Evropská komise pod taktovkou komisařky Redingové předložila dlouho avizovaný legislativní návrh, který je kontroverzní natolik, že se devět členských států společným dopisem snažilo Komisi od jejího záměru předem odvrátit a v kolegiu Komise prošel až napodruhé po mírném zjemnění. A tak je na stole návrh směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy dozorčí rady či nevýkonnými členy správní rady společností kotovaných na burzách a o souvisejících opatřeních.
Deklarovaným cílem návrhu je zajištění „vyváženějšího zastoupení mužů a žen“, resp. „urychlení pokroku v oblasti genderové vyváženosti“ mezi členy dozorčí rady či nevýkonnými členy správní rady kotovaných obchodních společností. Směrnice by – zjednodušeně řečeno – vyžadovala zavedení postupů tzv. pozitivní diskriminace za účelem dosažení minimálního podílu 40 % méně zastoupeného pohlaví v uvedených vedoucích funkcích v jednotlivých společnostech do roku 2020 (resp. do roku 2018 pro tzv. veřejné podniky). Tyto společnosti by dále měly být povinny přijmout individuální závazky, aby ke stejnému datu dosáhly „konkrétního pokroku
v otázce lepší genderové vyváženosti“ také mezi členy představenstva, resp. výkonnými členy správní rady zapojenými do každodenního řízení.
Peleš lotrovská progresistů šílených
„Je to věru peleš lotrovská progresistů šílených,“ prohlásil na adresu pokrokářských revolucionářů běsnících v Římě v roce 1848 František Ladislav Rieger. Neznám vskutku přiléhavější označení pro kruhy, z jejichž prostředí návrh směrnice vzešel, počínaje komisařkou Redingovou a tou většinou europoslanců, která v roce 2011 prosadila usnesení Evropského parlamentu vyzývající Komisi k předložení takové iniciativy.
Návrh, který je ukázkou radikálního sociálního inženýrství, je od základů nemravný, sociálně dezintegrační, v rozporu se základními zásadami právního státu a se zdravým rozumem.
Komise v odůvodnění ani neprohlašuje, že cílem iniciativy by bylo odstranění překážek pro přístup k předmětným funkcím z důvodu pohlaví, resp. že návrh reaguje na rozšířenou praxi diskriminace. Takovými překážkami se Komise vůbec nezabývá, natož aby je doložila. Jako problém je zde deklarován samotný poměr v zastoupení obou pohlaví, aniž by se zkoumalo, čím je tento poměr způsoben; není zde např. ani slovo o počtu ženských uchazeček o tyto funkce. Cílem navrženého předpisu je dosažení změny v zastoupení pohlaví v dotčených obchodních společnostech směrem k výše uvedeným poměrům.
Unijní sociální inženýři si tedy osobují právo od svých pracovních stolů určovat, jaký poměr zastoupení pohlaví v těch či oněch pozicích je „vyvážený“ či „dostatečný“. Realitu vzešlou z přirozeného běhu věcí si troufají přebudovat (překvótovat) podle svého centrálního plánu jednotného pro celou Unii. Jde o aroganci a nepokoru skutečně ohromujících rozměrů. Zvláště citlivě musí být tento přístup vnímán v zemích, jako je Česká republika, kde mají zkušenosti s předchůdci těchto pokrokářů, kteří obdobně usoudili, že někteří mají příliš mnoho majetku, a jiní málo, a proto je potřeba dosáhnout větší vyváženosti majetkové.
Komise v podstatě vychází z pohledu na pohlaví jako na dvě konkurenční skupiny či třídy, nikoli jako na dvě komplementární složky téhož druhu, což je nebezpečný, společensky rozkladný přístup. Návrh cílí na rovné výsledky těchto skupin, čemuž hodlá obětovat rovnoprávnost, resp. rovné příležitosti jednotlivců. Paradoxně by vedl k tomu, že podniky, které doposud žádného kandidáta na základě pohlaví neposuzovaly, by s diskriminací nyní musely začít.
Návrh je nestoudný o to více, že se netýká obsazování funkcí ve veřejném sektoru (jemuž se blíží jen tzv. veřejné podniky), ale míří do soukromé sféry. Přijetí směrnice by znamenalo dramatický zásah do svobody podnikání. Slovy Petra Macha: „Návrh omezuje vlastnická práva, když akcionářům, tedy vlastníkům firmy, kteří do ní investovali svůj kapitál, nedovoluje zvolit si své zástupce dle svého nejlepšího výběru. Pokud akcionáři budou muset brát v úvahu jiné kritérium než schopnost nejlépe zastupovat akcionáře při kontrole managementu, tedy když budou muset vybírat např. podle […] pohlaví, pak bude skladba dozorčích rad a představenstev na úkor efektivní kontroly a řízení firmy, tedy v konečném důsledku na úkor zisku.“ Obdobně Markéta Šichtařová říká: „Volí-li si firmy přirozeně do svého čela nejvhodnější možné vedení, a nutí-li je někdo volit si vedení jiné, tedy nikoli nejvhodnější možné, pak je vlastně nutí fungovat nikoli nejefektivněji. Dosahovat menšího zisku. Vyrábět méně. Dávat práci menšímu množství lidí. Zpomalovat tím celou ekonomiku. Tedy nás všechny.“
Iniciativa je každopádně dokladem toho, jak unijní politika podléhá vlivům feminismu. Tento politický směr, třebaže je často prezentován pod hlavičkou „rovnosti žen a mužů“, dávno neusiluje o občanskou rovnost pohlaví, které bylo ostatně ve všech evropských státech dosaženo před mnoha desetiletími. Dnešní feminismus vychází z třídního pojetí pohlaví, útočí na tradiční, zvykové, ale i biologicky podmíněné atributy mužství a ženství v našem civilizačním prostoru, na tradiční rodinu, ba i galantnost a snaží se vybudovat bezpohlavní společnost, kde se prototypy muže a ženy budou lišit jen na elementární tělesné úrovni.
V našem prostředí je feminismus cizorodým implantátem, který působí uměle a disharmonicky právě tak, jako když zazní v české větě ježaté anglické slovo „gender“ či jeho odvozeniny. V poslední době nicméně začíná být viditelnější než dříve právě vlivem našeho členství v EU, která jej nejrůznějšími cestami podporuje.
Návrh jen utvrzuje v dojmu, že boj za „práva žen“ v evropském prostoru (dávno po dosažení svých základních, v zásadě obecně přijímaných cílů) začíná upadávat do absurdity a stává se v projevech typu kvót, „mainstreamování“, boj se „stereotypy“, prosazování „korektního“ jazyka, převracení důkazního břemene či vytváření specializovaných úřadů a agentur provádějících hon na čarodějnice vlastní karikaturou. Že si této skutečnosti jsou vědomy samy ženy, ukazuje mj. vznik iniciativy Stop feminismu. Její zakladatelka Dominika Hužvárová uvádí: „Feminismus dosáhl svých původních smysluplných cílů a nyní se stal ve svých požadavcích nejednotným a extremistickým hnutím. […] Při lobbování a prosazování svých osobních představ a názorů se feministky zaštiťují něčím, co jim nepřísluší – ,obhajobou práv žen‘. Ve skutečnosti zastupují představu o šťastném životě pouze malé části žen.“
EU nemá k pravomoc
Unie může být činná pouze v mezích pravomocí svěřených jí v zakládacích smlouvách členskými státy pro dosažení cílů stanovených v těchto smlouvách. S ohledem na to je třeba zdůraznit, že cíl „vyváženého zastoupení mužů a žen“ v jakémkoli oboru lidské činnosti a pravomoc Unie k jeho sledování bychom ve smlouvách hledali marně. Primární právo hovoří v různých variacích toliko o podpoře rovnosti žen a mužů, rovném zacházení, boji proti diskriminaci na základě pohlaví, zajištění stejné odměny za stejnou nebo rovnocennou práci, zajištění rovných příležitostí v pracovním procesu.
Komise navrhuje jako právní základ čl. 157 odst. 3 SFEU, který dává Unii pravomoc přijímat opatření k uplatnění zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v otázkách práce a zaměstnanosti včetně zásady stejné odměny za stejnou nebo rovnocennou práci. Tato pravomoc není přijatelná už proto, že obsazování pozic ve správních, resp. dozorčích radách obchodních společností lze sotva považovat za otázku pracovněprávní; jde o záležitost správy a řízení obchodních společností (corporate governance). Je zde ale i další problém, který by obdobně bránil použití obecněji formulované pravomoci obsažené v čl. 19 odst. 1 SFEU, jejíž použití by mohlo přijít v úvahu v druhé řadě a která umožňuje Unii přijmout vhodná opatření k boji proti diskriminaci (mimo jiné) na základě pohlaví. Z žádného bodu odůvodnění návrhu totiž jasně nevyplývá, že kvóty by měly být stanoveny proto, aby odstranily existující diskriminaci v přístupu k předmětným funkcím na základě pohlaví.
Návrh prezentuje bez dalšího jako problém toliko stávající procentní zastoupení pohlaví a směřuje k jeho změně. Ani jedna z uvedené dvojice pravomocí přitom nesměřuje k žádnému konkrétnímu zastoupení mužů a žen v jakýchkoli pozicích či funkcích a odkaz na takový cíl nemůže být bez dalšího ztotožňován s cílem boje proti diskriminaci.
Navíc, Unie nemá výslovné zmocnění k přijetí opatření založenému na tzv. pozitivní diskriminaci. Z Listiny základních práv EU pouze vyplývá, že právo EU nebrání přijetí takových opatření (čl. 23). Smlouvy konstatují, že právo EU nebrání přijetí takových opatření členským státem v profesních věcech (čl. 157 odst. 4 SFEU).
I kdyby některá z uvedených pravomocí byla jinak použitelná, přijetí návrhu podle mého názoru brání zásady subsidiarity a proporcionality, jimiž se výkon pravomocí EU řídí a které jsou podmínkou platnosti unijních aktů.
Rozpor s principem subsidiarity lze spatřovat v tom, že EU by zasáhla do problematiky, kde jednotné nadnárodní řešení nepřináší žádnou přidanou hodnotu a která může být zjevně lépe posouzena na národní úrovni. Jde o oblast, jež se váže na místní socioekonomické podmínky a zvyklosti lišící se stát od státu. Má-li Unie fungovat jako společenství bezmála tří desítek států, společná politika by měla být založena na nekonfliktních tématech. I s ohledem na přirozené limity nadnárodních struktur, pokud jde o možnost fungování demokratických rozhodovacích procesů a kontroly, by se měla vyhýbat nastolování kontroverzních, citlivých společenských agend, jako je pozitivní diskriminace. Ty by měly být ponechány k rozhodování co nejblíže občanům, v rámci sourodých občanských společenství, kterými jsou členské státy.
Podle principu proporcionality obsah ani forma činnosti Unie nesmějí překročit rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů zakládacích smluv. Kvóty přitom nepředstavují řešení soustředěné na hypotetický – Komisí nijak neprokázaný – problém nerovnosti v přístupu k předmětným funkcím. Jeho teoretickému vzniku předcházejí rezervací míst pro „méně zastoupené pohlaví“, a tím vycházejí nikoli z rovnosti příležitostí jednotlivců, ale z rovnosti skupin ve výsledku. Návrh tak představuje extrémně vtíravé opatření, které by způsobilo mnohem závažnější problém z hlediska diskriminace, než by mohlo samo vyřešit.
Prostor pro kompromis?
Návrh je třeba odmítnout jako celek. Jakékoli snahy o jeho zjemnění – např. o snížení cílového procenta minimálního zastoupení nebo omezení rozsahu působnosti – by neřešily základní problém. Jde zde o princip. Ustoupit není kam, protože přijetí byť jen východisek této iniciativy by znamenalo couvnutí hned před dvojím zlem.
Zaprvé, sama základní myšlenka, že veřejná moc bude určovat procentuální podíly v zastoupení pohlaví v konkrétních funkcích či profesích, je vysoce nemravná – tím spíše, jde-li o funkce v soukromé sféře. Jde o radikální sociální inženýrství, porušení rovnoprávnosti jednotlivců ve jménu rovných výsledků skupin a v tomto případě i o zásah do základů svobody podnikání. Každý kompromis by byl na úkor právního státu a zdravého rozumu a vedl by k vytvoření základny, z níž by do budoucna centrální plánování zastoupení pohlaví a jeho kádrování mohly postupně metastázovat do dalších oblastí.
Zadruhé, nesmíme si zvyknout jako na samozřejmost, že unijní instituce mohou mluvit naprosto do všeho, že mají tolik pravomocí, kolik si samy usmyslí, a že subsidiarita a proporcionalita jsou pro ně jen gumové pojmy, které si mohou kdykoli vyložit ve svůj prospěch. Je načase zchladit onen trochu přehřátý motor integrace.
