Proč jsou paušální výdaje nesmyslné? Kvůli lidem jako jsem já

ilustrační foto

ilustrační foto Zdroj: profimedia.cz

Loni jsem do svého podnikání – pod tím si představte psaní, překládání, prodej webové reklamy a e-booků, provádění turistů a školení kohokoliv v čemkoliv – investoval 19 934 korun. V daňovém přiznání jsem ale do chlívečku „výdaje“ napsal sedmkrát víc: 140 688 korun. Přesto spím úplně klidně. Všechno je totiž podle zákona a s požehnáním ministerstva financí.

Nepodvádím, jen uplatňuju paušální výdaje, které se v Česku podle typu živnosti pohybují mezi 40 a 80 procenty z příjmů. Když jsem minulý týden napsal, že by se měly spolu s některými dalšími podnikatelskými výhodami omezit, přejel mě v komentářích a na Twitteru vlak plný odporu. Nestihl jsem na komentáře odpovídat jednotlivě, teď si to ale vynahradíme.

Mýtus první: bez paušálů to prostě nejde

Amerika. Kanada. Německo. Irsko. Země, které „uplatňování výdajů procentem z příjmů“ neznají. I když podnikání v nich určitě není tanec naboso v orosené trávě, málokdo z tamních podnikatelů asi vzhlíží závistivě k České republice, Polsku nebo Slovensku, kde paušály fungují.

Abychom byli přesní: pokud se vám například v zámoří nechce vypisovat svoje daňově uznatelné výdaje položku po položce („itemized deductions“), můžete uplatnit „standard deduction“. Nejde ovšem o procento z příjmů, ale o pevnou částku, ekvivalent české slevy na poplatníka. Tuhle možnost mají v USA jak živnostníci, tak zaměstnanci.

Podobně by mohla vypadat jedna z možných cest k omezení paušálních výdajů v Česku. Účetní, grafici, překladatelé, marketingoví konzultanti a programátoři obvykle nemají přímou úměru mezi výdaji a zisky: další korunu nevydělají jako hokynáři tím, že investují dalších 40 haléřů. Jejich hlavním nákladem je čas. I proto je stávající úprava absurdní. Kompromisem by mohlo být stanovení pevné částky pro odpočet v řádu desítek tisíc korun ročně u profesí, kde fixní náklady obvykle převyšují variabilní – byť i to by obnášelo problémy, které si vyjmenujeme vzápětí.

Mýtus druhý: vést daňovou evidenci je nad síly živnostníků

Jak můžete bez jednoduché tabulky s příjmy a výdaji vůbec vědět, že se vám srážení paušálních nákladů vyplatí? Že tak zbytečně neplatíte o deset tisíc korun vyšší daně?

Mohli bychom zůstat u toho, ale přihodíme. Daňovou evidenci musíte začít vést s první zakázkou pro zahraniční firmu nebo s prvním rokem, kdy se dostanete nad milionový roční obrat (83 tisíc korun měsíčně). Tyhle skutečnosti z vás totiž udělají čtvrtletního plátce daně z přidané hodnoty, na kterou žádné paušály nefungují. Z odvodů této daně odečítáte jen to, co jste opravdu utratili; žádné paušální srážky pro ni nejsou.

Nevím o živnostníkovi, kterého by vynucené schovávání faktur a jejich každoroční sčítání (v případě DPH kvartální) položilo na lopatky – byť férově uznejme, že ne vždy je to na hodinu práce, o které jsem psal v minulém článku. Zkušenosti plátců DPH i zahraničních podnikatelů ale dávají naději, že daňová evidence není slať, ve které by mizeli živnostníci a zpomalovala ekonomika.

Mýtus třetí: paušály chrání před úřednickou zvůlí

Když si odečítáte paušální náklady, skutečně nebudete muset nikomu po letech dokazovat, že byl oběd z tohohle dokladu opravdu pracovní a tuhle izolepu a pravítko jste kupovali do kanceláře, ne na domácí sado maso.

S paušály ale vyrůstají problémy jiné. Vcelku pochopitelně mají různé profese ve vyhlášce různá procenta nákladů: zemědělec musí do statku investovat větší díl svých příjmů než překladatel do slovníků. Kdo má trochu pestřejší portfolio činností, ten musí svoje faktury roztřídit a vypočítat paušální náklady zvlášť. Tím se vytrácí ona opěvovaná jednoduchost účetnictví. Navíc se vrací problém „dokazujte po letech“: už ne za co jste utráceli, ale co jste přesně fakturovali. Nemělo to být v „levnější“ sazbě? Ze současného znění zákona o dani z příjmu to často není jasné.

Pravidla i výše odpočtů se navíc každý rok mění. V některých případech tak může být bezpečnější cestou vést prostou evidenci skutečných nákladů. To samozřejmě nemůžeme považovat za argument proti paušálům jako takovým, protože jejich rizika může každý zvážit sám. Berme to jen jako praktickou připomínku, že paušální výdaje nejsou ochranné silové pole před případnou berní šikanou. S přihlédnutím k frekvenci kontrol z finančních úřadů jde vlastně spíš o připomínku teoretickou.

Ještě jednou: co je špatně s paušály

Současná úprava zákona o daně z příjmu dovoluje některým živnostníkům z některých profesí uvést do nákladů třeba přes deset tisíc korun fiktivních útrat měsíčně. I s výrazně nadprůměrným příjmy a relativně malým podnikatelským rizikem, kterým se odhánějí zastánci živnostenských výhod, se tak můžou (můžeme) vyhnout placení daně z příjmu. Na rozdíl od zaměstnanců i řady podnikajících řemeslníků, kterým paušál sotva pokryje skutečné náklady.

Paušální výdaje zatraktivňují švarcsystém: živnostník bude na stejné pozici platit daně a pojištění jen ze 60 nebo dokonce 40 procent své bývalé superhrubé mzdy, ačkoliv bude pořád využívat techniku bývalého zaměstnavatele.

Zároveň stát prostřednictvím paušálních výdajů buduje silnici do šedé ekonomiky. „Ne, fakturu nepotřebuju,“ vkládá v Česku lidem do úst přímo ministerstvo financí.

Taky si odečítáte výdaje paušálem? Zbyly vám díky tomu nějaké peníze? Poraďte se na Peníze.cz se srovnávačem investičních produktů

Z reakcí na poslední komentář jsem odtušil, že pro spoustu lidí už neexistuje žádný světonázor mezi anarchokapitalismem a maoismem. Buď jsi s Machem – nebo s Ransdorfem. To je škoda. Pořád bych totiž rád žil ve státě, který má daně nižší a zákony jednodušší, než je v současné Evropě běžné. Ale taky ve státě stále nabízejícím svým obyvatelům kvalitní (nikoliv všeobjímající) servis, z jehož financování nebude jedna vybraná kasta dostávat stěží obhajitelnou úlevu. I když by to v mém případě znamenalo platit za stejnou službu víc. Což píšu s pokorou a černým svědomím narkomana, který sám nedovede zahodit stříkačku – v mém případě udělat křížek u políčka „vedu daňovou evidenci“.

Kalouskův zázrak