Aljašku měl v 50. letech chránit obojživelný „nosorožec“. V americké armádě však neuspěl | E15.cz

Aljašku měl v 50. letech chránit obojživelný „nosorožec“. V americké armádě však neuspěl

Daniel Fuglevič - Autorevue.cz

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn

Podivuhodný stroj určený pro ochranu ledové a bažinaté severozápadní hranice USA sestrojil řecký výrobce domácích potřeb. Vozidlo s označením Rhino se nakonec neujalo.

Píše se rok 1948 a ve Spojených státech žijící Elie Prodromou Aghnides se právě těší z úspěchu svých vynálezů. Tento řecký vynálezce zcela nadchl hospodyně, když vymyslel takzvaný perlátor pro vodní kohoutek, a následně prý zdokonalil klasické pasti na myši. Patentované vynálezy mu během pár let vydělaly pořádný balík a Aghnides si tak mohl užívat života na vysoké noze s luxusními byty v New Yorku či Paříži.

S dřívějším studiem ve Velké Británii a inženýrským titulem z univerzity v Belgii však chtěl Aghnides naložit o něco lépe. Právě v osmačtyřicátém, na začátku období studené války, tak řecký koumák přišel s ambiciózním projektem obojživelného terénního vozidla, které by složkám americké armády pomohlo lépe střežit rozsáhlé a drsné území Aljašky a Kanady před nájezdem Sovětů.

Netradičně vypadající vozidlo nazvané jednoduše Rhino, neboli nosorožec, bylo pod vedením Aghnidese vyvíjeno inženýry společnosti Marmon-Harrington Corp. Indianapolis. Firma známá produkcí podvozků nákladních vozidel, diferenciálů a dříve armádních vozidel byla jasnou volbou. Přesto se ale plán nevyhnul řadě problémů. Vůbec první funkční prototyp tak otestoval vynálezce až v roce 1954. Na druhou stranu, studená válka zrovna nabírala na obrátkách.

Asi nejdiskutovanější částí Rhina byla pochopitelně jeho netypická kola – dvojice velkých, šikmo uložených ocelových polokoulí vpředu a dvojice již rovně uložených, menších polokoulí vzadu. Tento koncept měl samozřejmě co do činění s vylepšením schopnosti jízdy v nejrůznějším terénu. Pokud se totiž vozidlo ponořilo do například měkkého bláta či písku, žebrovaný tvar kol a jejich velká styčná plocha měla zajišťovat mnohem vyšší úroveň trakce.

Každé z předních kol o průměru 183 cm vážilo 680 kg. Pro jízdu na silnici či pevném povrchu pak byla vnější konstrukce předních kol osazena pouze tenkým gumovým pásem. Zatáčení Rhina dostala na starosti zadní kola, která už byla klasickými pneumatikami na discích, avšak rozšířených do podobného tvaru jako vepředu.

Podívejte se na „nosorožce“ v akci


Celý článek najdete na webu autorevue.cz >>>


Autor: Daniel Fuglevič - Autorevue.cz

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah