soubor tradičních předkrmů typu hummus, tabbouleh či mutabbal, dušená telecí líčka nebo čokoládový fondán.
Luxus, kam se podíváš. Škoda, že jinak dokonalý zážitek kazí nefunkční wi-fi, která se ukázala jako velký problém hned pro několik viditelně nepotěšených cestujících, kteří měli v plánu pracovat online. Na obrazovce lze pochopitelně sledovat nejnovější filmy či živé vysílání, ale také Mekka Pointer. Ten po celou dobu pasažérovi ukazuje, kterým směrem je to od letadla do rodiště Mohameda a také do Abú Dhabí.
Jan Kopička pilotoval vůbec první let Etihadu do Prahy:
Přichází Gabriela. „Co mě nejvíce naplňuje v práci? Příběhy cestujících. Kdo, proč a kam letí. Často to jsou veselé příběhy, někdy se i žádá o ruku na palubě,“ říká mi česká manažerka letu. Jako letuška pracuje jedenáct let, šéfkou posádky je přes rok. Rodačka z Domažlic vystudovala angličtinu pro manažerskou praxi na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Tři roky působila v Londýně, kancelářská činnost ale energickou Gabrielu nenaplňovala.
„Neustále pršelo, já ale potřebuji slunce. Tak jsem se v dubnu 2014 sama vydala tam, kde je garantované – do Dubaje,“ popisuje, jak se dostala k letadlům. V Dubaji totiž poznala někoho, kdo ji pozval do Abú Dhabí – prostě jen tak, „na čumendu“.
„Abú Dhabí mě úplně uneslo, je zelenější, klidnější a krásnější. Všude jsem viděla zlatým písmem název Etihad. Co to je?“ ptala se před lety. Ještě během dovolené poslala životopis do nově poznané aerolinky. Krátce nato poprvé nastoupila v barvách Etihad. Dnes létá takřka po celém světě, obvykle sedmkrát až osmkrát za měsíc. Etihadu slouží napříč flotilou, mimo jiné i na palubách největších dopravních letadel světa, airbusů A380.
Koordinuje kolegy, hlídá, zda se dostatečně usmívají nebo nelenoší se smartphonem. Jí samotné hlásí hodinky 7500 nachozených kroků už po čtyřech hodinách letu. Průměrný Čech přitom ujde v průměru čtyři až šest tisíc kroků za celý den. „Nejraději létám do Prahy – za maminkou. Případně do Sydney či do Osaky – jsou to překrásné destinace.“
I pilot Kopička je v dobrém rozmaru. V Abú Dhabí přistál hladce, navíc s mírným časovým náskokem. I on přispívá k expanzi Etihadu, který loni o čtvrtinu navýšil obrat na téměř sedm miliard dolarů a ztrojnásobil zisk na téměř půl miliardy. Ani ne čtvrt století staré aerolince se daří lákat čím dál více cestujících, loni jich přibylo o třetinu více – 18,5 milionu. Do 52 milionů, které dopravila konkurenční Emirates, má stále ještě daleko, růstové trajektorii ale – zdá se – nic nebrání.
Kam zajít v Abú Dhabí, hlavním městě Spojených arabských emirátů?
Vyrážíme do Abú Dhabí. Podobně jako v Dubaji ani zde městská hromadná doprava takřka neexistuje, alespoň tedy z pohledu rozmazleného Pražana. Hlavní úlohu zaujímá automobilová a levná taxi doprava. Šoféři jsou v uniformách, jejich řízení je umírněné, auta jsou v top stavu – včetně našeho Chevroletu Suburban. Do budoucna by to se zdejší hromadnou dopravou však nemuselo být tak zlé, přinejmenším na trase Abú Dhabí – Dubaj. Emiráty má totiž už koncem dekády propojit vysokorychlostní železnice za téměř čtrnáct miliard dolarů. Projekt Etihad Rail počítá s maximální rychlostí vlaků až 350 km/h, z jednoho města do druhého se tak dostanete za pouhou půlhodinu.
Na tenhle vláček ještě pár let nenasedneme, přesto se vydáváme na místo, kde se jezdí téměř stejně rychle: vítejte na okruhu Yas Marina, kde zápolí piloti formule 1. Tedy naštěstí ne nyní, prestižní poslední závod v kalendáři je naplánován až na sedmého prosince. Do té doby patří více než pět kilometrů dlouhá dráha nám, turistům a početné skupině místních. Za 45 dirhamů, tedy asi 260 korun, si půjčujeme běžné kolo, helmu a vyrážíme na trať. Je asi deset večer, stále téměř třicet stupňů, okruh je plný lidí. Cyklisté šlapou po směru, běžci naopak. Jiní cvičí jógu. Co jiného také na okruhu F1 dělat. Zpětně hodnoceno řadíme tento zážitek ze všech lákadel Abú Dhabí vůbec nejvýš. Prostý, zato zcela nevšední.
Posouváme se dál. Pár dní před námi zde byl Donald Trump, nyní vstupujeme do velké mešity Sheikh Zayed i my spolu s početnou skupinou dalších turistů, ale i věřících. Emirát sice nikdy oficiálně nezveřejnil náklady na výstavbu, podle odhadů se však měly pohybovat na úrovni půl miliardy dolarů, což ji řadí mezi nejdražší mešity světa. Že investor pomýšlel i na návratnost investice, naznačuje způsob, jakým drtivá většina návštěvníků do mešity přichází – tedy přes rozsáhlou komerční zónu v obchodním centru, podobně jako když jdete bezcelní zónou k letištní bráně. Je libo kávičku v Costa Coffee? Dubajskou čokoládu? Zachtělo se vám zlatých náramků? Míjíme dokonce i taekwondo akademii pro děti.
Obrovským byznysem je i prodej nebo půjčování tradičního místního oblečení pro pány i dámy. Buď ho chtějí kvůli fotkám na Instagram, nebo aby zkrátka měli vhodný oděv do mešity. „K nejlepším zákazníkům patří Evropané a Američané. Obchodníci nicméně platí poměrně drahý nájem, asi dva tisíce dirhamů, téměř dvanáct tisíc korun, za metr čtvereční prodejní plochy,“ popisuje nám místní průvodkyně Houda.
Z obchodního centra nás do mešity přesouvá série eskalátorů. Je to impozantní místo. Čisté, krásné, překvapivě klidné a tiché. Materiálům dominuje bílý sivecký mramor dovezený ze Severní Makedonie. Tento symbol čistoty, míru a duchovní vznešenosti zdobí sloupy, kopule, zdi i podlahy. Všudypřítomnou bílou vhodně doplňuje zlato na minaretech, lustrech a nápisech. Vidíme také různé polodrahokamy a barevné kameny, třeba ametyst, malachit nebo červený achát. Obrazce vychází z tradičních perských motivů. Nezobrazují živé bytosti, ale geometrické tvary či květiny.
Mešitu zdobí i největší mramorová mozaika na světě složená z téměř deseti milionů kamenů. Nachází se zde i největší ručně vázaný koberec na světě o 5400 metrech čtverečních a 35 tunách. Koberec, který tvoří neuvěřitelných 2,2 miliardy ručně uvázaných uzlů, pokrývá hlavní modlitební sál. Když jej přiváželi z Íránu, museli ho rozdělit na devět dílů.
V samotné mešitě už komerci nenajdete. Tedy až na jednu výjimku. „Vidíte tu 360stupňovou otočnou spinner kameru? Hlavně Číňané ji milují,“ říká Houda. Zatímco zapůjčení sluchátek s individualizovanou prohlídkou mešity vyjde na dvacet dirhamů, fotokoutek na téměř trojnásobek.
Abú Dhabí sází na turismus i známé značky jako Ferrari či Louvre
Abú Dhabí ve velkém sází na turistický ruch, jenž má přispívat k HDP čím dál více. Masivně se proto pouští do další výstavby, a to na dvou hlavních ostrovech: Yas a Saadiyyat. První sdružuje hlavně zábavní atrakce pro rodiny, druhý rozvíjí kulturní čtvrť. Ještě letos se má otevřít nové Sheikh Zayed národní muzeum, příští rok pak umělecké Guggenheim muzeum. Měsíc před naším příletem oznámila společnost Disney, že na ostrově Yas vybuduje svůj sedmý Disneyland, první na Blízkém východě.
Navštěvujeme již otevřené muzeum Louvre, jež získalo licenci od Francie v roce 2017. Autoři se patrně inspirovali v IKEA, muzeum totiž nelze projít jinak než postupně a kompletně. Naštěstí je designované poměrně moderně, tedy spíše minimalisticky s důrazem na vizuálně atraktivní díla. Britské muzeum to opravdu není. Než opustíme ostrov Saadiyyat, navštěvujeme ještě mezináboženský komplex Abrahamic Family House. Na jediném vzdělávacím místě zde vedle sebe stojí tři moderní stavby: mešita, kostel a synagoga. Mají sloužit jako fórum pro multikulturní dialog.
Přesouváme se na ostrov Yas, zde už ale stíháme pouze Ferrari World. Jedná se o poměrně předražené místo, vstupné převyšuje 1600 korun, které toho až tolik nenabízí, tedy kromě běžných atrakcí a prodejen dražších suvenýrů. Přesto jej stojí za to navštívit, a to kvůli šílenosti jménem Formula Rossa. Málokterá horská dráha zrychluje z nuly na 240 km/h za 4,9 vteřiny a dává pocítit sílu až 4,8G. Kdo by se ani zde nenabažil adrenalinu dostatečně, může navštívit také Warner Bros. World Abu Dhabi, největší krytý zábavní park na světě. Nás už ale čeká zpáteční let do Prahy.
