Hravost jako posedlost

Igor Záruba, šéfredaktor Strategie

Igor Záruba, šéfredaktor Strategie Zdroj: Strategie

Jen si hrajte, třeba do zblbnutí, říkávali kdysi mí rodiče. Byla v tom rezignace a jistá dávka benevolence současně: s tehdejšími omezenými prostředky, mluvím totiž o éře před internetem, toho na hraní zase tolik nebylo.

To v Las Vegas, uprostřed nevadské pouště, se už tehdy hrálo a pořád hraje o sto šest. Ráno, v poledne, večer, v noci. Jistě, není to žádný objev. Jenom kontextu květnového IT summitu EMC World, kdy se tam proťaly planety hráčů, kravaťáků a auťáků, vylezly některé věci na povrch.

Tak třeba dress code. Hráč hraje v triku, v šortkách a žabkách, ženské kreace jsou zhruba podobné, byť občas slovy nepopsatelné. Kravaťákovo ošacení je jasné. Ajťák se podobá hráči, nadto má na zádech batůžek.

Co se týče kulisy, shoduje se i liší. Stavební nevkus je pro všechny stejný, jako třeba benátský kanál v hotelu Plazza s umělou oblohou. Ne tak hudba: hráči sázejí zpravidla za zvuku retra, počítačoví znalci si libují v technu a vizualizaci 3D.

Společné mají jedno, hrají (si) všichni. Někdo se žetony, jiný s daty. Další zase na něco. Hravost k lidské nátuře patří, Číňané by mohli vyprávět. Zajímavá je však míra, kam až zajít.

U hráčů je dána stavem konta, u ajťáků schopností vyhovět klientům, kteří se bojí o citlivá data. Třetí skupinu tvoří ti, kteří nedají bez mobilu ani ránu a jejich život se odvíjí od objemu použitelných dat. S ohledem na to, k čemu síť nejčastěji používají, jsou to oni, kdo mají našlápnuto, aby zblbli jako první. A to doopravdy.