Zaměstnanecké akcie prošly navzdory politikům. Vyspělá země se stará o své startupy
S ESOP, tedy systémem zaměstnaneckých akcií, se Česká republika sice dostala mezi země, které ho mají nebo mít chtějí, ale nebylo to díky politikům, spíše jim navzdory. Startupy nejsou žádným magickým receptem na úspěch, ale i selský rozum velí, že bez nich není budoucnost.
Fjodor Dostojevskij a Mahátma Gándhí kdysi prohlásili podobný citát, ale nejčastěji je uváděn ve znění, které v roce 1977 během svého posledního projevu pronesl viceprezident Hubert Humphrey: „… morální zkouškou vlády je to, jak se chová k dětem, které jsou na počátku života; k seniorům, kteří jsou na sklonku života, a k nemocným, potřebným a postiženým, kteří jsou ve stínu života.“ V sociální rovině se tak snažíme chovat, ostatně ne nadarmo je rozpočet ministerstva práce a sociálních věcí větší než rozpočty všech ostatních ministerstev dohromady. Snažíme se chovat podle Humphreyho.
Kde se ale chováme často úplně naopak, je rovina ekonomická. Tam najednou jako kdybychom obrátili a chtěli se starat jen o ty, co by se o sebe dokázali postarat úplně sami. Nemá smysl dohánět celý viceprezidentský citát do absurdních snah o analogii, ale můžeme se podívat na to, jak se stát stará o ty firmy, které teprve začínají hledat své místo. Pojďme se podívat na ony „děti“. Na startupy.
V Evropě totiž nejde o žádný zázrak, natožpak v České republice. Jeden ze dvou evropských startupů si jde pro financování do Spojených států. Zjevně je to tím, že naše startupy mají globální ambice a Američané jsou obecně bohatší, ale zbytek je jen naším problémem. Jsme chudší mimo jiné i proto, neboť neumíme dát prostor mladším a dravějším. Ve výsledku se tak americkým startupům daří vybírat vyšší částky a postupovat v jejich získávání do dalších kol financování a oslovovat mohovitější investory, se kterými přichází nejenom peníze, ale také know-how. Malé začínající firmy navíc utápíme ve zbytečné byrokracii a kontrolách.
Nevyužitý potenciál
Můžeme nad „mladou generací“ firem mávnout rukou, anebo dokonce křičet na mraky, že „za nás se to dělalo jinak“, ale zbytečně pak nevyužijeme potenciál, který v sobě „mládí“ má. Částečně je to o kultuře, kdy to musíme chtít my, zákazníci a zaměstnanci, částečně je to ale také o nastavení systému, tedy o tom, jak se ke startupům chová stát. Pro začátek by stačilo uznat, že tu startupy jsou a není to jen drobná, okrajová část ekonomiky. Naopak, že jde o naši budoucnost a perspektivu.
Pokračovat bychom mohli budováním velkého evropského kapitálového trhu, jednoduššími kontrolami, důvěrou ve větší flexibilitu ve vzdělávání, uvolněním bariér přísunu kvalifikované pracovní síly ze zahraničí. Nápadů je celá řada, stačí je sesbírat, a především uvést do praxe.
Pokud bychom se vrátili k úvodní analogii, je to podobné jako u dětí. Nejmladší generace není nezbytně zárukou pokroku, ale zpravidla tomu tak bylo. Obzvlášť když jsme jí dokázali podat pomocnou ruku, dali dostatek péče, vzdělání, odpustili občasné chyby a nebáli se, že čas od času přeroste generaci starší. U startupů je to úplně stejné. A je to dobře, ostatně podle toho se pozná vyspělost civilizace.
