Unipolární svět investic skončil. Je čas vybírat si, říká Petr Zajíc z Amundi

Zlato, Indie a střední Evropa jsou oblasti, na něž se chce teď Amundi soustředit. Podle Alessii Berardiové, která ve firmě vede tým makrostrategií pro rozvíjející se trhy, si to žádá rostoucí geopolitické napětí. Znamená to pro společnost změnu strategie?

Ano i ne. Určitě to jsou regiony, které nás zajímají, nebo zlato jako komodita, ale všechno to jsou stále doplňkové části celého investičního spektra. Jádro pořád tvoří především americké, ale i evropské akcie. Protože když se podíváme na to, jak vypadá struktura indexu MSCI World, tvoří ho ze 75 procent americké akcie. A potom je klíčové také to, jakou nastavíte v jejich rámci strategii.

To znamená?

Jestli jdete po „mega caps“, akciích společností s velmi vysokou tržní kapitalizací, tedy po těch sedmi největších technologických společnostech, nebo jestli se soustředíte na výběr jednotlivých titulů, bez nějaké top–down strategie. A k tomu se pak přidávají ještě další směry jako „small caps“, tedy akcie malých veřejně obchodovaných firem. Přidat můžete i evropské akcie s fokusem na střední a východní Evropu nebo třeba rozvíjející se trhy, jako je Indie, na úkor Číny. Ale opakuji, pro jakékoli akciové portfolio je klíčové, jak se daří výběr jednotlivých titulů a investice ve Spojených státech.

Současná geopolitická nejistota a napětí kolem cel však změny urychlují.

Ano, ale nejde jen o cla. Z dnešního pohledu jsou regiony, jako je střední a východní Evropa nebo Indie, mezi těmi, které může zavedení cel zasáhnout nejvíce. Evropu ne nutně přímo, protože přímý vývoz do USA je malý, ale nepřímo, například přes výrobu v Německu či Francii. Zejména v automobilovém sektoru. A Indie by byla výrazně zasažena v případě, že by americký prezident Donald Trump skutečně uvalil 100procentní sekundární clo na ropu, protože země patří k odběratelům ruské ropy srovnatelným s Čínou. Přesto mají tyto trhy v současnosti velmi solidní výkonnost. Změny jsou tak spíše o tom, že například region střední a východní Evropy je dlouhodobě podprůměrně oceněný, a přitom zde existují zajímavé investiční příležitosti: některé firmy mají silný růstový potenciál a region vykazuje solidní dynamiku. Problémem zůstává pouze jeho relativně malá velikost.

Pojďme se ještě vrátit k americkému trhu. Co čekáte dál? Na začátku srpna, kdy spolu mluvíme, po Trumpově oznámení o zavádění cel a kvůli slabým údajům o trhu práce americké akcie výrazně oslabily.

Americký trh je už tři, možná čtyři roky v komplikované situaci. Vidíme sice dominanci v růstu, ale pokud se zaměříme na strukturu v posledních letech, růst amerických indexů táhne jen úzká skupina technologických firem. Takzvaná Magnificent Seven. Trh se tady razantním způsobem zkoncentroval. Dnes těch sedm největších amerických titulů tvoří třetinu indexu, což je historicky neobvyklé. Top deset titulů běžně tvořilo sedmnáct až dvaadvacet procent. A tento fakt s sebou nese to, že americký trh na první pohled vypadá extrémně draze, obchoduje se za 24–25násobek zisků. Když se ale podíváme na zbytek trhu, tedy bez těch sedmi firem, je už ocenění výrazně nižší. A to na 18–19násobku zisků, což není tak dramatické číslo. Přitom právě tyto firmy zesilují dynamiku, a proto se zaměřujeme na ně. Ale patří sem třeba i Russell 2000, index malých firem, ovšem tady se naše očekávání zatím tak úplně nenaplnila.

Důsledkem Trumpových cel?

Nejen tím, ale také opatrností americké centrální banky ve snižování sazeb. V polovině loňského roku se čekalo, že během příštích dvanácti měsíců dojde k šesti snížením úrokových sazeb. Proběhla dvě a na zrychlení to nevypadá. Pro řadu investorů navíc byla hodně velkým zklamáním i nejnovější slabá čísla amerického trhu práce. Akcie se propadly, silný pohyb se odehrál také na dluhopisovém trhu. Dříve se Amerika kupovala jako „safe haven“, tedy relativně bezpečný, stabilní přístav, který měl velkou dynamiku, byl etalonem nějaké výjimečnosti a za který se platila prémie. Dnes bohužel vnímání USA jako centra solidnosti a stability mizí.

Co očekáváte dál?

Otázkou zůstává, jak moc jde o skutečné odvrácení se od Ameriky a preferenci Evropy. Zda tady nedochází pouze k neutralizaci, kdy investoři vyrovnávají svou předchozí strategii. Obecně ale teď všichni vyčkávají. Jak dopadnou cla, jak se promítnou do jednotlivých ekonomik nebo jak se bude vyvíjet geopolitická situace. Řada institucionálních investorů proto v této chvíli drží neutrální investiční strategii. Stále totiž platí, že i když dnes vidíte větší potenciál v Evropě, protože věříte, že si prochází nějakým návratem k ekonomickým kořenům a že víc zohledňuje reálný ekonomický efekt a možnosti regionu, vnímáte také tu druhou stranu. Tedy to, že pokud se situace s cly uklidní a budou nakonec třeba i nulová, tak se zase bude dařit americkým trhům.

Jinak řečeno, jde o snahu přečkat toto období bezpečně, byť už tím přístavem nemusí být Amerika.

Terminologií studené války bych řekl, že nám v investicích končí unipolární svět, který představovala právě Amerika. Ale že zároveň ten svět není bipolární, ale multipolární. Máme tady, jak už jsem řekl, nové rostoucí ekonomiky a Evropu.

A také zmíněné zlato.

Přiznám se, že je to pro mě hůře uchopitelné. V každé investici se snažím hledat její vnitřní hodnotu. Když kupuji akcie, chci umět jasně odpovědět, proč tak dělám – a ne proto, že je kupují všichni ostatní. V opačném případě jde spíše o emoce než o racionální rozhodnutí. Zlato je pro mě spíše doplněk a prostředek diverzifikace klasického portfolia. Například před pár lety stačilo držet čtyři tituly a měla jste 95 procent výkonnosti trhu, i když mohlo být riskantní trefit ty správné. Ale podívejte se, jak vypadalo těch deset největších titulů před deseti, dvaceti, třiceti lety, což je u akcií běžný investiční horizont. Dnes se mezi prvními deseti nachází jen jedna, a to Microsoft. Ostatní výrazně za­ostaly, ztratily podíl na trhu. Tak jako například telekomunikační firmy, které musely rozdělit svůj byznys. Doba se hodně mění. Navíc si myslím, že musí i v technologickém sektoru dojít k nějaké deregulaci. Protože když se podíváme na těch sedm firem, jsou už příliš velké a ovlivňují velkou část trhu. Bez rozdělení by byly v celosvětové ekonomice příliš dominantní.

Zmínil jste, že dnes více věříte Evropě, protože se vrací k ekonomickým kořenům. Na druhou stranu, ta řeší zásadní nejistoty, jako je Green Deal, elektroauta, ESG. To může růst brzdit.

Já si naopak myslím, že jde o zásadní posun. Před rokem se o elektromobi­lech prakticky nediskutovalo, otázka zněla jen kdy. Dnes je debata mnohem širší. Řeší se konkrétní problémy, jako je cena, infrastruktura či podoba budoucích modelů. Mluví se o možném zmírnění pravidel nebo o časovém rozložení po­vinností. Jinými slovy, téma se posouvá do reálného ekonomického rámce a to je podle mě naděje pro Evropu.

Tedy investiční příležitost.

Přesně tak. Potřebujeme dát stranou ideologii a dívat se na věci pragmaticky. Pak si myslím, že to může být pro ekonomiku velmi výhodné, protože ačkoli skřípeme zuby, Green Deal vytvořil v Evropě neuvěřitelnou vlnu inovací. A to v delším časovém horizontu přinese technologický náskok a můžou vzniknout další start-upy. Můžeme se sice bavit o tom, že v Evropě je zkostnatělá byrokracie, na druhou stranu evropský trh představuje 470 milionů lidí.