Dvojí Trumpův direkt

Daniel Deyl

Daniel Deyl Zdroj: Strategie

Média popisují vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách jako "šokující". Jak se stalo, že Trump vyhrál, ačkoli většina průzkumů ještě v den voleb jasně favorizovala Hillary Clintonovou? Analogie s červnovým hlasováním Britů o osudu členství jejich země v Evropské unii funguje jen částečně: poslední ostrovní průzkumy ukazovaly zhruba dvouprocentní náskok kampaně za  setrvání v EU, zatímco Clintonová měla ještě ve středu 7. listopadu večer náskok čtyř- až šestiprocentní. Podle toho vypadaly i mediální předpovědi.

Prediktivní model The New York Times ukazoval 85procentní pravděpodobnost vítězství kandidátky Demokratické strany. Statistik Nate Silver, jenž správně předpověděl několik předcházejících volebních výsledků, udával 66procentní pravděpodobnost. Volební konsorcium Princetonské univerzity mluvilo o "více než 99procentní pravděpodobnosti" úspěchu Clintonové.

Mýlil se kdekdo, vlajkonoši "progresivní" ideologie na levém křídle Demokratické strany počínaje až po střízlivé analytiky. "Napřed si ujasněme jednu věc: Donald Trump nebude kandidátem Republikánské strany na prezidenta Spojených států," psal renomovaný reportér James Fallows v časopise The Atlantic zhruba před rokem, těsně poté, co se Trump poprvé objevil v čele sedmnáctičlenné skupiny prezidentství chtivých republikánů.

Stydíme se

Co to znamená? K chybě mohlo dojít v podstatě pouze třemi způsoby. Zaprvé je možné, že pollsteři (jestli někdo znáte jednoslovný český výraz pro "firmy provádějící průzkumy voličských preferencí", váš blogger vám poděkuje) špatně identifikovali pravděpodobné voliče v tom smyslu, že jim utekl podstatný segment Trumpových příznivců.

To nevypadá pravděpodobně. Například na Floridě získal Trump 49 procent hlasů, stejně jako před čtyřmi lety Mitt Romney; jestliže však Barack Obama tehdy získal 50 procent, Clintonovou letos volilo jen 48 procent lidí. Při plus minus podobném počtu odevzdaných hlasů to neznamená, že k volbám přišlo plus minus dvě stě tisíc Trumpových fandů, které průzkumy neodhalily, nýbrž že zkrátka méně lidí volilo Clintonovou než před čtyřmi lety Obamu.

Druhá možnost je ta, na niž poukazovali někteří střízlivější komentátoři (v čele třeba s Davidem Brooksem právě z New York Times): upozorňovali na skutečnost, že lidé mohou v průzkumech preferencí svůj úmysl volit Trumpa skrývat, protože se za něj stydí. Dobrá otázka v tom případě je, proč se stydí. Zklamaní fanoušci Clintonové mají sklon odpovídat, že kdo chce volit Trumpa, ví, že koná špatně, a nechce mít ostudu. Protrumpovská média (v naprosté menšině, za příklad lze brát třeba Breitbart.com) v tom zase vidí zastrašování ze strany progresivních liberálů. Ačkoli lze předpokládat, že oba výklady jsou do jisté míry správné, míru jejich podílu patrně nebudeme schopni nikdy vyčíslit.

Kdo tady lže?

Konečně třetí možnost je ta, že přání je otcem myšlenky. Od chvíle, kdy oslovený respondent odpoví na otázku "koho budete volit?", až po chvíli, kdy se v novinách dočteme, že "Clintonová má 99procentní šanci na vítězství", projde jeho odpověď nejméně dvěma síty; prvním u pollstera, druhým u konkrétního sdělovacího prostředku. Surová data, která má k dispozici statistik, lze vykládat různě, stejně jako jejich další výstup. Lze si velmi snadno představit, že obrovská převaha, s níž se Hillary Clintonová těšila přízni naprosté většiny personálu velkých sdělovacích prostředků, se promítla i do jejich způsobu interpretace předvolebních průzkumů.

A tady se ta story začíná komplikovat. Z letošních voleb se stal – rovným dílem zásluhou obou stran – souboj Trumpa s liberálním establishmentem, jehož jsou média a akademická scéna klíčovými představiteli. Trump (ač sám je do značné míry téhož establishmentu součástí) formuloval, velmi zjednodušeně řečeno, své poselství Americe jako "podívejte se, tihle lidi v čele s novináři a vědci vám nerozumějí a lžou vám". Novináři a vědci opáčili, že "to není pravda, my nelžeme a ty, Donalde, prohraješ na celé čáře".

Neoddiskutovatelný fakt Trumpova vítězství tak jeho nejhlasitější protivníky usvědčuje právě z toho, co jim republikánský kandidát vyčítal: buď jsou zcela mimo realitu, nebo záměrně lžou, nebo od obojího trochu. Kdo bude teď věřit Princetonské univerzitě, až zveřejní svůj odhad, řekněme, dopadů globálních klimatických změn? Že oceán na 99 procent zaplaví New Jersey?