Čínští komunisté se 18. prosince 1978 rozhodli, že mohou žít i v tržním hospodářství. Dokonce chápali kapitalismus jako jedinou cestu, jak přežít a udržet se u moci. Dnes, o čtyři desetiletí později, se zdá, že se země obrací opačným směrem. Jen cíl zůstal stejný, zachovat vládu komunistické strany.
V roce 1978 byla Čína jednou z nejchudších zemí na světě. Starší Číňané měli v živé paměti občanskou válku čtyřicátých let i desítky miliónů mrtvých při následných represích, střední generace si pamatovala hladomor po neúspěšných ekonomických reformách zvaných „Velký skok vpřed“ s dalšími desítkami milionů mrtvých, a mladí zažili „kulturní revoluci“ šedesátých let s jejími zmatky, ničením památek i vědeckých institucí, a opět s miliony mrtvých.
Obyvatelé země včetně jejích vůdců už byli unaveni krvavými experimenty, neustálou nejistotou a mizernou ekonomickou situací. Zdálo se jim, že se Čína ocitla několikrát na pokraji rozpadu a ani komunisté si nebyli jisti, zda lze dále moc udržovat jen násilím. Zvláště když se občas násilí v rámci stranických čistek obrátilo i proti nim.
V této situaci se pragmatici ve vedení strany rozhodli, že už se znovu nesmí vlády ujmout jen jeden všemocný vůdce, jakým byl v roce 1976 zesnulý zakladatel komunistické Číny Mao Ce-tung. A že je třeba posílit čínskou ekonomiku a tím zmenšit nespokojenost lidí. Teng Siao-pching, faktický vládce Číny, proto na zasedání ústředního výboru čínské komunistické strany, které začalo 18. prosince 1978, prosadil rozsáhlý plán reforem a posléze i otevření Číny světu a faktické omezení moci některých komunistických funkcionářů.
Teng byl přitom pragmatik. Právě jemu je přisuzováno rčení, „je jedno, jestli je kočka černá nebo bílá, hlavně když chytá myši“. Měl tím dát najevo, že je jedno, jestli bude mít Čína plánované hospodářství nebo kapitalismus volného trhu, hlavně když bude ekonomicky fungovat. A bezpochyby tím mínil také to, že je jedno, jaký systém udrží komunisty u moci. Hlavně aby u ní zůstali a jejich vedení si mohlo užívat všech jejích výhod bez obav, že je zabijí či nechají mučit jejich spolustraníci, nebo to samé udělají po revoluci vzbouřené davy.
Výsledky Tengova přístupu jsou ohromující. Díky tomu, že umožnil zemědělcům hospodařit na svém (i když formálně je dosud všechny půda v Číně státní, takže spíše pronajatém či propůjčeném) a dalším občanům podnikat, je dnes Čína největší ekonomikou na světě. Jak uvádí týdeník The Economist, měřeno místní měnou bylo čínské HDP v roce 2004 jedenáctkrát vyšší než v roce 1978 a další údaje uvádějí, že dnes je pětkrát vyšší než v roce 2004.
Čínská ekonomika letos vzrostla o 6,5 procenta a podle Arthura Kroebera, odborníka na Čínu z firmy Gavekal Dragonomics citovaného agenturou Bloomberg, může růst minimálně pětiprocentním tempem ještě v příštím desetiletí. Počet Číňanů žijících pod hranicí chudoby klesl z téměř 90 procent obyvatel na začátku osmdesátých let minulého století na dnešních šest procent. Číňané také žijí déle – očekávaný věk dožití vzrostl od roku 1978 o deset let – a jsou zdravější.
V zemi přitom stále pevně vládne komunistická strana. Jediný větší pokus o reformu režimu zezdola, studentské demonstrace na pekingském náměstí Nebeského klidu, režim v roce 1989 nechal rozjezdit tanky. A navíc ani to nezastavilo naplánované reformy. Tržní hospodářství se rozšířilo z původních speciálních ekonomických zón do celé země, do komunistické strany mohli po pár letech vstoupit i podnikatelé a nakonec i milionáři a miliardáři.
Komunistická strana se začala oddělovat od státního aparátu. Sami vedoucí komunisté či spíše jejich příbuzní začali podnikat a užívat si svého bohatství. Tengem zavedené „kolektivní vedení“ strany znemožňovalo krvavé čistky a zajistilo vedoucím komunistům klidný důchod. Rostla svoboda slova a vyjadřování.
V devadesátých letech minulého století a na začátku století jednadvacátého většina politologů i politiků na Západě věřila v to, že pokud Čína dále zbohatne, dojde v ní k dalším ekonomickým a hlavně demokratickým reformám. Právě tahle víra přispěla mimo jiné k přijetí Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001 i k tomu, že Západ a zejména USA otevíraly své trhy čínskému zboží více, než nakolik se otvírala Čína světu.
