Na české firmy nečekaně dopadla povinnost prověřovat, zda jejich dodavatelé dodržují pravidla ESG, ještě dříve, než jim to nařídí evropská směrnice. Německo totiž již zavedlo zákon o náležité péči v dodavatelském řetězci, a protože řada českých firem je dodavatelem k našim západním sousedům, dopadá i na ně. Jak upozorňují partneři právní kanceláře Noerr Barbara Kusak a Petr Hrnčíř, prohlášení subdodavatele, že je vše v pořádku, rozhodně nepostačí. Je třeba mimo jiné zavést procesy, které umožní nahlášení a prověření jakéhokoliv signálu o nekalostech.
Jakých oblastí se nové povinnosti týkají?
Petr Hrnčíř: Je třeba si uvědomit, že jde o všechny dodavatelské řetězce. Evropská unie návrh příslušné směrnice teprve projednává s tím, že by měla být hotová nejpozději během dvou let. Ovšem některé země jako Německo tento vývoj předběhly.
Důležité je, že ona náležitá péče spadá pod oblast udržitelné ekonomiky. Tudíž jde o celé ESG, nejen ochranu životního prostředí. Německo začalo v poněkud měkčí formě, než se očekává od unie, zato už od začátku letošního roku. A protože řada českých firem je dodavatelem nějaké německé společnosti, dopadá to samozřejmě i sem, do České republiky.
Jak si české firmy stojí?
Barbara Kusak: Původně jsme vycházeli z toho, že většinu těchto podmínek tady v České republice splňujeme. Ovšem ukazuje se, že čeští dodavatelé mají většinou ještě nějaké subdodavatele, a musejí tedy řešit, zda se tato pravidla dodržují také u nich. Je to dáno skutečností, že česká ekonomika nevyrábí primárně například surové materiály, ale výrobky, které vyžadují nákupy subdodávek. Německý odběratel tak potřebuje od toho českého nějaký důkaz, že i on si hlídá své obchodní partnery. Řada zboží se přitom odebírá ze zemí, kde s principy ESG mohou mít problém. Takže tam je ona potíž.
Petr Hrnčíř: Samotné povinnosti by české společnosti zatížit neměly. Protože Česká republika řadu aspektů, pokud jde o ochranu životního prostředí a podmínky k práci už zapracované má. Ovšem prověřovat dodavatelské řetězce nemusí být vždy jednoduché. Až dojde k platnosti evropské směrnice, sankce za nedodržení těchto podmínek budou velmi silné. Jako o té nejsilnější se dnes hovoří o pokutě na úrovni pěti procent celosvětového obratu firmy, což je opravdu hodně.
Barbara Kusak: Společnosti, kterých se to bude týkat, by se měly připravovat už teď. Naše praktické zkušenosti z Německa ukazují, že to leckdo začal řešit pozdě a nyní má obrovský problém. Samozřejmě si lze řešení povinností koupit jako produkt od specializovaných firem, protože v souvislosti s tím zcela logicky vznikl nový byznys. Když si představíte, kolik má velká německá korporace dodavatelů, tak prostě musíte začít nějakým due diligence, nějakým auditem, abyste vůbec věděli, co máte řešit a kde ta potenciální rizika jsou. A určitě stát nepovažuje za dostatečné, pokud vám dodavatel prostě potvrdí, že pravidla splňuje. To je málo.
Na co je ještě třeba myslet?
Petr Hrnčíř: Je například třeba si připravit i smluvní vztahy. Protože kdyby někdo pravidla porušoval, musíte mít možnost s ním spolupráci přerušit. Pokud vám to smlouva neumožní, patrně se dostanete do situace nějakých smluvních pokut nebo žalob. Na druhé straně, pokud takový vztah neukončíte, bude vám hrozit sankce.
Nehrozí při takové složitosti, že to nebude zvladatelné v krátkém horizontu?
Petr Hrnčíř: To je vždycky otázka. Nicméně směrnice počítá s lhůtou alespoň jednoho roku na implementaci. Někdy delší lhůta jenom znamená, že politikům pak ta implementace trvá déle. Pokud se společnosti začnou připravovat ve chvíli, kdy začne vznikat finální text směrnice, tak si myslím, že bude času dost. I proto, že české zákonodárství samo o sobě principy zas tak moc nezmění. Nemůže se totiž moc odchylovat. Hodně důležité přitom bude poučit se například z německé praxe, jak splnění povinností reálně prokazovat. To, že vám nějaká společnost z Malajsie potvrdí, že u ní žádné čtrnáctileté děti nešijí oblečení, skutečně stačit nebude.
Je reálné to zvládnout i pro menší firmy?
Petr Hrnčíř: Před deseti lety jsme se skepticky dívali na zahraniční protikorupční zákony, které řešily dopady po celém světě. A pak si s tím všichni dokázali poradit. Ty věci nejsou jednoduché a upřímně jsou i nákladné. Je třeba si zřídit interní reportingové procesy a fakticky je zajistit. Realizovatelné to je, ale vše bude chvíli trvat. Ne každá povinnost přitom musí být extrémně nákladná. Existují online aktivity, které lze nastavit tak, aby jejich prokázání bylo dostatečně věrohodné.
A zkušenosti z Německa?
Barbara Kusak: V řadě německých firem si mysleli, že jde jen o další výstupy, které musejí zpracovat z už sesbíraných dat. Zjistili ale, že takhle to nefunguje, a podle své velikosti na to budou muset mít vyčleněného minimálně jednoho člověka, případně celý tým. Jak už tady kolega několikrát zmínil, hodně je to o nastavení procesů. Každý má seznamy dodavatelů, ale málokdo je například zmapoval tak, aby je rozdělil do nějakých skupin. Je samozřejmě rozdíl, jestli firma podniká v Evropské unii nebo mimo ni, eventuálně zcela mimo Evropu.
Určitě je brzy na přípravu komunikace s úřady, které budou porušování těchto povinností řešit. Ale v jiných v oblastech už není na co čekat. Navíc čím lépe společnost všechno nastaví, tím větší má šanci, že když k problému dojde, nebude její postih tak velký. Pokud u někoho bude zjevné, že se věcí vůbec nezabývá, tak samozřejmě dopadne mnohem hůř.
Petr Hrnčíř: Zajímavé je, že i samotný dodavatel má možnost nahlásit, že se něco děje. Je to podobné, jako když se dnes zavádějí nová pravidla pro whistleblowing. Když pak někdo nahlásí nějakou nekalou věc, například zaměstnávání dětí, a ukáže se, že společnost to ignorovala, bude mít hodně velký problém. Stejně tak když ani neumožní, aby se takovou věc mohla dozvědět.
To znamená, že nenastaví procesy, aby to bylo možné?
Petr Hrnčíř: Ano, přesně tak. Mělo by jít o kombinaci nějaké rozumné investigace a zavedení principů umožňujících nahlásit nekalosti.
Dotkli jste se whistleblowingu, tedy ochrany nahlašovatelů trestných činů, porušování předpisů a podobně. Podle vašich dřívějších zpráv to vypadá, že jste k efektivitě nových úprav spíše skeptičtí.
Petr Hrnčíř: Tady jde o cíl, aby ten, kdo oznámení obdržel, jej skutečně musel prošetřit a zároveň zajistil oznamovateli anonymitu. Aby nedošlo k odvetným opatřením. K samotnému oznamování nekalostí docházelo už dříve, ale nejde o nic masivního. Ani velké společnosti ve světě nedostávají jednotky oznámení každý den. My jsme si udělali průzkum ve veřejné sféře a na všech českých ministerstvech, řekněme, za poslední rok jich bylo do deseti. V soukromé sféře to bude analogické.
Objemy podobných povinností pro společnosti neustále narůstají. Není toho už trochu moc?
Petr Hrnčíř: Je toho čím dál víc. Ale povinností přibývá v celé společnosti, netýká se to jen firem, nýbrž i jednotlivců.
Barbara Kusak: Nastavení jejich míry je otázkou politickou. Přece jen se ale v tomto případě bavíme především o velkých firmách. Ty samozřejmě také naříkají, ale v Evropské unii funguje určité nastavení regulace a společnosti jsou vybavené na to, aby ji zvládly. Naříkání ničemu moc nepomůže, je třeba do toho proaktivně jít. Využít přitom i procesy, které už fungují, třeba jako interní audity, a rozšířit je na další oblast. Žijeme v uspořádaném světě, což má řadu výhod. Aby ale mohl takto fungovat, je potřeba řada pravidel, což přináší i nevýhody.
Nové povinnosti ale často mohou být i podnětem pro inovace. Alespoň máme takovou odezvu od těch, kteří se začali například spotřebou pohonných hmot zabývat až v souvislosti s ESG.
Petr Hrnčíř: Navíc je tu otázka financování. Kdo bude principy dodržovat, bude mít financování levnější.
Ale to už je v podstatě dnes.
Barbara Kusak: Ano, ale půjde to ještě dál. Pro ty, kteří nebudou principy ESG dodržovat, bude těžké nějaké financování vůbec sehnat vůbec anebo pro ně bude výrazně dražší.
Barbara Kusak
Je řídící partnerkou německé právní kanceláře Noerr pro region střední a východní Evropy. Pracuje v ní 25 let. Právo vystudovala na Ludwig-Maximilians-Universität v Mnichově a na pařížské Sorbonně.
Petr Hrnčíř
Je partnerem Noerr. Studoval na Univerzitě Karlově, kde získal také titul JUDr., a na univerzitě v Hamburku.
