Letošní rok je rokem volebním, což mimo jiné znamená, že se na scénu dost možná tradičně vrátí téma dodatečného zdanění bank v České republice. Téma populární (vždyť banky vydělávají dost) a v našem regionu běžné (ve všech okolních zemích je nějaká forma bankovní daně zavedena). Proč tedy tuto myšlenku odmítat?
Primárním účelem zavádění bankovních daní byla snaha získat od bank prostředky na sanaci ztrát, ke kterým samy v rámci finanční krize přispěly. Proto byla zavedena daň v Německu či Rakousku, v zemích, které vynaložily na stabilizaci bankovního systému stovky miliard eur.
Proč ale zavedlo bankovní daň také Polsko a Slovensko, tedy země, které žádné banky nesanovaly? A navíc v případě Polska až v roce 2016, dlouho po konci finanční krize? Samozřejmě proto, že banky jsou dobrým terčem pro politiky, kteří chtějí snadno a) sbírat politické body, b) plnit děravé státní kasy.
Česká kasa děravá není, čímž se vláda koneckonců nyní velmi chlubí. Banky jsou tu stabilní a žádnou nepřiměřeně vysokou systémovou hrozbu pro stát nepředstavují. Extra zdanění by tak u nás mělo nepokrytě jasné důvody: získat politické body a přijít snadno k dodatečným zdrojům, které lze projíst. Jak ale ukazuje situace v Polsku, tato strategie je nebezpečná.
Polský bankovní trh patřil ještě donedávna ke stabilním pilířům evropského systému, právě spolu s českými bankami. Stačily dva roky a polské banky řeší problémy, na které v konečném důsledku nedoplácí nikdo drobnohledem jiný, než polský občan.
Banky optimalizují náklady (propouštějí), upravují úvěrovou a poplatkovou politiku, ratingové agentury zhoršují hodnocení Polska, MMF varuje před negativním vlivem daně na polskou ekonomiku... Dalo by se říci, že když polské banky nezažily žádnou vážnou bankovní krizi, museli si ji politici vyrobit sami. Chceme to snad i u nás?
Autor je hlavním investičním stratégem Cyrrusu
