Česká populace bude stárnout, což se projeví nejen ve financování penzijního systému, ale třeba i v rostoucích potřebách péče o osoby odkázané na něčí pomoc. Podle Aleše Roda z Centra ekonomických a tržních analýz CETA je třeba toto téma zbavit tabu a do řešení zapojit soukromý kapitál. Pomoci by mohlo i komerční pojištění na dlouhodobou péči, třeba i daňově zvýhodněné. „Stát by měl bonifikovat zodpovědné chování,“ říká v rozhovoru.
V ČR se pořád mluví o penzijní reformě v souvislosti s demografií. Nezapomínají ale politici, že se tím bude měnit i zdravotní systém, a především potřeby dlouhodobé péče o lidi, kteří se sami o sebe úplně nepostarají?
Zapomínají, ale mění se to. Ono to ani jinak nejde. Je to obrovské téma nejen s ohledem na demografii České republiky, ale také s ohledem na institucionální kapacity pro dlouhodobou péči, ambulantní i lůžkovou. Během patnácti let se zdvojnásobí počet lidí, kteří čerpají příspěvek na péči. Chybějící kapacity vytvoří bezprecedentní tlak na mladou generaci, jejíž velká část bude namísto práce nebo cestování muset pečovat o své rodiče nebo prarodiče. Ano, je drsné to takto říci, ale je to realita, pokud se nepodniknou kroky k nápravě.
Nezdá se vám, že zatímco o zdravotním systému se v této souvislosti aspoň občas zmíní ekonomové, na dlouhodobou péči se zapomíná úplně?
Nezdá. Jsem ale možná součástí bubliny, která o tom hovoří, protože jsme analyticky pokrývali témata jako dlouhodobá péče, neformální péče nebo neziskový sektor v sociálních službách. Svým ekonomickým dopadem, nejen fiskálním, ale třeba i dopadem na trh práce, to je ale nepochybně téma upozaďované, to souhlasím.
Dnes je financování vícezdrojové, a to i za pomoci krajů. Přitom některé kraje mají složení obyvatelstva starší než jiné. Co s tím?
Je to ještě komplikovanější, protože to na kraje se starší populací dopadá hned dvakrát. Nejenže mají vysoký počet starších lidí, ale ta statistika samozřejmě znamená i nižší počet mladších lidí, kteří v kraji pracují, podnikají, pečují o seniory a vytvářejí kulturní příležitosti. Snižuje to atraktivitu takového regionu a problém dále prohlubuje. Řešením je nepochybně začít na problém s dlouhodobou péčí upozorňovat dostatečně včas a směřovat do této oblasti další zdroje, finanční i lidské. V tom by mohl pomoci produkt pojištění na dlouhodobou péči.
Co říkáte na nedávný nápad, aby příspěvky na péči dostávaly pouze organizace, které se o nemohoucí lidi starají, a ne jejich blízcí? Přitom těch organizací je nedostatek a o řadu starých či nemocných lidí se stará rodina.
To nepovažuji za realizovatelné. Ano, je to velký náklad, ale již dnes vidíme, že počet pečujících lidí je násobně vyšší než počet lidí, kteří dávku pobírají. Řešením je tlačit na budování kapacit, a jak jsem zmiňoval, měl by zde pomoci privátní sektor, který bude doplňovat lůžkovou, ale především preferovanou ambulantní péči. Do odvětví tak nasměruje zdroje, které budou motivovat pracovní sílu a zajišťovat dostupnost kapacit po celé republice, nejen ve velkých městech.
Co může stát udělat pro to, aby se společnost na nárůst potřeby těchto služeb připravila?
Prvním bodem je prevence. Vidíme, že prevence a péče o zdraví jak fyzické, tak mentální má významný pozitivní vliv na agregovaná čísla. Tím druhým bodem je detabuizace tématu. Moc se o něm nemluví, z různých průzkumů si skládáme střípky uvozující, že je rozhodně co zlepšovat. Řada lidí neformálně pečujících o blízké to cítí jako prohru, lidé pracující v sociálních službách se stydí říkat, čím se živí a tak dále.
Co s tím vším, když ani penzijní reformy se zřejmě nedočkáme?
Jakkoliv zřejmě nedojde k dramatické reformě, bohužel, protože nejlepší čas na ni jsme prováhali, tak stát stále může dělat chytrá opatření, která situaci zlepší. Například fiskální bonifikace zodpovědného chování, ať již finančních produktů, nebo prevence, chytrá promigrační opatření, díky nimž bude počet ekonomicky aktivních lidí v České republice růst... To je několik příkladů. Lidé ale budou muset převzít odpovědnost do svých rukou, to je neoddiskutovatelné. Pokud se jejich zdroje nasměrují k novým kapacitám, bude to výborné.
Hovoří se o rizikovém pojištění pro případ ztráty soběstačnosti. Lze ale pojistit něco s tak velkou pravděpodobností pojistné události? Nebude to velmi drahé pojištění?
Na to se musíte ptát spíše pojišťoven, ale jedná se nepochybně o situaci s menší než stoprocentní pravděpodobností, které mají lidé tendenci se vyhýbat, takže pojistit ji určitě lze. Možnosti cenotvorby pojištění jsou různé, to vážně nechám na pojišťovnách. Ale když naberete silný pojistný kmen, s nímž budete pracovat v těch opatřeních týkajících se prevence a edukace – i to je velká role pojišťoven –, drahé být určitě nemusí. Není to spořicí produkt.
Aleš Rod (38)
Je výkonným ředitelem Centra ekonomických a tržních analýz CETA. Doktorát v oboru ekonomická teorie získal na Vysoké škole ekonomické v Praze, nyní působí ve správní radě Anglo-American University v Praze. Je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV).
