Kdo má dluhy, vyhrává | E15.cz

Kdo má dluhy, vyhrává

Osamocená tvář zdravého rozumu, ekonom mezi oligarchy: Arsène Wenger
Osamocená tvář zdravého rozumu, ekonom mezi oligarchy: Arsène Wenger
• 

Milan Vidlák je editorem časopisu Právo & Byznys

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Floskule, že fotbal nemá logiku, zdomácněla v ústech příslušných komentátorů z důvodů ryze sportovních. Ekonomicky však současný špičkový fotbal dává smyslu ještě podstatně méně.

Bylo to už tradičně smutné léto. Alespoň pro příznivce londýnského fotbalového týmu Arsenal. Když už to vypadalo, že tým po dlouhé době pořádně posílí, dokonce třemi špičkovými plejery, a po sedmi letech bude moct konečně vyhrát nějakou trofej, z nadějné vyhlídky se vyklubal jen další zoufalý pokus o vykrytí bolestných ztrát. Pár dní před koncem přestupového období totiž ztratil nejlepšího střelce anglické Premier League, považované za nejlepší fotbalovou soutěž na světě, kapitána a ikonu klubu Robina van Persieho. A jako by to nestačilo, Holanďan si to namířil přímo k rivalovi Manchesteru United (a hned v prvním vzájemném zápase nové sezony samozřejmě skóroval). No a pár dní nato odešel i skvělý záložník Alexandre Song.

Oba tak rozšířili armádu hvězd, které z Arsenalu prchly v letech předchozích: Thierry Henry, Cesc Fabregas, Emmanuel Adebayor, Samir Nasri, Gael Clichy… Stejně jako letošní dezertéři do poslední chvíle svorně tvrdili, že chtějí v Arsenalu zůstat. Proč tedy u všech rohatých nezůstali?

Třiašedesátiletý Arsène Wenger, který v severolondýnské čtvrti Islington kroutí v roli manažera už svou šestnáctou sezonu, čímž se stal po legendárním siru Alexi Fergusonovi druhým nejdéle sloužícím koučem v lize, opět jen odevzdaně krčil rameny: „Robin i Alex chtěli pryč. Nic jsme s tím nemohli udělat. Už jsme na to zvyklí.“ A skutečně, kdyby van Persieho neprodal, Holanďan by za rok odešel zadarmo, protože by mu skončila smlouva. A co s trucujícím Songem, který si usmyslil, že hrát prostě nebude a basta?

Wenger, oběť systému

Od dob stávkujících horníků se totiž v Anglii tak nějak ujal i fenomén stávkujících fotbalistů. „Prostě jsem otrok,“ postěžoval si před čtyřmi lety nejdražší hráč historie Cristiano Ronaldo, který sice – dobrovolně – podepsal smlouvu s Manchesterem United, jež mu zaručovala 3,6 milionu korun týdně, ale dva roky před jejím vypršením se mu k nelibosti zaměstnavatele zachtělo do Realu Madrid (kam byl nakonec opravdu – teď už k oboustranné spokojenosti – prodán za 80 milionů liber a kde si polepšil na 250 tisíc liber za týden). Naposledy si takto vyvzdoroval odchod z londýnského Tottenhamu do Realu i chorvatský hráč Luka Modrić tím, že prostě odmítal chodit do práce. (Taky to někdy zkuste.)
Zatímco nebohý Wenger, ještě nedávno obdivovaný za úžasnou práci s mladými hráči i skvělou ofenzivní hru, schytává za svou neschopnost vítězit drtivou kritiku od fanoušků, odešlých hráčů i novinářů, a dokonce i posměch fotbalové veřejnosti, hráči, kteří za oněch sedm hubených let z Arsenalu odešli, v nových klubech posbírali 44 trofejí. Jak by s nimi tak asi hrál Arsenal, ptají se fanoušci (mezi něž se autor tohoto textu řadí již od dětství)?

Přitom tím jediným důvodem, proč se všichni na slavný klub a Wengera, podle jejich slov nejlepšího trenéra na světě, který je od mládí piplal a dal jim šanci ve velkém fotbale, vykašlali, jsou… prachy.

V případě Kamerunce Songa, jenž chtěl po vydařené loňské sezoně od klubu lepší smlouvu, ačkoli mu zbývaly ještě tři roky té stávající, by se to ještě dalo pochopit. Má dvě děti a sedmadvacet sourozenců, a tak není divu, že přijal nabídku Barcelony s platem 70 000 liber týdně po dobu pěti let, což je o 15 tisíc víc, než mu dával spořivý Francouz. Co ale svobodný van Persie, který bral 90 000 liber týdně a v nové smlouvě mu bylo nabízeno 130 tisíc? V Manchesteru dostane 220 tisíc, nějakých 360 milionů za rok, jistě. Prachy na výplatní pásce ale nejsou jediným důvodem. Prý s veškerým respektem k Arsènu Wengerovi, hráčům a fanouškům musí van Persie říct, že „nesouhlasí s vedením v otázce, jak by se Arsenal měl pohnout kupředu, a že chce vyhrávat trofeje“. Tím druhým důvodem jsou prachy na přestupy.
Zatímco Ferguson nabídl za kanonýra van Persieho 22 milionů liber, Wenger, který vytváří špičkové hráče z neznámých mladíků a předražené hvězdy odmítá kupovat, zaplatil jen o dva miliony víc za dva nové útočníky, kteří by měli díru zalepit. A navzdory kritice, kterou si vysloužil tím, že odmítá kupovat to, na co nemá, opakuje: „Vy říkáte, že jsme mimo realitu? Ne, my žijeme v ekonomické realitě, ale ostatní ne. Se stejnou vizí a filozofií pracuji pro Arsenal šestnáct let. A nebudu to měnit. Jediná nepříjemná věc je, že jsem obětí systému a moje práce je ničena ostatními.“

Těmi ostatními měl kromě neloajálních a zpovykaných fotbalistů na mysli špičkové kluby v čele s Manchesterem United, Manchesterem City, Realem Madrid či londýnskou Chelsea, které nesmyslně šroubují ceny do nebeských výšek a nafukují bublinu připomínající tu na trhu realit, jež před čtyřmi lety odstartovala kolaps světové ekonomiky.

Že si to nemohou dovolit, je druhá věc. Nejlépe placeným fotbalistou světa je dnes Kamerunec Samuel Eto’o, jenž pobírá týdenní gáži ve výši osmi milionů korun. Kde? Inu, v Machačkale, hlavním městě chudého ruského Dagestánu (pro ilustraci, Etoův plat čítá šestinu celého tamního HDP). Klub vlastní dolarový multimiliardář Sulejman Kerimov; to pak hospodařit netřeba.

Cenný neznamená bohatý

Vtip je v tom, že na rozdíl od Arsenalu, který má nejlepší hospodářské výsledky a teoreticky by si jako jediný mohl drahé nákupy dovolit, ale nedělá to, zběsile nakupují, i když jejich hospodaření se ze všeho nejvíc podobá americké ekonomice. Ta je také považována za nejvyspělejší a nejbohatší, přičemž prozatím nezbankrotovala jen díky obrovskému zadlužení ve výši 16 bilionů dolarů, které už nikdy nesplatí, a při životě ji drží jen emise virtuálních peněz a nové a nové půjčky.
Zjednodušeně by se dalo říct, že dnes bezezbytku platí paradox „čím zadluženější, tím bohatší“. A kdo má největší dluhy, vyhrává. A ten, kdo dluhy nedělá? Tak prostě vyhrát nemůže – anebo rovnou spadne do druhé ligy jako Numancia, která jako jeden z pouhých tří týmů španělské ligy hospodařila se ziskem.

Pravda, některé kluby už připomínají spíš ekonomiku řeckou – španělská Valencie dostala milionové úvěry od státu (který krachuje stejně jako ona), aby nezbankrotovala, anglické Portsmouth či Leeds musely rozprodat kádr a další to brzy čeká. Podle žebříčku zveřejňovaného každoročně časopisem Forbes je nejcennějším fotbalovým klubem světa Manchester United. Jeho hodnota je zhruba 1,4 miliardy liber (43 miliard korun). Druhý Real Madrid se dotýká částky 1,17 miliardy liber, třetí Barcelona 1,07 miliardy liber a čtvrtý Arsenal 800 milionů liber. Co se týče příjmů, nejvíce za loňský rok vydělal Real Madrid (99 milionů liber), následovaný Manchesterem United (96,35 milionu liber), Barcelonou (88,665 milionu) a Arsenalem (82,658 milionu). Tržní hodnota se však zde nerovná ochotě utrácet – a v současném fotbale záleží výhradně na tom druhém.

I přes obrovské příjmy z prodeje televizních práv, vlastní televize, kterou sleduje 192 milionů domácností po celém světě a stamiliony příznivců, kteří nakupují od vstupenek po dresy a šály, má Manchester dluh ve výši 440 milionů liber, tedy zhruba 14 miliard korun. Ještě zajímavější než samotná částka je způsob, jak dluh vznikl. Kromě nezřízeného utrácení, například za kapitána Arsenalu, zaťal pořádnou sekeru i majitel klubu, americký byznysmen Malcolm Glazer. Za takovou transakci by se nemusel stydět ani Aleš Řebíček, exministr dopravy, který si za peníze daňových poplatníků, jež měly jít na stavbu českých dálnic, koupil fotbalovou Slavii. Glazer si na koupi Manchesteru, který stál celkem 800 milionů liber, v roce 2005 napůjčoval, a následně na klub své dluhy převedl. Příjem United teď využívá především ke splácení dluhu, který neustále kvůli vysokému úroku roste. Jen za poslední čtyři roky šlo na splátky půl miliardy liber. V létě Glazer s Manchesterem vstoupil na burzu, aby mohl klub podojit ještě víc. Na splácení dluhu totiž plánuje použít jen polovinu výnosů z prodeje akcií.

Úplně na mizině je i Real Madrid. Na mizině byl už v roce 2009, v době, kdy kupoval za 53,813 milionu liber Brazilce Kaká a za 80 milionů liber zmíněného Cristiana Ronalda. Madridský klub dluží 285,9 milionu liber, a tak například prodal městu Madrid, které taky mele z posledního, za absurdně předraženou částku 278,5 milionu liber tréninkový komplex, aby si investice do hráčů mohl dovolit a měl aspoň nějaké peníze na splátky. Tuto skrytou dotaci od španělských daňových poplatníků, kteří sami zoufale potřebují pomoct, dokonce vyšetřovala Evropská komise.

A co slavná Barcelona? Přestože dluží 256,3 milionu liber, koupila z Arsenalu Cesca Fabregase a Alexandra Songa za 40 milionů liber. Po nákupu hvězdného útočníka Davida Villy, Javiera Mascherana či Adriana si musela vzít překlenovací úvěr ve výši 122 milionů liber, aby měla na platy. A ačkoli až do loňské sezony neměla jako jediný velký klub na dresu jméno sponzora, ale pouze logo dětského fondu UNICEF, musela od této tradice upustit. Pětiletou smlouvu na 4 miliardy korun nakonec podepsala s Qatar Foundation se slovy, že jde o významnou nadaci. Ano, čtete dobře. Viděl snad někdy někdo, aby nadace někoho sponzorovala, natož pak fotbalové primadony? O jakou nadaci jde, vyšlo najevo nedávno – Qatar Foundation údajně financuje i palestinskou teroristickou organizaci Hamás.

Abychom učinili spravedlnosti za dost, je nutno přiznat, že dluh má i autorův oblíbený Arsenal. Před šesti lety totiž postavil nový stadion. Jde však o standardní hypotéku, kterou klub splácí. Tato pohledávka činila zpočátku 470 milionů liber, ale loni už jen 136 milionů. Co se týče například nákupu hráčů, je za poslední přestupní termín 13 milionů v plusu, zatímco rival z Manchesteru 40 milionů v minusu. Jenže zatímco Manchester se v klidu za peníze, které jeho hochštaplerský majitel nikdy neměl a nemá, posílil, Arsenal jen vyplňoval díry poté, co mu virtuální částky odlákaly léta vypiplávané hráče.
Mimo „nejbohatší“ čtyřku funguje financování rovněž zajímavě. Nejvíc utrácí za posily Manchester City, který patří podle hospodářských výsledků naopak mezi nejchudší týmy a nějakým byznysplánem se nezaobírá už vůbec – šejk Mansúr, který si ho jako hračku koupil od zázračně bohatého thajského premiéra Šínawatry Thaksína, než ho smetla revoluce, prostě jen klub dotuje petrodolary a úvěry, které na to dostává od bank. Stejně jako miliardář Roman Abramovič, který své miliardy „vydělal“ v divoké ruské privatizaci. Do party se přidal i francouzský Paris Saint-Germain, do kterého sype miliardy jiný arabský šejk.

Suma sumárum, jen deset nejzadluženějších evropských klubů dlužilo například před dvěma lety dohromady kolem 113 miliard korun. Britský deník Guardian provedl v roce 2008 studii, podle které se suma hrubého příjmu britských klubů nebezpečně blíží sumě, kterou kluby utratí pouze za výplaty hráčům (jež mimochodem vzrostly od roku 1992 o 1500 procent). Například hrubý příjem Manchesteru City v tomto roce (nikoli zisk) činil 83 milionů liber, ale na výplatách vydal 79,5 milionu.

Stav většiny klubů je tak křehký a našponovaný, že stačí málo, aby se celá hra sesypala jako domeček z karet. Finanční manévry už vyplašily i evropskou fotbalovou asociaci UEFA, takže vyhlásila strategii nazvanou Finanční Fair Play. A stejně jako hospodaření klubů ve zmenšeném měřítku připomíná kolabující světovou ekonomiku, záchranná brzda evropské asociace jako by se inspirovala přímo v Bruselu. Podle UEFA by měla být povolena roční ztráta „pouze“ do výše 45 milionů eur, provinilci pak budou vyloučeni z evropských pohárových soutěží. Ze kterých mimochodem UEFA žije.
Jak už to tak v těchto zvichřených časech bývá, rozhodnutí pomůže nejvíc těm, které mělo postihnout. Jak se s nařízením kluby popasují, předvedlo názorně manchesterské City – podepsalo novou sponzorskou smlouvu s Etihad Airways patřícím arabským šejkům, která mu ročně přinese 50 milionů eur. Stejnou smlouvu podepsali United s General Motors, s bonusovou platbou 80 milionů eur při podpisu. Real Madrid otevírá zábavní park na Blízkém východě a Zenit Petrohrad vlastní hlavní sponzor UEFA, plynárenská de facto státní společnost Gazprom. Proč například zavádět platový strop, který pomohl přivřít nůžky mezi hokejovými kluby v kanadsko-americké NHL, když je ten fotbal tak zábavný?
Nebezpečí, že by fanoušci přišli o svou zábavu, zatím ale nehrozí. Alespoň dokud nenastane další kolaps globální ekonomiky. Stejně jako banky a některé státy, které sice fakticky zkrachovaly, ale jsou čím dál bohatší (nebo aspoň supí do kopce), jsou fotbaloví giganti „too big to fail“. „Bez ohledu na své nahromaděné závazky kluby napříč Evropou zbankrotují na rozdíl od běžných firem jen těžko,“ vysvětloval v článku s názvem Vymyká se to kontrole od amerického sportovního novináře Leandera Schaerlaeckense ekonom Bernd Frick z univerzity v německém Paderbornu. „Nikdo se nestará o to, když zkrachuje podobně velká firma. To ale není případ slavného fotbalového klubu. Vždycky najdou pomoc u místních politiků nebo vlády. Když se zřítí střecha v mateřské školce a zraní děti, i tak je těžké zmobilizovat víc než 20 rodičů, aby vtrhli na radnici. Ale když bude ohrožený místní fotbalový klub, povstanou masy.“

Arsène Wenger, který se stal namísto obdivu terčem všeobecné kritiky a posměchu jen proto, že svou práci dělá pořádně bez ohledu na okolní šílenství a používá přitom mozek, si aspoň nelže do kapsy: „Evropu bych přirovnal k Titaniku. Ale fotbal se stále chová, jako by se nic nestalo.“

Totální globalizace

Jak dlouho bude moci se tak tvářit, je jiná věc. Koncentrace kapitálu – v tomto případě hráčské kvality – v rukou zhruba dvou desítek špičkových evropských klubů je totiž dvojsečnou zbraní. Aby takový velkoklub mohl dostát televizním kontraktům, jež ho de facto živí, musí mít k dispozici minimálně dvě špičkové sestavy. Pokud tedy sledujete zápas Realu Madrid proti Manchesteru United, vidíte, jak proti sobě nastupují ti nejlepší z nejlepších – ale už nevidíte, že dalších dvacet hráčů srovnatelné kvality sedí na lavičce. Pochopitelně tak jejich umění chybí jinde: namísto hvězd v Amsterdamu, Budapešti, Bruselu a Vídni z nich je kanonenfutr na Old Trafford nebo San Bernabeu.

Při každém kole Ligy mistrů to celé vynásobte dvaceti – protože plus minus tolik megaklubů dnes v Evropě hraje – a pokuste se odhadnout, jak moc ti hráči chybí. Pro přesnější odpověď se běžte podívat na téměř kterýkoli zápas české ligy.

Champions League, jež koncetraci fotbalového kapitálu napomáhá, funguje letos dvacátým rokem. Výsledky už se dostavují – dnešní (pre)teenageři o fotbal valem ztrácejí zájem. Nejen v Česku, nýbrž i v celé západní Evropě. To ještě fotbalové šíbry zdánlivě moc mrzet nemusí, vždyť talentu je mimo Evropu dost – dokonce relativně stále více. Zle bude, až dnešní mladí v dospělosti nebudou balon sledovat ani v televizi. Fotbalový byznys se bude muset po trhu poohlížet jinde. A skutečně, Liga mistrů nachází již dnes vděčné publikum v ráji všech odbytišť, v Asii.

Snadno si tak lze představit dokonalou globalizaci fotbalu v pravém slova smyslu. Výkonné americké firmy budou televizní reklamou určenou pro početné a hladové diváctvo v Asii živit neuvěřitelně nadané, převážně africké hráče hrající v superbohatých evropských klubech. A dost možná to bude výdělečné. Jen pro lidi, jako je Arsène Wenger, bude v takovém fotbalu ještě méně místa než dnes.

Autor: Milan Vidlák je editorem časopisu Právo & Byznys

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah