Nejdřív k vašemu příjmení. To je umělecký pseudonym?
Ne, tohle jméno mám doopravdy v dokladech. Podívejte se…
V soutěži o nejlepší českou veřejně prospěšnou reklamu jste letos získala jedno z hlavních „Žihadel“.
Ano, získali jsme Zlaté žihadlo za printovou reklamu s projektem 12+12 - nejen já, ale celý tým spolupracovníků, a hlavně zástupkyně nadace DebRA se svým naprosto ojedinělým, neuvěřitelným přístupem. DebRA se soustředí na pomoc pacientům s nemocí motýlích křídel (epidermolýza).
Co pro vás jako fotografku znamenají charitativní projekty?
Charitativní projekty jsou nesmírně důležité - mám tak trochu vhled do toho, jaké je to být člověkem, který pomoc nutně potřebuje. Takže pokud mohu pomoci, a to i třeba svým časem a prací, samozřejmě to udělám. Jen letos jsem se účastnila asi šesti velkých charitativních projektů.
Bylo složité soustředit v projektu pro občanské sdružení DebRA tolik mediálně známých osobností?
Tentokrát jsme pracovali s muži a je zajímavé, o kolik je z mého pohledu koordinace s muži jednodušší. Prostě slíbili a přišli. Velkou zásluhu na tom má patronka projektu Jitka Čvančarová - většina mužů přislíbila pomoc na základě její osobní žádosti. A všichni do jednoho byli skvělí! Focení s muži-osobnostmi má úplně jinou atmosféru než se ženami. Humor, rychlost, světlo, styling, layouty - vše probíhá jinak.
Jakou máte vůbec při výběru modelů zkušenost s klienty a agenturami? Nechávají vám aspoň občas volnou ruku?
Vzhledem ke svým dlouholetým zkušenostem s agenturami vím přesně, kam se otočit. Mám takovou větší skupinu oblíbených modelek a modelů, se kterými pracuji asi nejraději. Ale to má asi každý fotograf. Některé znám i 15-16 let. Do výběru modelu ráda klientům zasahuji, když je to možné, protože oni většinou vidí jen jejich portfolia, zatímco já už vidím trochu skrz. Buď je už i znám a vím, jak se s nimi pracuje, nebo jsem schopná na základě polaroidu a booku odhadnout realitu, zkušenosti, jak je třeba model rozhýbaný.
Vám nejvíc sedí focení žen. Má to nějaký důvod? Je v reklamě a ve fotografii obecně víc poptávka po ženském elementu?
Nevím, kdo mě vlastně zařadil jako fotografku žen - jen je v rámci tak malého trhu, jako je ten český, fotím častěji. Mám pocit, že komerční a reklamní trh je více posazen na ženském elementu. Mě by asi více pobavila například reklama na sýr s otcem, který maže svačiny pro velkou hromadu svých dětí, než s další maminkou. Ale zpět k fotografování - jsem portrétistka, mám ráda realitu od jemné až po syrovou, ráda pozoruji a většina snímků vlastně vzniká jako momentky. V tom jsou ženy daleko přístupnější než muži. Také se mnohem raději fotografují. A díky stylingu má u žen fotograf podstatně širší škálu možností, co vlastně výsledný snímek řekne.
S reklamní fotografií jste poprvé výrazně prorazila ve slovenském Leo Burnettu a v zahraničí pracujete i dnes. Nejste nakonec venku známější než doma?
To si opravdu netroufám říci. Řekněme, že se pracovně průběžně s velikou radostí pohybuji po Evropě a občas i na jiných kontinentech. Je možné, že v dohledné době skončím na pár měsíců v Jižní Africe.
V Německu si vás oblíbili výrobci rodinných automobilů, k nimž vy pak dosadíte šťastnou rodinku. Není to tak trochu úkrok stranou?
Není. Je to práce pro reklamního klienta a já jsem v tu chvíli hlavně řemeslník. Pokud klient chce šťastnou rodinku, vytvořím mu na place takovou scénu, situaci a náladu, že tam opravdu začne dočasně fungovat šťastná rodinka. Mou prací v reklamě je naprosto respektovat a splnit přání klienta a za sebe výsledný obrázek vším, co umím - barvami, světlem, komunikací s modely, přípravou scény - povýším do naprosto přirozené a uvěřitelné polohy, která je člověku milá tak, že má chuť se zúčastnit toho, co vidí. Toto je pro mě reklama. A ta je pouze součástí toho, co dělám. Moje soukromé nebo výtvarné práce jsou přeci něco úplně jiného. Reklama je záležitost komerční, a tudíž finanční - pomáhá mi udržet děti na školách a nakupovat novější i starší techniku, abych si pak mohla na filmy a pěkně postaru udělat projekt, jakým byla právě DebRA.
V Česku jste hodně vidět i díky fashion editorialům v časopisech. Z vlastní zkušenosti ale vím, že se v této branži šetří čím dál víc…
Ano, to je pravda, dokonce až po extrém, kdy se tak tak podaří zajistit produkci, ale na fotografa už finance nezbývají. Čas od času si takový projekt dovolím, ale pak je pro mne důležité, abych měla volné ruce a mohla si jej udělat plně podle svého. Abych na konci měla radost z výsledku. V Čechách se vždy tradičně dělaly krásné věci za méně peněz, což vás nutí být daleko vynalézavější a komunikativnější. Momentálně je to ale již tak na hraně, že se to začíná odrážet na kvalitě výsledku. Za méně už to nepůjde. Nemohla bych si dovolit najímat výborné lidi do týmu, kteří svou práci umí naprosto skvěle. Byl by to velký krok zpět. Když jednou zjistíte, jakých věcí jste schopen, nechce se vám vracet se o ligu níž. Nechcete odevzdávat jen průměrný výsledek, protože nebylo například na dobrou lokaci nebo na jedno světlo navíc.
Někdo říká, že luxusní časopisy budou existovat tak dlouho, dokud značky jako třeba Louis Vuitton budou chtít vidět své draze zaplacené vizuály na kvalitním papíře - protože obrazovka iPadu zkrátka není dost reprezentativní. Co na to říkáte?
Cena značek, jako je LV, je postavena na luxusu. Pokud jej ztratí, ztratí zákazníky, kteří si je právě pro luxus kupují. Takže určitě mohu do velké míry souhlasit. Ale jsou tu nová média, která právě tím, že jsou nová, jsou stále ještě luxusní - a to je třeba film nebo animace ve fotografii. Takže LV na iPadu? Ano - prostě se podíváte na krátký, výtvarně zajímavý film natočený skvělým fotografem. Myslím, že to je cesta fotografie v reklamě směrem k budoucnosti. I já už sbírám první režisérské zkušenosti.
Lucie Robinson
Studovala uměleckoprůmyslovou školu se zaměřením na šperky a pak průmyslový design na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru profesora Diblíka. Díky své dřívější kariéře v modelingu a spolupráci se špičkovými světovými fotografy získala první zkušenosti v oblasti reklamní a módní fotografie. Oceňovaná je její kampaň pro Louise Vuittona (2009), v roce 2007 získala první místo v soutěži PragueFashion Photo za fotoesej Czechoslovakia in Communism.
