O Antoinovi de Saint-Exupérym jako o politologovi, zhoubě barikád, kmotrů, dubisek a konkurenceschopnosti píše Karel Čermák. A nenechá nikoho na pochybách, že jsou to zhouby jaksepatří řádné.
Podzimní volební a vládní krize přispěla k ještě blbější náladě než dřív, a všichni se teď hádáme, kdo za to může. Volič, zejména pravicový (co je to za podivného tvora?), je prý dílem neukázněný a lehkomyslný, protože nechodí k volbám, dílem negramotný, a to jak politicky (plete si KSČM s kremlofilií), tak zejména ekonomicky (nechápe jemné finesy v sazbách DPH), ale hlavně je příšerně mstivý a volil komouše na truc, když nemohl volit kořeny. Význační kořeni, jako kdysi bývali např. Ježek, Dyba, Kočárník a Klaus na kandidátkách kvůli důchodovému věku už nebyli, a jejich nástupci kmotři, jako třeba Řebíček nebo Rath, byli nahrazeni třetím pilířem bezvýznamných a nezkušených kmotříčků, kteří nejsou hodni hlasu poctivého pravicového, ba ani levicového voliče. Proč nebyli na senátory kandidováni staří osvědčení matadoři jako Tlustý, Šnajdr, Kott, Gross, Ivo Svoboda, Snopková a Pohanka? Proč o tom vláda s voličem nekomunikovala a řádně mu nevysvětlila potíže druhého a třetího pilíře kmotrovské republiky?
Řeknu vám, že politologové to teď nemají lehké, protože voličům nic nevysvětlili ani teď post festum, natož předem, a jenom něco koktají o tom, že v polovině volebního období je to vždycky tak, zejména když vláda nastoluje tak odvážné a úsporné reformy, jako je centrální registr vozidel, státní maturity, sKarty, dostavba Temelína a mýto na okreskách.
Ale oni to politologové neměli lehké nikdy, a už v šerém dávnověku jejich otec zakladatel Niccolo Machiavelli (1469–1527) nevěděl, kam dřív skočit a jaký kabát si navléct, aby si to nepošpatnil ani u florentských republikánů, ani u Medicejských. Nakonec se rozhodl pro čistou vědu, sepsal brožurku „Il Principe“, tou založil vědeckou školu zvanou machiavellismus, a zcela nestranně pro voliče pravicového i levicového popsal, jak se politické moci chopit a jak si ji udržet. Naši politologové Vladaře už v bakalářském stadiu studují, věnují mu četné diplomové práce, podobně jako bakaláři práv, a posléze už jako poradci, tu republikánů, tu Medicejských, propadnou kouzlu Toskány spolu se svými šéfy natolik, že se odstěhují do vil a na jachty v Monte Argentario. Nedivme se jim, protože v politologii toho kromě Il Principe zase tak až moc ke studiu není. Bodin, Grotius a Montesquieu jsou už moc komplikovaní a spíš pro právníky, ačkoliv i právníci mají ve skutečnosti raději něco říznějšího a jednoduššího, jako je třeba Vyšinský nebo aspoň Brožová-Polednová.
Mohu-li si dovolit nějaké doporučení, tak bych pátral po tom, co (a ne kdo) za tu naši krizi a veleblbou náladu může, a do povinné literatury pro politology a právníky bych zařadil nového autora a dílo. Je to Antoine de Saint-Exupéry (1900–1944) a dílo se jmenuje Citadela. Čtenář nejspíš zná Exupéryho z Malého prince a taky ví, že Exupéry nebyl nějaký bábovka, nýbrž ve skutečnosti dobrodruh, odvážný letec a francouzský vlastenec, dokud ho za války nesestřelil nad Středozemním mořem jakýsi nácek z messerschmittu. Citadela tak zůstala nedokončená. Poslechněme si, jak tento statečný, odolný a odhodlaný muž uvažoval v nitru svého srdce třeba o svobodě člověka nebo o člověku jako služebníkovi instituce.
„Nechápu, jak by se dalo oddělit násilí od svobody. Čím více cest vytyčím, tím větší máš svobodu volby. Každá z těch cest je však násilí… Ale čemu chceš říkat svoboda, nejsou-li tu cesty, mezi nimiž bys volil? Říkáš snad svoboda tomu, že můžeš bloudit v prázdnu?“ (Citadela LX)
„Mají nechuť ke všemu, co by je přesahovalo. Tak jako by říkaly kameny chrámu já, já, já… Kameny jsou krásné v chrámu…, ale lidé považují sebe za konečný cíl a už je zajímá jen to, co by mohlo sloužit jim, a nic vyššího, čemu by sloužili oni. Říkají, že je načase, aby chrám sloužil kamenům… a odcházejí s nimi v domnění, že těmi kousky chrámu zbohatli, přičemž jen ztratili onu božskou část a změnili se v trosky.“ (Citadela LXIII)
Řeknete mi, že tohle je nanejvýš politická filosofie (jestli vůbec), a ne politologie, a upozorníte mě na Havlíčka a jeho „v nouzi dá ti radu každý dobrý přítel, ale málokterý dá ti mouky pytel“. A budete po mně požadovat mouky pytel, tedy jasné slovo, kdo je tady lump, jestli Klaus, Zeman, Nečas, Paroubek, Sobotka, rebelové nebo Putin, a jaká má být ta prokletá daň, ale to ze mne asi nedostanete. Z poslance Šťastného taky žádný nic nedostal a ze Šnajdra, Haška a Zaorálka taky ne, a z Gazdíka už vůbec ne. Všichni čekají, jaký machiavellistický kabát si navléknout, a mezi tím si rozebírají poslední zbytky chrámu, odcházejí s kameny a sami se mění v duševní i tělesné trosky, včetně paní Peake. My machiavellistický kabát navlékat nebudeme, ale zkusíme si aspoň na přeskáčku probrat, co to bylo za myšlenky, podle nichž jsme si tu dvacet let tak špatně vládli, abychom se mohli alespoň některých těch nešvarů vládnutí odříct, a to včetně všech těch osůbek, které je vždy znovu a znovu propagují.
Nulová tolerance a poslední bitva
Soukromé vlastnictví a trh existuje v naší civilizaci nějakých tři tisíce let. Adam Smith žil v 18. stol. po Kr., byl to slušný člověk a profesor logiky a mravní filosofie ve Skotsku. Později vymyslel konkurenci, dělbu práce, neviditelnou ruku trhu a spontánní řád. Hezky se to četlo, ale na barikády kvůli tomu nikdo nelezl. Na barikády se tehdá lezlo kvůli svobodě, rovnosti a bratrství. Lezení na barikády kvůli politické ekonomii vynalezl až Karel Marx. To už bylo 19. století. Marx sám se většinou držel v teple pracovny a psal si, ale na barikády poslal proletariát. Byl tedy celkem neškodný, jako dnes odboroví předáci, kteří taky sedí v kanceláři, e-mailují si a proletariátu občas koupí při demonstraci buřta. Marxe se pak však ve 20. století uchopil Lenin, a to už šlo do tuhého. Gangy zločinců začaly loupit, pálit a vraždit kdeco a kdekoho, zejména taky sebe samotné. Kdo přežil, stal se předvojem proletariátu, a do čela předvoje se postavil Stalin. Vypadalo to na konec jakékoliv ekonomie, ale těsně před II. světovou válkou ekonomii ještě na chvíli zachránil John Maynard Keynes (1883–1946). Ten za ekonomy dovolil, aby hospodářství bránil kapitalistický (demokratický) stát tím, že začal tu a tam poroučet, a tak ekonomy odvrátil od jejich sebevražedných sklonů. Vydrželo to nějakých 25 let po válce, pak zavelel k útoku monetarismus, Milton Friedman (1912–2006) a baronka Margaret Thatcherová (nar. 1925), a lidstvo bylo zase na barikádách, tentokrát ultraliberalistických. No, nemyslete si, že Keynes byl nějaký trouba, byl to taky baron a profesor na Cambridgi, a akorát se špatně oženil s nějakou ruskou baletkou. To Thatcherová byla dcera hokynáře, metodistická kazatelka a vyštudovaná chemička. Proto baronku české ekonomické elity s podobným vědeckým backgroundem tak obdivují, a nejvíc se jim líbí, že to byla železná lady, což by se dalo přeložit i jako herdekbaba.
Tak jsem se teď poněkud sexisticky odreagoval a můžeme se vrátit k historii ekonomie v českých zemích. Na začátku devadesátých let minulého století byli sice ve světě monetarismus, stařičký Friedman i baronka už passé, ale u nás to byl hit, který našim hokynářům, kazatelům, chemikům, účetním i neurochirurgům vydržel až dosud. Stojí na friedmanovské barikádě ne nepodobni Leninovi, kterého tak důvěrně znali, vysoko třímají prapor vědy a pokroku, bijí se jako lvi o svobodu pro úplatky, hazard a lichvu, a těší se na povýšení do šlechtického stavu. Ve skutečnosti však „mají nechuť ke všemu, co by je přesahovalo. Jejich slova jsou já“ (Saint-Exupéry, Citadela LXIII).
Poslední bitva vzplála? Nulová tolerance? Nikoho neživte? Samé bláboly. Pif, paf!
Pohádka o Malém, Levném a Silném
Když tak stát ekonomy ve velké meziválečné krizi už kdysi podržel, a když teď ekonomové u státu zase škemrají o pomoc, český ultraliberál ekonomické i politické provenience (u nás jsou srostlí jak siamská dvojčata) nevynechá jedinou příležitost si na stát zanadávat. Každý čičmunda vám ještě dneska vykládá, že stát musí být malý, levný a silný, přičemž malý znamená chudý (všechno se mu musí zprivatizovat a outsourcovat), levný je, když se mu nemusí nic platit, a silný je cinklými armádními zakázkami, jádrem od Rusáka a elektronikou od anonymních ajťáků z daňových rájů. Největším pokladem státu je prý bohatství jeho kmotrů, a ne Karlštejn, Národní divadlo nebo špitál. Copak je stát nějaký domovník, komediant či lapiduch? No, tak vidíte. Rovnou na lidi se stát nesmí nikdy pouštět, nýbrž zásadně vždy jen přes kmotry. V tom je právě ten rozdíl friedmanismu a leninismu. Za socialismu se kmotři pouštěli na lidi zásadně vždy jen přes stát, takže loupež se nazývala zestátněním, ale když se stát na lidi pouští přes kmotry, jako teď, nazývá se loupež privatizací. To je ten oblíbený třetí zákon dialektiky poslance Vojtěcha Filipa, a hle, lze s ním vyhrát i demokratické volby.
Chrám má být malý a levný, aby kmotry na moc nepřišel, ale zároveň aby byl silný v jejich službách. Kmotři jako vždy „vykřikují já, já, já a poplácávají se po břiše, jako by v nich byl někdo, kdo existuje skrze ně“ (parafrázovaný Saint-Exupéry).
Aby tak v břiše měli baronku Thatcherovou! Víc o tom bude vědět Petr Hájek z Hradu a někteří zapšklí členové NERVu.
Malý, Levný a Silný. Hm. Není Dlouhý, Široký a Bystrozraký taky dost blbá pohádka? Tak s těmi pohádkami už přestaňme a vykonejme konečně nějaký moudrý státnický čin. Náš stát budiž naším chrámem, a ne šikanovaným otloukánkem.
Mikro, makro a manažering
S tím od nepaměti známým soukromým vlastnictvím se muselo nějak hospodařit, a taky že se s ním ty tři tisíce let celkem úspěšně hospodařilo i bez liberálů, kteří si vymysleli mikroekonomii. V tom jim nikdo nebránil a každý shovívavě pozoroval, jak se kovář, pekař a hospodský proměňují na CEO (Chief Executive Officer – generální ředitel) a jejich tovaryši na manažery vyšší, střední i nižší pro všechno možné, od marketingu přes human resources až po public relations, a jak se celá ta menažerie postupně odděluje od vlastníků. Všichni také celkem chápali, že vlastnictví má přinášet nějaký zisk a že zisk je tím větší, čím menší jsou náklady na jeho dosažení.
Na stále stoupající zisk orientovaná mikroekonomie (podniková ekonomie) přináší sice posléze v dobách globalizace závažné
potíže (hrozí zánik konkurence, a tím trhu), ale dokud tu ještě je ten blbec stát, je aspoň u koho prosit o pomoc (antimonopolní státní regulace).
Ultraliberální mikroekonomie však ve své pýše začala hlásat, že všechny její postupy při maximalizaci zisku je nutno aplikovat i na makroekonomii, tedy na hospodaření státu. Pohádka o Malém, Levném a Silném (viz výše) však stát jako soukromého vlastníka privatizačním loupením prakticky zničila (alespoň u nás), a tak už mikroekonomické metody nelze použít pro nic jiného, než pro řízení státu při výkonu jeho mocenských funkcí. A tak tomu má prý být. Premiér je CEO, ministr patří k vyššímu managementu a poslanec ke střednímu. K nižšímu patří krajští zastupitelé a pražský primátor. Prostupnost z podnikových funkcí do funkcí státních musí být neomezená. Což nemáme volný pohyb pracovních sil? Což ten, kdo uměl řídit United Bakeries, jež dodávají na globální trhy 45 procent světové spotřeby chleba, nebude skvělým šéfem takového krcálku, jako je český stát? A proč by si nemohl ponechat obě funkce, aby nevyšel ze cviku? A proč by se každý poslanec neměl cvičit v managementu svého vlastního eseróčka? Podívejte se na Řebíčka a Berlusconiho! Selhali snad jako manažeři? Tak vidíte!
Zkrátka a dobře, co politik, to manažer? A nelze u nás jít ještě dál? Co Čech, to manažer? A co opačná prostupnost z politiky do byznysu? Co ministr, to advokátní koncipient? No, ne že by se snad učil psát plaťáky. Ale těch státních zakázek, co přivleče, ne?
Řízení státu se od řízení podniku podstatně liší. Co je účinné při řízení podniku, je při řízení státu kontraproduktivní. Kritériem kvality řízení podniku může být zisk. Kvalita řízení instituce (stát, nadnárodní politický útvar, církev) spočívá v bezpečí, solidaritě a pokojném soužití. Rychlé autoritativní rozhodování ve firmě odpovídá podnikatelskému riziku finanční ztráty, které firma nese. Stát žádné podnikatelské riziko ve své mocenské a přerozdělovací funkci nenese. Nese však riziko existenční. Instituce se proto rozhoduje uvážlivě, pomalu, s konsensem většiny a se značnou trvanlivostí. Nic nedá na prskání ultraliberálů a manažerů. Viz Evropskou Unii a církev katolickou.
Stát také nesnáší nějaké „krizové řízení“. Od toho má výjimečný stav nebo stanné právo. V nejhorším nastupuje vojenská junta nebo diktatura. Stát není ani jakási „značka“ (brand). Je-li snad „značkou“ politická strana, musí si rozhodnout ona sama. Odpoví-li si kladně, není ničím víc než obchodní společností, a v řízení státu nemá co dělat.
Z manažerů čiší blbá nálada. „Nic jim nechybí, jen božský uzel, který svazuje věci. A tak jim chybí všechno. Z mého lidu udělají jen mravence v mraveništi, protože se z něho vytratí veškerá horoucnost. Pro koho nezpívá zvon a nehlaholí polnice, ten zůstane smutný. Svoboda je pro něho pouze svobodou nebytí“ (parafrázovaný Exupéry).
Funkcionář státu proto nesmí být manažer, ale musí to být ten, kdo umí rozhoupat zvon.
Dubisko a dějiny české státnosti
Jan Kollár (1793–1852) nás v r. 1824 napomínal (prolog Slávy dcery), že máme raději „přichýlit k velikému tomu tam se dubisku, jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům“. Car Alexandr, vítěz nad Napoleonem, si to jistě ještě se zájmem přečetl, ale jeho nástupce car Nikolaj pak i nadále vzdoroval zhoubným až dosaváde časům, takže nevolnictví zrušil až v r. 1861. Kollár se nicméně stal jedním ze zakladatelů panslavismu, což bylo podobně pomatené hnutí jako pangermanismus, ale zase ne tolik jako pozdější pankomunismus (Internacionála) a současný úplně střelený panputinismus.
Dne 21. 12. 1929 pronesl Klement Gottwald (1896–1953) v Národním shromáždění slavný projev, v němž sdělil národu, že se chodí k bolševikům do Moskvy učit, jak nám zakroutiti krk. Dubisko Stalin ho to vyučilo dobře a sepsalo mu Ústavu 9. května, takže po zakroucení krků se zase vzdorovalo zhoubným až dosaváde obyčejným demokratickým časům, a i to nevolnictví bylo obnoveno. Říkalo se tomu „lidová demokracie“.
Pak ústavu psal v r. 1992, jak si mnozí už pamatují, nebožtík Vojtěch Cepl (1938–2009), ale napsal to pochopitelně všechno úplně špatně, je to dubiskofóbní, neliberální, lidově nedemokratické a nejasné, takže poctivý soudruh ultraliberál ani neví, co už je lichva a jaký úplatek je ještě přípustný.
Novou ústavu tedy už teď píše jeden ultraliberální kmotříček ekonom. Bude prý podobná americké (!) a bude zajisté „vzdorovat zhoubným až dosaváde časům“. Nu, jen nám zakruťte krkem, ultraliberálové, přichylte se k dubisku Putinovi, a nechte poctivou Ameriku na pokoji. Můžete si třeba založit panliberalismus a po vzoru Internacionály i nějakou Interglobárnu.
Oblíbená doktrína dubiska, ať už roste v Petrohradu, Moskvě, Pekingu nebo Washingtonu, je pro vládnutí v Čechách nevhodná. My bychom měli svůj způsob vládnutí domlouvat a koordinovat se svými geograficky nejbližšími a kulturně-historicky tradičními sousedy, a ne pořád dupat nožičkama, vztekat se a vyhrožovat silným strýčkem. To není konservativní, ale směšné, vy kořeni! A neokecáte to ani svobodou, vy malí vzteklouni a vejtahové, kteří všechno vetujete, tu zde u nás, a tu i v Bruselu.
„Vaše slova jsou já a říše vám připadá dokonalá, když ten, kdo usedne se zkříženýma nohama uprostřed města, zemře na místě hladem a žízní. A nikdo mu nic nepřikazuje, stejně jako nikomu nic nepřikazuje on. Jenomže rovnost a svoboda není v tom, že nikdo nic nepřikazuje, ale v tom, že všichni stejně slouží říši.“ (Parafrázovaný Exupéry.)
Stát existuje službou svých občanů, a ne příchylností k dubiskům.
Jak zahubiti stát konkurenceschopností Neřesti svého vládnutí skrývají ultraliberálové rádi též pod prázdné heslo konkurenceschopnosti. Stát jim ji prý musí nejen umožnit, ale přímo vytvořit. Konkurenceschopní mají být hlavně lichváři, sázkaři, hazard, překupníci, fenďáci, ajťáci a nejrůznější další šizuňci přicucaní na státní rozpočet.
Z rozpočtu se jim platí za zbytečné a neúčinné reklamní a marketingové kampaně, za podezřelé poradenství a za nehorázné pseudoinformace z obcí, měst, radnic, zdravotních pojišťoven, důchodových fondů, státních a polostátních energetických firem, vodáren, likvidátorů odpadů, z lesů, železnic, letišť a městských hromadných doprav. Každý týden toho šuntu vláčím do tříděného odpadu metráky, a ještě za to budu muset platit zvýšenou DPH.
Konkurenceschopnost se skloňuje ve všech pádech i v souvislosti se vzděláním, zdravotnictvím a exportem. Jde především o dodavatele všelijakých diplomů, maturitních, bakalářských i magisterských, plomb amalgámových i cementových, ale hlavně i o exporty dubiskům a doubkům, kde jde hlavně o to, neurazit blbými lidskými právy všelijakých švorcáků Fidéla, Hugo Cháveze, Kim Čong-una a podobné humanisty a demokraty. Kšeft je kšeft a konkurenceschopnost je všech kšeftů futrál.
Taky tohle jsme už za komunistů zažili. Nikoho jsme neurazili, úspěšně jsme konkurovali dodávkami na sekeru Libyi a Íránu, neřku-li už dubisku SSSR, a když jsme teď už všechny ty pohledávky konečně úspěšně odepsali, začínáme s tím přes Českou exportní banku zase znova. Všichni ti shora uvedení podezřelí podnikatelé jsou podle ultraliberálních kmotrů předními představiteli vědy a pokroku, hlavními tvůrci našeho HDP a nejdůležitějšími plátci našeho DPH. To vše na rozdíl od ekonomicky pokleslých montoven, kde z pásu přece jenom pořád sjede nějaký ten auťák, televizor, kolejnice nebo jogurt. Tvrdým úderem do naší konkurenceschopnosti bylo ovšem pomazánkové máslo a dýňová marmeláda, kterou teď budeme muset prodávat jako malinový džem. Ale hlavu vzhůru! Dubiska nás zachrání, trhy s nimi vzkvetou a Česká exportní banka zkrachuje. Nedobytné pohledávky ČEZu v Albánii nějak přežijeme, horší to bude s dluhy za Temelín, až si je uděláme.
Lze-li k tomu něco dodat vážně, tak konkurenceschopnost je poctivost, o niž se musí i ten machiavellistický vladař dobře starat. Nepoctivá konkurence, a ještě v nepoctivých a neproduktivních oborech, nejen že nás nikam nedovede ekonomicky, ale definitivně podlomí i důvěryhodnost našeho státu u těch slušných sousedů, s nimiž nám velí spolupracovat naše civilizační a kulturní tradice.
A ještě něco. Deregulace všech normativních systémů (právo, gramatika, estetika atd.) už nám dala dost zabrat. Nejhorší je ale deregulace morálky. Civilizace a kultura je regulace, tak jako je konkurenceschopnost poctivost. „Neříkej, že jsou kameny svobodné. Protože pak by nebylo chrámu“. (Saint Exupéry, Citadela LX)
Slovo konkurenceschopnost nepatří do úst státníka, ale prasečkáře.
Politolog Komenský
Jan Amos Komenský (1592–1670) nemusí být Čechům představován. Po Vestfálském míru v r. 1648 napsal v polském Lešnu jako již doživotní emigrant slavný Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, a laskavý čtenář dovolí i neméně slavný citát z díla. „Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti nemohu, nýbrž tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, dědicem činím. Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“
Nulová tolerance. Malý, levný a silný stát. Manažer. Příchylnost k dubisku. Konkurenceschopnost. Při řízení státu zakázané pojmy. Lepší, pilnější a zdárnější cvičení mládeže, jak pravil Komenský, nám snad vládu věcí našich zase navrátí. Rozezpívá se zvon a zahlaholí polnice. Bože, vždyť i já tomu věřím.
