Radikálně odlišné vidění společenského a ekonomického vývoje představili zejména první dva vystupující. Zatímco skeptický Erik Best soudí, že „to, co jsme z kapitalismu vytvořili, je nebezpečné“, advokátka Dubecká optimisticky vidí, že uvnitř velkých firem „sílí pěstování povědomí, že je dobré chovat se zákonně, neboť se to vyplácí“.
Americký novinář dospěl k alarmujícím závěrům mimo jiné i na základě osobních zkušeností, které učinil již před lety při působení v sektoru investičního bankovnictví v USA. Best je přesvědčen, že původní kapitalismus založený na zdravé konkurenci postupně degeneroval do podoby „podfukářského“ a posléze „dokonce“ kriminálního kapitalismu. V prvním případě firmy zákazníky či klienty podvádějí různými triky při nabízení svých produktů a producenti zboží šidí již při výrobě. Leckdy jde o činy na hraně zákona, tedy „legální, ale nemorální“. Ke „kriminálním“ projevům pak patří především „insider trading“, tedy zneužívání zákulisních informací k získání obchodní výhody. Nejhorší je, pokud firmám v tomto směru jde na ruku i stát, jako se v poslední době děje v USA, kdy byla celá řada nekalých praktik vyjmuta z trestního zákoníku a poškození klienti jsou tak nyní odkázáni jen na občansko-právní spory. Klasickým případem zneužívání interních informací je podle Besta obchodování s primárními emisemi akcií, jako se to podle něj stalo zcela nedávno v případě Facebooku (ale podobné případy existují i v Česku, kde úhrnná škoda způsobená drobným akcionářům dosáhla 120 miliard korun).
Dagmar Dubecká na rozdíl od kritického Besta vnímá jako pozitivum trvalý rozvoj korporátní společenské odpovědnosti (corporate social reponsibility). Původní zájem firmy o dobré vztahy výhradně s vlastními akcionáři se podle advokátky Dubecké vyvinul v koncept, v němž se začalo pracovat i na pěstování vztahu k širším sociálním skupinám. Především k tak zvaným stakeholderům, což jsou již nejen akcionáři, ale i zaměstnanci firmy, dodavatelé a odběratelé. V širším slova smyslu jsou jimi i obyvatelé dané lokality či občané příslušného státu, ekologická hnuté a podobně. Dubecká si uvědomuje, že nejde o nějaký čirý altruismus, ale o důsledek vědomí, že etické chování se firmě vyplatí. Ne bezprostředně, ale v dlouhodobém výhledu mimo jiné tím, že předejde sociálnímu pnutí uvnitř korporace a v očích širší společností zvýší svou prestiž a renomé.
Ústavní soudce Stanislav Balík se názorově postavil do středu mezi poměrně vyhraněné pozice Besta a Dubecké. Svůj výklad současného stavu české společnosti opřel o judikaturu Ústavního soudu ČR (ÚS). Na jedné straně přiznává, že lze registrovat mnoho negativních jevů. Při reflexi dnešní doby se tak budoucím historikům nálezů ÚS možná bude zdát, že se v české společnosti počátku 21. Století masově jezdilo načerno, firmy lidem podsouvaly smlouvy se sotva čitelnými rozhodčími doložkami, nejlepším advokátním byznysem bylo bohatnout z nákladů na řízení s dlužníky, jimž byl dluh rozdělen na dílčí položky i s „příslušenstvím“, a že to byla společnost, která se „hrdlí o bagatelní částky a činí z toho politické téma“. Soudci ÚS podle Balíka naštěstí nežijí ve slonovinové věži a stále více dokážou svými nálezy věci korigovat. Například v případě lichvářství se postavili za princip proporcionality, kdy sice mají být věřiteli proplaceny i náklady řízení, ale ne ve výši, která by byla srovnatelná s peněžitým trestem pro pachatele závažné trestné činnosti. Ve věcech sociálních práv je oproti tomu „upřednostňován princip racionality“ (soud tedy plní při rozhodování svou roli negativního zákonodárce v tom směru, že výhradně jen posuzuje, zda je napadený zákon „jedním z přijatelných řešení, které se nejeví z prvního pohledu jako zcela chybné“). Dalším hlediskem je pak hledisko tak zvaného rdousícího efektu – posuzuje se, zda soudně napadená částka (například u poplatků ve zdravotnictví) „může v jednotlivinách někomu způsobit těžké finanční, sociální a další důsledky“. Stanislav Balík na jedné straně připouští, že se česká společnost může jevit jako „vážně nemocná“, ale současně je přesvědčen, že asi tři a půl tisíce věcí předložených ročně k rozhodnutí ÚS je vzhledem k desetimilionové populaci ČR dosti nízké číslo. Krom toho s uspokojením konstatoval, že v současné době vrůstá význam etických a morálních hodnot a i obecná justice se již začíná hlásit k těmto obecným zásadám.
Odlišný náhled na stav české i světové společnosti logicky vedl jednotlivé vystupující k různým závěrům i při odhadování dalšího vývoje. Erik Best vkládá jistou naději alespoň do toho, že „my sami můžeme poněkud napravit systém tím, že se budeme chovat mravněji a morálněji“. Zásadní problém ale vidí v tom, že stávající elity nejsou schopny a ani ochotny přiznat své chyby a začít problémy skutečně řešit. Advokátka Dubecká naopak soudí, že i v Česku se blýská na lepší časy. Je podle ní nutné si uvědomit, že společenská odpovědnost korporací se začala pěstovat nejprve v zemích, v nichž již dávno existovala svoboda podnikání. Jen těžko se proto dalo očekávat, že „v Česku naráz ,dospějeme‘“ a firmy dosáhnou stejné míry odpovědnosti po pouhých dvaceti letech. Příkladů etického chování firem podle ní nicméně přibývá i u nás.
Soudce Balík se částečně shodl s Bestem v tom, že by si „společnost měla připomenout, že kromě asertivity existují i jiné hodnoty“, tedy etické a morální. Varoval současně před přístupem, podle něhož „demokracie rovná se prosperita, a protože máme pocit, že nyní zrovna tolik neprosperujeme“, má se jednat o konec demokracie a snahu nahradit ji něčím, co prosperovat bude. Této tendenci ale vždy bude ÚS při plnění své základní role, kterou je ochrana demokracie, dělby moci a základních a lidských práv, čelit. Best ovšem zůstal skeptikem i v tomto ohledu. Eurozóně předpovídá rozpad ekonomiky a přebírání kontroly nad podniky a bankami státem. „Je jen otázka, kdo bude ten stát vést. Bude to český, německý, ruský, nebo čínský diktátor?,“ vznesl Best trpkou řečnickou otázku.
