Ani Fuld v té chvíli ale netušil, co krach jedné z největší bank Wall Street způsobí. A nebyl sám. Americká administrativa George Bushe věřila, že trhy krach zvládnou a federální vláda se vyhne převzetí hroutícího se impéria. V Evropě se lídři vzácně shodovali, že finanční krize je především americký problém a Evropy se příliš nedotkne. To potvrzoval například i český profesor ekonomie působící v USA Jan Švejnar: „Zatím se nezdá, že by se nákaza z finančního sektoru destruktivně přenášela do reálné ekonomiky. Nejpravděpodobnější scénář dalšího vývoje je, že celosvětová ekonomika zpomalí, možná na delší dobu, ale do hluboké krize nespadne,“ napsal tři dny po zhroucení obří banky. Všichni se mýlili. Z hypoteční krize se stala finanční a z finanční hospodářská. Nejhorší od třicátých let.
Čekání na rozbušku
Lehman Brothers pocítila úder hypoteční krize už v srpnu 2007, kdy zavřela dceřinou firmu specializující se na rizikové hypotéky BNC Mortgage. Šéf banky Fuld však věřil, že hypoteční krize neohrozí ústav, který už podniká století a půl, a navíc je prostě příliš velký, aby padl. Že je situace vážná, zjistil na jaře dalšího roku. V březnu 2008 se do problémů dostala banka Bear Stearns a převzala ji za pakatel jiná banka JP Morgan Chase.
Fuld konečně pochopil, že má jen pár měsíců, aby našel investora, který potápějící se, zadlužené Lehmany zachrání. Spoléhal na to, že navíc obdrží pomoc od státu, jako tomu bylo v případě Bear Sterns. JP Morgan totiž dostal od newyorské pobočky centrální banky Fed třicetimiliardovou půjčku na koupi krachující banky. Šéf Fedu Ben Bernanke vyhlašoval, že pomoc byla nevyhnutelná, protože krach by poškodil reálnou ekonomiku. Bohužel pro Lehman Brothers Fuld nedokázal získat ani investora, ani pomoc od státu.
Že je zle, bylo jasné z pádu tržní hodnoty firmy. Jen za první pololetí banka přišla o téměř tři čtvrtiny hodnoty. Stále se však nevzňala rozbuška a Bushova administrativa doufala, že trhy se brzo oklepou. Jenže pak začátkem září americká vláda převzala kontrolu nad polostátními hypotečními agenturami Fannie Mae a Freddie Mac. A začalo to.
Nechceme vaši rakovinu
Fuldovy dosavadní pokusy získat investora skončily tragicky. Státem kontrolovaná Korejská rozvojová banka sice projevila zájem, ale brzo zjistila, že od tak toxických účetních knih je lepší být co nejdál. Celou společnost nechtěla koupit ani Bank of America. Nejvážnějším kandidátem byla ale patrně britská Barclays, převzetí předlužené banky by však nejspíše zatrhl britský finanční regulátor. Celkem zřetelně to naznačil tehdejší britský ministr financí Alistair Darling: „Nebudeme k nám importovat vaši rakovinu.“ A po krachu Fannie a Freddie bylo už na vše pozdě.
Celou věc navíc zhoršovaly i špatné vztahy mezi Fuldem a americkým ministrem financí Henry Paulsonem, který byl sám původně investiční bankéř. Jako ideologický ekonomický liberál za žádnou cenu nechtěl do Lehman Brothers lít peníze daňových poplatníků.
„Představ si, jak Paulson jede do New Yorku čistit tenhle nepořádek Lehmanů. Nedokážu si představit scénář, kdy by se toho účastnily vládní peníze,“ psal v té době Paulsonův poradce kolegovi. Navíc Paulson se v té době rozhodl, že dá přednost záchraně pojišťovny AIG, protože krach giganta by mohl spíše způsobit finanční kolaps. Výsledek tak byl nevyhnutelný: Fuld, který sliboval, že za jeho života se Lehman Brothers prodávat nesmí, podal 15. září v jednu hodinu ráno žádost o ochranu před věřiteli. Byl to největší bankrot v dějinách Ameriky.
Dárek pro Barclays a Nomuru
Několik dalších dnů televizní zprávy plnily obrázky zaměstnanců banky, jak v perfektních oblecích a šatech nemotorně vycházejí z ústředí banky s krabicemi s pár osobními věcmi. Z dobře placených míst investičních bankéřů se najednou ocitli na ulici. Banka přihlásila do konkurzu majetek za 639 miliard dolarů a závazky za 613 miliard. O své peníze – 1,2 bilionu dolarů – se ale přihlásili věřitelé. V takových částkách americký konkurz podle kapitoly 11 ještě neprobíhal. Zároveň se na umírajícího giganta slétla konkurence.
Co zbylo po Lehman Brothers
Životní obchod se povedl manažerovi Barclays Bobu Diamondovi. Přesvědčil vedení banky, aby v září 2008 skočilo po bankrotující bance Lehman Brothers. Za 1,3 miliardy dolarů získali Britové celý hlavní investiční byznys banky a finanční deriváty v objemu desítek miliard dolarů. Z Barclays byla najednou jedna z největších investičních bank světa.
Konkurzní soudce James Peck věděl, že Barclays získala levně zlatý důl: „Odsouhlasím tento převod jen proto, že není na stole jiné řešení. Lehman Brothers se stala obětí, jedinou ikonou, která padla během tsunami na úvěrových trzích.“ Tato akvizice stála za Diamondovým vzestupem do nejvyšších pater banky. V roce 2010 se stal dvojkou v bance, o rok později jedničkou. A z výšin ho smetl až minulý rok skandál s falšováním mezibankovních sazeb LIBOR.
Japonská Nomura zase z těla umírající banky vytrhla asijskou divizi Lehman Brothers. Konkurzní soudce ještě odsouhlasil několik prodejů – například poradenské firmy Neuberger Berman – a zůstaly už jen pohledávky. A celosvětová finanční krize.
Jeden za sebe, všichni za ostatní
Žádný jiný velký finanční ústav nebyl nechán tak napospas. Bank of America koupila banku Merrill Lynch, aniž by akcionáři tušili, v jak špatném stavu je. Banky Goldman Sachs a Morgan Stanley se spojily do bankovního holdingu. AIG byla zachráněna z peněz daňových poplatníků. Jen Lehman Brothers padla.
Podle historika Nialla Fergusona to ale bylo nakonec tak správně. Pád banky, následný burzovní otřes a zamrznutí mezibankovního trhu s úvěry způsobily politický posun, který dal vzniknout velkorysému programu na pomoc finančnímu sektoru Troubled Asset Relief Programme (TARP) za 700 miliard dolarů. Jen díky němu pak přežila například Citigroup, ještě větší finanční uskupení než Lehman Brothers. Podle Fergusona tak Lehman Brothers svou obětí povzbudila americkou administrativu i veřejnost, aby se začal konečně i zbytek amerického finančního sektoru hrabat za pomoci peněz daňových poplatníků ze svých problémů. Před kolapsem Lehman Brothers by byl program TARP v takovém rozsahu nejspíše zcela nepřijatelný pro americkou veřejnost. „Obětováním“ Lehmanů Američané pochopili, že zachránit banky i s hamižnými a nezodpovědnými manažery je v jejich zájmu. TARP ke konci minulého roku rozpůjčoval 418 miliard dolarů firmám jako GM, AIG či Citigroup a vrátila se mu s uvážením inflace skoro stejná částka – 405 miliard. Kdyby už v září 2008 takový program fungoval, banka Lehman Brothers by jistě přežila.
Proč se nebát dalších Lehmanů
Pád Lehman Brothers sice uspíšil vznik záchranných vládních programů, uvrhl však banky do takové nejistoty, že zcela zamrzlo mezibankovní úvěrování a nakonec i úvěrování reálné ekonomiky. Teprve mimořádné operace centrálních bank rozhýbaly bankovní trh. Rozpačitě dopadla i politiky slibovaná přísnější regulace. Podle sloupkařky Financial Times Gillian Tettové je dokonce v mnohém bankovní sektor nebezpečnější než před kolapsem Lehman Brothers.
Výčet rizik zní: Velké banky jsou ještě větší. Ve stínovém bankovnictví se točí čím dál více peněz. Víra v centrální bankéře posílila, místo aby oslabovala. Bohatší jsou ještě bohatší. Někteří finančníci skončili u soudu, ale ne za vytvoření úvěrové bubliny. Fannie a Freddie dávají hypotéky ještě více než předtím. A stejně tak platí i čtyři roky staré Fergusonovo varování: „Opravdová tragédie spočívá v tom, že přeživší na Wall Street jsou relativně větší a politicky si jsou jistější. Dokud si velké banky budou jisté, že se mohou spolehnout na vládní záchranu, kdo by se bál dalších Lehmanů?“
