„Lidé a investoři se nechali zlákat myšlenkou nového evropského technologického šampiona, měli ale být obezřetnější,“ říká v rozhovoru s E15 novinář Financial Times Dan McCrum ke kauze firmy Wirecard. Ta po odhalení, že jí na účtech chybí téměř dvě miliardy eur, v červnu 2020 zkrachovala. Pád firmy je jedním z největších případů hospodářské kriminality v poválečných dějinách Německa. Rozhovor s McCrumem je v rámci série PFI Talks dostupný na webu E15.
Platební společnost Wirecard měla 18. června 2020 zveřejnit auditovanou výroční zprávu za předchozí rok, místo toho po šetření a upozornění auditorů firmy EY vydání výkazů odložila. A zároveň oznámila, že jí na účtech chybí 1,9 miliardy eur.
Reakce investorů byla před téměř třemi lety okamžitá – kurz akcií se okamžitě propadl o více než 60 procent. A v následujících dnech, kdy vycházely najevo další informace, padal dál, téměř k nule. Ještě ten samý měsíc firma skončila v insolvenci. Od loňského prosince probíhá v Mnichově soud s vysokými manažery firmy.
Wirecard patřil svého času k nejúspěšnějším technologickým firmám v Německu, nebo to tak alespoň na první pohled vypadalo. Tržní hodnota fintechu zaměřeného na platební služby přesáhla před čtyřmi lety 24 miliard eur, zhruba 584 miliard korun, a byla tak jednu dobu vyšší než v případě jednoho z nejvýznamnějších německých finančních domů Deutsche Bank.
Podívejte se na celý rozhovor s novinářem Danem McCrumem
Aby toho nebylo málo, v prestižním indexu DAX, který zahrnuje akcie největších firem obchodovaných na frankfurtské burze, se Wirecardu v roce 2018 dokonce podařilo nahradit Commerzbank, vedle Deutsche Bank další z finančních ústavů, o něž se desítky let opírá německá ekonomika.
Wirecard, který ve svých počátcích zpracovával platby pro stránky s hazardem a pornografií, byl v té době německou pýchou a pro řadu lidí včetně politiků důkazem, že i v Evropě může vyrůst na moderních technologiích postavená firma mezinárodního významu. I proto mnozí pochybnosti okolo jejího podnikání přehlíželi.
V září roku 2019 se dokonce za Wirecard přimlouvala tehdejší premiérka Angela Merkelová během návštěvy Číny. Podpora Merkelové měla Wirecardu usnadnit expanzi na čínský trh.
Už tehdy se přitom po několik let objevovala různá podezření. Někteří investoři, například Fraser Perring z fondu Viceroy Research a zároveň autor slavného Zatarra reportu o Wirecardu z roku 2016 a také list Financial Times, a zejména jeho redaktor Dan McCrum, upozorňovali, že se věci mají jinak, než se zdá.
Redaktora FT na nejasnosti okolo Wirecardu upozornil australský investor John Hempton již v roce 2014. Pochyby se týkaly zejména účetních nesrovnalostí kolem aktivit sítě asijských poboček Wirecardu a spolupracujících firem, přesněji takzvaných third party acquirers (TPA).
Pochybný růst Wirecardu
Od dubna 2015 začaly na blogu Alphaville, který je součástí webu Financial Times, vycházet texty v rámci série House of Wirecard popisující, co je s německou firmou špatně. „Wirecard je málo známá německá technologická firma s tržní hodnotou pět miliard eur a zároveň hádanka,“ začínal McCrum svůj první článek.
„Nabízí platební služby, vlastní mnichovskou banku a procesuje miliony online platebních transakcí mnoha známých webů. Firma roste rychlým tempem, ale kupuje po světě obskurní společnosti, což jí umožňuje dál růst,“ pokračoval novinář a nejspíš tehdy netušil, že bude trvat dalších pět let, než se závažná podezření okolo Wirecardu potvrdí.
V říjnu toho samého roku vydala zprávu, která se nesla v podobném duchu, také investiční firma J Capital Research a na základě svých poznatků iniciovala burzovní „sázku“ na pokles akcií Wirecardu. „Wirecard zdánlivě vynakládá značné prostředky, aby podpořil svůj růst v Asii nákupem společností ve Vietnamu, Laosu, Kambodži, Singapuru a v Indii. Navštívili jsme sídla těchto koupených firem a našli jsme jich jen pár, a některé dokonce vůbec,“ psali analytici J Capital. Podle nich měla fiktivní aktiva v Asii jen za cíl skrýt fakt, že Wirecard ve skutečnosti žádné zisky negeneruje.
Mimochodem, Merkelová se v roce 2021 hájila tím, že v době její návštěvy Číny se o problémech okolo Wirecardu nevědělo.
Počátky Wirecardu sahaly do roku 1999, už o tři roky později však byla firma na pokraji bankrotu. Zachránil jí Markus Braun, který jí tehdy poskytl finance na další provoz a stal se generálním ředitelem. O tři roky později vstoupila firma Wirecard se svými akciemi na burzu. Nestalo se tak ale klasickou cestou přes primární veřejnou nabídku (IPO) ale fúzí s jinou, již zalistovanou firmou. Tím, že Wirecard nešel cestou IPO, se do jisté míry vyhnul prvotnímu zkoumání ze strany investorů, které bývá u burzovních nováčků běžné.
O rok později se Braunovi podařilo postavení a pověst Wirecardu upevnit koupí banky XCOM. Následně došlo k jejímu přejmenování na Wirecard Bank. Ta se navíc stala oficiálním partnerem firem Mastercard a Visa.
Nedbalí auditoři z EY
Německé firmě a jeho managementu v čele s generálním ředitelem Markusem Braunem a provozním ředitelem Janem Marsalkem svou nedbalostí vydatně pomáhali auditoři renomované mezinárodní firmy EY – navzdory varováním, článkům, reportům investorů a indiciím, které měli doslova před očima, i v dalších letech dál posvěcovali účetní výkazy firmy. Audity Wirecardu měla firma EY na starost více než 10 let.
Nad rolí EY se letos v lednu pozastavil během jednoho ze soudních stání s vysokými manažery Wirecardu i soudce Markus Födisch. Při výsleších svědků vyšlo najevo, že například už v roce 2019 auditoři EY věděli o falšování smluv ve Wirecardu, ale nic s tím neudělali. „Je to pro mě nepochopitelné. Kdyby to EY řešilo jinak, mohla být celá záležitost odhalena již minimálně o rok dříve,“ prohlásil soudce nevěřícně.
V jiném případě, dokonce už v roce 2016, dostala EY informaci od zástupce obchodního partnera Wirecardu, singapurské firmy Citadelle Corporate Services, že na účtech nemá žádné peníze, které by náležely německé firmě. Právě v případě různých fiktivních účtů manko postupně narostlo až na zmíněných 1,9 miliardy eur v roce 2020. Manažerům Wirecardu se však „nesrovnalost“ s účty podařilo v roce 2016 zahladit – jejich dodatečné vysvětlení a potvrzení o penězích na účtech auditorům EY stačilo.
Vážné nedostatky v práci EY odhalil i německým Bundestagem pověřený speciální vyšetřovatel. Ten dospěl k závěru, že jedna ze čtyř největších globálních auditorských firem si při auditování výkazů a čísel Wirecardu nevšímala signálů, které upozorňovaly na podvod, dále nedodržovala profesionální standardy a postupy a v případě závažných pochybností zaměstnanci EY leckdy spoléhali na ústní ujištění manažerů platební společnosti.
Není divu, že firma EY je od krachu Wirecardu předmětem žalob ze strany zejména institucionálních investorů, včetně penzijních fondů.
Za zmínku v této souvislosti stojí, že čtyři nyní už bývalí zaměstnanci EY, kteří měli audity Wirecardu na starost, v lednu letošního roku odevzdali své licence a opustili obor. Vyhnuli se tak sankcím ze strany nezávislého regulátora, který v Německu dohlíží na auditorské firmy a jejich lidi. Nadále však úřad APAS vyšetřuje několik dalších stávajících či někdejších účetních expertů EY. Dostat mohou trvalý či dočasný zákaz činnosti v oboru a případně i pokutu až 500 tisíc eur.
(Aktualizace: Tento týden nezávislý regulátor udělil EY za špatné audity Wirecardu pokutu 500 tisíc euro. Navíc firma nesmí dva roky přijímat nové zakázky na audit společností, s jejichž akciemi se obchoduje na německých burzách. Pět současných a bývalých zaměstnanců německé filiálky EY dostalo pokuty v rozmezí od 23 tisíc do 300 tisíc eur.)
Pád firmy a kurzu akcií
Braun a jeho kolegové – zejména dodnes hledaný provozní ředitel českého původu Jan Marsalek – dokázali útoky dlouho odrážet, a to i za pomoci německých úřadů. Například McCruma začalo v roce 2019 na popud německého regulátora finančního trhu (Bafin) vyšetřovat mnichovské státní zastupitelství. Důvodem bylo (jak se později potvrdilo, neoprávněné) podezření, že spolupracoval s fondy sázejícími na pokles ceny akcií dotčeného fintechu.
V červnu 2020 však Wirecard přece jen padl. Důvodem bylo odhalení, že částka 1,9 miliardy eur, která měla být na dvou účtech ve filipínských bankách, nikdy neexistovala. Vysoce nafouknuté byly také tržby Wirecardu. Kurz akcií společnosti se v reakci na odhalený podvod propadl na frankfurtské burze z úrovní okolo 100 eur až k nule. Již 25. června se Wirecard přihlásil do insolventního řízení. A generální ředitel Braun byl krátce po své rezignaci zatčen.
Teprve v září 2020 státní zastupitelství ukončilo vyšetřování McCruma z Financial Times. Na základě jeho knihy Money Men vznikl dokument Skandál: Jak sundat Wirecard, který měl letos premiéru na Netflixu.
Provozní ředitel Marsalek, o němž se mluví v souvislosti s napojením na ruské tajné služby, vzápětí po odhalení zmizel ještě v červnu 2020 neznámo kam. Spekuluje se, že právě do Ruska. U soudu tak chybí, na rozdíl od Brauna, šéfa účetního oddělení Stephana von Erff a ředitele dubajské pobočky Olivera Bellenhause. Právě Dubaj byla centrálou asijských aktivit Wirecardu. Žaloba viní manažery z podvodu, zpronevěry, zkreslování účetnictví a z burzovní manipulace.
Soudní řízení od konce minulého roku probíhá u přísně střeženého mnichovského soudu, který byl v roce 2016 vybudován pro stání s teroristy a mafiány. Soud je chodbami propojen s nedalekou věznicí. Žalobu zastupují hned tři státní zástupci v čele s Matthiasem Bühringem, který se na jaře 2020 ujal vyšetřování po trestním oznámení britského investora Chrise Hohna. Hohnův Children’s Investment Fund byl mimochodem jedním z fondů, které na pádu Wirecardu díky spekulaci na pokles ceny akcií vydělaly.
O vině či nevině Brauna a dalších manažerů rozhodují tři profesionální soudci a dva přísedící, takzvaní soudci z lidu. Soudní řízení zároveň po celou dobu jeho konání pozorně sledují náhradníci – dva profesionální soudci a dva přísedící. Jsou připraveni zaskočit, pokud by některý ze soudců nemohl pokračovat. Rozsudku se však hned tak nedočkáme – soud vzhledem ke komplikovanosti případu skončí patrně až někdy v roce 2024.
