Kontribuce developerů jsou dobrovolně povinná daň. Stát neumí spravedlivě rozdělovat peníze, nastupují náhražky

Česká města s počtem obyvatel okolo 100 tisíc se ocitla v pasti. Systém rozpočtového určení daní je k nim nespravedlivý, na hlavu dostávají přibližně stejně peněz jako mnohem menší, několikatisícové obce, přestože musejí financovat nezbytnou infrastrukturu krajských metropolí. Tedy například systémy MHD, kulturní instituce či veřejné služby, které využívají všichni obyvatelé regionu. Na potřebné investice si tak často musejí draze půjčovat. 

Oproti tomu ještě větší města o několika stech tisících obyvatel získávají od státu na každého obyvatele téměř dvojnásobek prostředků a často ani nestíhají peníze utratit a na rezervních účtech jim leží i desítky miliard. 

Tento zjevný nepoměr a systémová vada by vyžadovaly systémové řešení, reformu rozpočtového určení daní. To však předpokládá státnický rozměr a politickou odvahu někde ubrat, jinde přidat, tedy i někoho naštvat. V éře politického marketingového populismu a pouhého předstírání řízení státu na to však nikdo nemá ani odvahu, ani kapacitu. 

Města tak začala diskutovat o možnosti, jak zaplnit tuto mezeru konceptem kontribucí, a ve spolupráci s advokátní kanceláří Frank Bold je začala některá i v praxi realizovat. Logika řešení je na první pohled přitažlivá: developeři staví projekty vytvářející novou infrastrukturu, o kterou se musí samosprávy starat, a tudíž by se měli na pokrytí potřebných zdrojů podílet. Ekonomická opodstatněnost se zdá být zřejmá. V některých evropských zemích navíc něco podobného funguje. 

Fikce dobrovolnosti a Ústava

Problém začíná hned na druhý pohled. Listina základních práv a svobod jasně stanoví, že daně lze v České republice zavádět pouze zákonem. A co jiného je platba, která zatěžuje a bez níž nelze realizovat podnikatelskou aktivitu, než daň? Koncept kontribucí však pracuje s fikcí: příspěvek je přece dobrovolný, developer smlouvu může a nemusí uzavřít, může a nemusí zaplatit. 

Obhájci kontribucí ale argumentují, že prostor pro institut plánovacích smluv vymezuje stavební zákon, čímž je ošetřena jejich legitimita a legalita. Samotné plánovací smlouvy skutečně mohou být dvoustranným dobrovolným smluvním vztahem, vždy jedinečným pro konkrétní situaci, a existovaly ostatně už před současným stavebním zákonem. Jsou-li však doprovázeny obecným sazebníkem, který určuje výši kontribuce, podmínky a konstrukci jejího výpočtu, dostává se záležitost do zcela jiné dimenze. Zde již platí známý „duck test“: jestliže něco chodí jako kachna, plave jako kachna a kváká jako kachna, pak je to kachna. Tedy má-li něco všechny znaky daně, je to daň. 

Sama města přiznávají, že pokud developer nezaplatí, pak ani nepostaví. Hovořit zde o dobrovolnosti by bylo podobně smysluplné, jako tvrdit, že daň z příjmu nebo DPH vlastně nejsou daně, protože nikde není psáno, že lidé musí pracovat, něco vyrábět, prodávat či nabízet služby. 

Odvolávat se na prostor, který plánovacím smlouvám vytváří stavební zákon, tedy nestačí. Navíc Listina základních práv a svobod je vyšší norma, součást samotné Ústavy, a ta jasně stanoví, že daně lze zavádět pouze zákonem. Rádoby sofistikovaná objížďka ústavních principů je symptomem dnešní doby, v níž opět „dobrý úmysl“ světí prostředky. Argumentace typu „má to dobrý účel, tedy to musí být v pořádku“ je přitom nebezpečná. Cesta do pekel, jak známo, bývá dlážděna právě dobrými úmysly. 

Chaos místo systému

V praxi je výsledkem současné aplikace kontribucí situace, která postrádá základní principy rovného přístupu a transparentnosti. Města lze rozdělit do tří kategorií: ta, kde o kontribucích neuvažují, jiná, kde je nechtějí a neprošly, a ostatní, kde se zavedly. V poslední kategorii navíc platí, že systémy se v jednotlivých městech velmi liší. Někde se příspěvek počítá z hrubé podlažní plochy, jinde z čisté. Město od města se dramaticky liší i sazby. 

Odlišná je také míra zohlednění veřejných přínosů projektu, které otevírá dveře k různým slevám a výjimkám. Místo jednotného podnikatelského prostředí tak vzniká mozaika lokálních režimů s velmi odlišnými podmínkami. To je přesný opak toho, co by měl moderní stát garantovat. 

Olomoucký experiment

Laboratoří problematiky kontribucí je nyní město Olomouc, kde radnice připravila návrh, který sdružuje všechna „nej“: je nejdražší, nejpřísnější a nejchudší na úlevy a bonusy. Místní profesní komunita z oblasti developmentu, realit a stavebnictví varuje, že tíha kontribucí dopadne nakonec především na zájemce o bydlení, kterým se nový byt prodraží až o stovky tisíc korun. To se promítne do cenové hladiny celého místního realitního trhu a město se stane z hlediska bydlení ještě méně konkurenceschopné, než je dnes. Investoři na něj zcela logicky zanevřou. 

Protestující proto žádají pozastavení schvalování návrhu do doby, než budou kontribuce upraveny jednotně na celostátní úrovni. A lze jim rozumět. Pokud je problém systémový – a nedostatek peněz v regionálních metropolích je – pak vyžaduje systémové řešení, nikoli chaotickou mozaiku lokálních experimentů pochybné ústavnosti. 

Zákon jako jediné řešení

Nejbližší měsíce v Olomouci budou lakmusovým papírkem. Ukážou, zda má v této zemi ještě šanci zdravý rozum. Zda lokální absurdita dokáže probudit zákonodárce k hledání celostátního systémového řešení. A zda je u nás ještě nějaké povědomí o významu ústavních principů, nebo zda je „dobrý úmysl“, tedy čirá subjektivita, dostatečnou omluvou pro jejich kreativní obcházení. 

Města kolem 100 tisíc obyvatel potřebují více peněz, to je fakt. Ale řešení by mělo přijít reformou rozpočtového určení daní, nikoli právně pochybnou konstrukcí, která vytváří nerovné podnikatelské prostředí. 

Pokud se zákonodárcům a exekutivě jeví reforma rozpočtového určení daní jako příliš velké sousto, které vyžaduje delší čas, zákonnou úpravu developerských kontribucí lze jistě zvládnout mnohem rychleji. Správnou cestou je tedy ošetřit institut kontribucí speciálním zákonem, který vyřeší i ústavní konformitu z hlediska podmínek pro daně a poplatky. Takové řešení by navíc bylo celoplošné, a tím pádem spravedlivé a transparentní pro všechny aktéry. 

Otázka na závěr tedy zní: Máme ještě odvahu dělat věci pořádně a systémově, nebo se nezmůžeme na nic jiného než na vytloukání klínu klínem? 

Autor je ředitel pro firemní vztahy a komunikaci developerské firmy Redstone.