Linda Kamarádová dodává nově své marmelády do několika dražších pražských kaváren a restaurací. Velkovýrobu a masivní prodej přesto neplánuje.
Marmelinda, jak se Lindě Kamarádové přezdívá prošla klasickým kariérním kolečkem ve finančních institucích. Se svým ekonomickým vzděláním se však po mateřské dovolené rozhodla naložit po svém. Po práci začala večery věnovat vaření marmelády a během tří let noční alchymie v kombinaci s denním zaměstnáním se to naučila do detailu. Proto padlo rozhodnutí věnovat se marmeládě naplno.
"Dva a půl roku jsem fungovala tak, že jsem přišla z práce, dala děti spát, v deset začla vařit, končila ve dvě a v šest vstávala. Nevyhnutelně přišel moment, kdy jsem byla nepoužitelná, takže jsem se musela rozhodnout,” popisuje životní zlom Kamarádová. Plán se zdařil a marmeládnice si letos za své pochutiny odvezla z prestižní gastronomické soutěže v Anglii přivezla čtyři medaile.
"Na začátku mě inspirovala paní Milfaitová, nadchla mě její hláška, že vše, co vyrobila, také prodala. Šla jsem do toho taky - vyrobím pár skleniček, zkusím to na trhu a uvidím," komentuje první kroky. Z vaření po večerech se tak stal postupně plnohodnotný byznys. Vstupní náklady nebyly malé. "Paleta sklenic, gastro balení pektinu, stánek, povolení webovky, logo a jste na sto tisících, aniž byste vůbec začali vařit,” popisuje start. Peníze si však nepůjčila a vše ufinancovala z úspor. Postupně se etablovala na některých farmářských trzích v Praze i mimo ni a během dvou let si vybudovala základnu stálých zákazníků.
Při výrobě marmelád se stále řídí krédem - čím méně, tím lépe. “Nepoužívám Gelfix, odpěňovač ani žádné protiplísňové složky. Při zprávném zpracování kvalitního ovoce nic takového nehrozí,” uvádí Kamarádová.
Ovoce, které k výrobě marmelád používá, je z drtivé většiny od českých dodavatelů či z velkotržnic, nakupuje však i od firem dodávajících ovoce do luxusních restaurací či bio pomeranče ze Španělska. O certifikáty ale neusiluje, jak sama říká, vše stojí a na jejím svědomí a zodpovědnosti. “Pracuji pouze s ovocem, které je kvalitní, zralé, bez jakýchkoliv vad. Pokud ten rok zrovna nejsou dobré borůvky nebo meruňky, prostě tu marmeládu nedělám. A naopak, když dostanu od souseda tašku kdoulí, taky je zpracuji,” líčí postupy.
Podle Marmelindy je poptávka často nevyzpytatelná, zatím se jí však daří prodat vše, co vyrobí, cena jedné sklenice je zhruba sto korun. Zásluhu na tom mají i farmářské trhy a kontakt se zákazníky. Více než kde jinde tu hraje roli tvář prodejce a ochutnávky, díky kterým přicházejí i konzervativní zákazníci na chuť netradičním příchutím. Pokud mají zákazníci šanci ochutnat, tak experimentují.
“Ovoce je nevyzpytatelné, vše je o počítání čeho kolik přidat, aby byla chuť vyvážená. Dlouho jsem bojovala třeba s mandarinkami, které mají velmi proměnlivou kvalitu. I když je v marměládě bez kůry, může být velmi hořká. Nestojím si za ní, proto ji už nevyrábím.” Právě díky náhodám ale může přijít i nečekaný úspěch. “Jednou jsem do citronové marmelády omylem přidala desetkrát více zázvoru než jsem měla. Ani jsem ji pak na trhu nechtěla prodávat. K mému překvapení se po ní ale jen zaprášilo.”
