Rozmach železniční dopravy ropy souvisí s rychle rostoucí těžbou v nekonvenčních ložiscích, zejména v ložisku Bakken v Severní Dakotě. Pro tamní ropu už nestačily kapacity existujících ropovodů, a proto ji těžaři museli kvůli potížím s logistikou prodávat se slevou. Zpráva pro americký Kongres z loňského prosince hovoří o tom, že za bakkenskou ropu dostávají producenti o 4 až 28 dolarů méně, než kolik stojí referenční ropa WTI. Proto se jim vyplatilo najmout vlaky, které jsou o 5 až 10 dolarů na barel dražší než ropovody.
Ropné vlaky vytrhly trn z paty i některým rafinériím na východním pobřeží USA. Například rafinérie v okolí Filadelfie zpracovávaly dováženou ropu ze západní Afriky, která byla dražší než ropa WTI. Na výrobě ropných produktů prodělávaly a hrozilo jim zavření. Domácí ropa z Bakkenu dopravovaná po kolejích, která je levnější než surovina z dovozu, jim zajistila novou prosperitu. Náklady klesly, konkurenceschopnost jejich produkce vzrostla a jejich majitelé začali investovat do modernizací.
V kontextu celkové nákladní železniční dopravy nepředstavuje ropa zatím klíčovou položku. V roce 2012 se na objemu přepravy podílela jedním procentem a loni 1,6 procenty. Některým dopravcům však nahradila upadající přepravu černého uhlí, které kvůli břidlicové revoluci začalo jako energetická surovina prohrávat se zemním plynem.
Převedeno do peněz, stojí doprava jednoho barelu ropy po kolejích od 10 do 15 dolarů. V roce 2013 železniční společnosti převezly přes 300 milionů barelů ropy. To představuje tržby od 3 do 4,5 miliardy dolarů za rok. Větší podíl na dopravě ropy limituje dostupnost železničních cisteren.
Pro rafinérie mají koleje ještě jedno kouzlo. Zatímco s provozovateli ropovodů musí zpravidla podepsat smlouvu na odběr suroviny na 10 až 15 let, železničáři nabízejí jen jednoleté či dvouleté smlouvy. V době prudkého kolísání cen, může být tato flexibilita v dodávkách pro rafinérie výhodná. Zajímavá je také doba dodání. Zatímco ropovodem ropa teče na atlantické pobřeží 40 dnů, vlakem jede zhruba týden.
Odhadovat budoucnost přepravy ropy po železnici je obtížné. Na jedné straně tlačí rostoucí domácí produkce provozovatele ropovodů ke zvyšování přepravních kapacit. Těžařům to usnadní cestu na trh a umožní jim to prodávat ropu za vyšší ceny. Na druhou stranu vyšší ceny přitáhnou nové těžaře, čímž se problém s nedostatečnou přepravní kapacitou ropovodů vrátí a alternativou zase budou vlaky. Proti krátkodobému zvyšování podílu železnice na přepravě ropy hovoří i nynější nízká cena suroviny, která může v příštích letech těžbu v nekonvenčních ložiscích částečně utlumit.
