Argumentů proti přijetí eura v České republice je hned několik a všechny jsou zásadní. Je těžké je vážit proti zjevným kladům vstupu do eurozóny, a tak je debata složitá, vyostřená a hodně o emocích. Rozhodnutí o předání měnové politiky do Frankfurtu je ale hlavně debatou o předvídání budoucnosti, což nikdo z nás pochopitelně neumí. Jaká je ale šance, že budeme mít rozumnou měnovou politiku i za několik jednotek či desítek let?
Argumentů proti přijetí eura v České republice je hned několik a všechny jsou zásadní. Je těžké je vážit proti zjevným kladům vstupu do eurozóny, a tak je debata složitá, vyostřená a hodně o emocích. Rozhodnutí o předání měnové politiky do Frankfurtu je ale hlavně debatou o předvídání budoucnosti, což nikdo z nás pochopitelně neumí. Jaká je ale šance, že budeme mít rozumnou měnovou politiku i za několik jednotek či desítek let?
Vynechme teď rozumné argumenty obou stran. Je pravda, že euro snižuje transakční náklady a kurzové riziko. I symbolický argument sjednocené Evropy dává smysl, i když se nedá spočítat. Symbolika vlastní koruny ale funguje také jako protiargument. A v neprospěch eura určitě mluví to, že eurozóna jednoznačně má daleko k optimální měnové oblasti, anebo nešikovný vstup do bankovní unie současně se vstupem do kurzového mechanismu, aniž bychom měli jistotu zda a kdy euro přijmeme. To jsou všechno argumenty, které smysl dávají, i když je obtížné je racionálně porovnat. Je proto nutné vytáhnout křišťálovou kouli a podívat se do budoucnosti. Podívat se na to, jestli se nám vyplatí zbavit se vlastní měnové politiky, anebo ne.
Složení bankovní rady České národní banky je v rukou prezidenta a dodnes se do rady v drtivé většině dostávali odborníci a špičkoví úředníci. Máme ale jistotu, že to tak bude i nadále? V roce 2012 jsme si zavedli přímou volbu prezidenta a tím do systému vnesli nový druh rizika, protože jsme to dnes my, kdo prostřednictvím jedněch voleb ovlivňuje složení bankovní rady, a tedy můžeme mít významný vliv na měnovou politiku. Musíme si tak položit otázku, zda jsme si jistí, že se v blízké budoucnosti nestane prezidentem někdo, kdo by nemusel být rovnou zlý, ale třeba jen silně nekompetentní, a nepromítne to do složení bankovní rady.
Je to klíčová otázka, protože dobře víme, jak spojení měnové politiky s vládou vede k vysoké inflaci a drtivým dopadům na společnost. Není to jen teorie, ale stačí se podívat třeba do Turecka, kde spojení centrální banky s prezidentem vede například k tomu, že centrální banka bojuje s vysokou inflací snižováním úrokových sazeb. Stačí k tomu málo. Může přijít hospodářská krize s vyšší nezaměstnaností a někdo z populistických politiků se rád chopí příležitosti a slíbí nám nemožné. Jmenování členů bankovní rady nekontrasignuje premiér, je tedy plně v možnostech prezidenta poslat na jedna z nejdůležitějších míst v zemi někoho dostatečně loajálního, kdo mu půjde s populistickou politikou na ruku.
Samozřejmě nejde o jednoho člověka, ale když se to potká, může prezident vyměnit čtyři ze sedmi členů rady a tím získat většinu. V eurozóně by nás zastupoval jen guvernér České národní banky. Ten by byl jedním ze 16 guvernérů centrálních bank malých zemí, mezi které by se dělilo 11 hlasů, tedy několik měsíců v roce by ani neměl právo zvednout ruku. Výkonná rada má hlas vždycky, takže když se to propočítá, měli bychom tak reálně dlouhodobě 2,5 procenta hlasů o směřování měnové politiky v eurozóně.
To samozřejmě může být i nevýhoda, pokud si myslíme, že v budoucnosti u nás k žádnému problému nedojde a měnová politika bude fungovat nezávisle a učebnicově. Potom je nesmysl vzdávat se vlastní měnové politiky výměnou za 2,5 procenta rozhodování o společné měnové politice. Jsme si ale skutečně jistí, že si v následujících letech či dekádách nezvolíme v přímé volbě prezidenta, který nám měnovou politiku rozbije? Protože potom už by bylo pozdě, pak nás nikdo do eurozóny nevezme
