Má právník právo na zen? | E15.cz

Má právník právo na zen?

právo, byznys, zen, buddha
právo, byznys, zen, buddha
• 
ZDROJ: archiv

JUDr. Petr Vyroubal, partner Vyroubal-Krajhanzl-Školout

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Advokát Petr Vyroubal z jedné z největších českých advokátních kanceláří Vyroubal-Krajhanzl-Školout mezi svými kolegy vyniká nejen mírně bohémským účesem. Pro PrávoByznys píše o tom, co se naučil v jižní Indii.

Hned na úvod musím upozornit na to, že tento článek není vhodný pro praktikujícího advokáta. Ten je totiž tak zaplaven (či lépe zaplevelen?) legislativními bouřemi a smrštěmi, že se musí ve své právní praxi soustředit pouze na to, co je pro interpretaci a aplikaci právní normy z hlediska řešení konkrétního právního případu jeho klienta bezprostředně užitečné. A k tomu musí vést ještě nějaký řádný rodinný život, chovat se ve společnosti slušně, aby jeho jednání bylo vždy v souladu se ctí a důstojností advokátského stavu, jak praví advokátské stavovské předpisy. Takže na nic jiného už moc času nezbývá.

Proto mohou být následující úvahy oprávněně přirovnány k metafyzickému blábolu nemajícího pražádný význam pro řešení takových zásadních případů těžce zkoušeného „byznys života“ našeho klienta jako například souběh funkce člena statutárního orgánu s jeho pracovním poměrem.

Budiž mně však polehčující okolností pro sepis tohoto traktátu, že i já jsem stále praktikující advokát, který v potu tváře vydělává na svůj dennodenní chléb na vinici práva. Otázka proto zní, co mě vede k potřebě zatahovat do práva jakési metafyzično.

Takhle před dvěma lety na mě přišlo takové divné puzení, že jsem se rozhodl na delší čas „odstřihnout se“ od euroatlantické civilizace a projít si sám s batůžkem na zádech celou jižní Indii. Během mého dvouměsíčního pobytu jsem nějakou dobu žil i v jednom zen buddhistickém klášteře, abych si tam v intenzivních meditacích „popovídal sám se sebou“ a trochu rozkryl své Já. Nu a tam jsem se seznámil s životní filozofií (přístupem), který se nazývá zen buddhismus (dále používám zkratku zen).

Co to vlastně s odpuštěním ten zen je, zeptal by se takhle zvídavý člověk od barového pultu v tři hodiny ráno? To si já netroufám sám vlastními slovy popsat, protože ono to není dost dobře verbálně uchopitelné. Dokonce ani ten vševědoucí portál Seznam to není schopen uchopit, neb po zadání slova „zen“ vám vyhodí nabídku textů tak leda se slovem “žen“ a „ ženy“, a tomto fenoménu zase víme své snad každý.
Stoupenci zenu sami často uvádí, že se jedná o učení předávané beze slov, přímo od mysli k mysli, respektive od srdce k srdci bez nutnosti znalosti a studia učených textů buddhismu. Zřejmě nejdůležitější na celé nauce je osobní zkušenost získaná tzv. „probuzením“ či „osvícením“ a s ní spojené vnímání skutečné podstaty světa kolem nás. Vyznavači zenu zdůrazňují tak nalezení pravdy skrze „probuzení“, přičemž nalézání pravdy probíhá zejména formou speciální meditace. Evidentně jste se z tohoto strohého objasnění moc nepoučili, ale v tom je totiž vtip neb podstata zenu. Zen totiž nepracuje s logikou tak, jak my ji požíváme, nepracuje s logickými pojmy a kategoriemi. Zen zdůrazňuje význam intuitivního uchopení a poznání světa. Svět vnímáme dualisticky (myšlení dle principů logiky), zen ale nikoliv, proto může připadat iracionální. Zen dále není ani náboženstvím, ani filosofií.

Ale vraťme se k tomu mému meditačnímu pobytu v Indii. Poslední den v onom klášteře jsem měl příležitost položit našemu zenovému Mistrovi jednu otázku. A protože jsem na základě mého skutečně kraťoučkého studia a praxe zenu dospěl k závěru, že moje dosavadní právní profese je zřejmě neslučitelná s praxí zenu, položil jsem mu otázku, na kterou jsem očekával jen potvrzení mého spontánního názoru. A ta otázka zněla: „Je moje právní praxe advokáta slučitelná se zenem, když právo je postaveno na dualistickém vidění světa, na logice, na sporu, zatímco zen je o nedualistickém vidění?“ Mistr k mému překvapení odtušil, že rozpor mezi těmito fenomény zase tak ostře nevidí a že se mohu dále vesele věnovat své právní praxi a při tom, pokud budu chtít, provozovat zen nebo aspoň něco z něj. To mě udivilo do té míry, že po návratu do naší „euroatlantické civilizace“ jsem nad tím začal více bádat, kteréžto výsledky téhož předkládám nyní čtenáři, který dočetl až sem. Navíc jsem zjistil, že v různých končinách zeměkoule (například taková končina jako USA) pracují advokáti, kteří zen zároveň vyznávají. Nikoliv však jako svoje „náboženství“ ve svém privátním životě, ale snaží svoji právní praxi propojovat se zenovým viděním světa. To bylo pro mě ovšem velmi povzbuzující.

Není metodologicky nic objevného, když suše konstatuji, že ne každý jev lze poznat a pochopit pouze z jeho samotné vnitřní podstaty. Abych poznal, co se děje v mozku člověka, tak nemusím hned někoho bacit palicí a poté bádat pinzetou v jeho otevřeném mozku. Co se děje v mozku, to můžeme zjistit také z vnějších reakcí člověka, popř. z přístrojů, které mu v nemocnicích doktoři připnou k hlavě. Tak podobně i o právu jakožto sociálnímu jevu se můžeme ledacos zajímavého či nového dozvědět i prizmatem jevu, který se nalézá v jiném systému, a to někdy až zdánlivě protikladného. A tím zen ve vztahu k právu bezesporu je, tedy alespoň „zvonkajšku to tak vyzerá“. Tato metoda poznání nám však dovoluje vytvořit si ke zkoumanému jevu i jistý odstup, nadhled, což je v dnešní době moc užitečné.

Zásadní rozdíl spočívá v tom, že zatímco zen se vyhýbá uvažování v pojmech a kategoriích (protože to je pouze projev naší mysli), právo je bez takového uvažování zcela nemyslitelné. V právu hledáme právní normu jako nádobu, která se nám hodí na řešení nějakého právního „problému“. Prostě kategorizujeme, zařazujeme. Tento myšlenkový výběr nám poskytne příslušnou „odpověď“ na řešení našeho „problému“. Jedná se o logické uvažování v kategoriích, které je procesováno zejména v naší levé – té analytické - mozkové hemisféře. Zen však vychází, jak jsem už zmínil, z ne-duality světa a z jednoty našeho bytí, z toho, že dualita/protiklady světa jsou výtvorem naší mysli, avšak svět je ve své podstatě jednotný. Zen se opírá o naší pravou mozkovou hemisféru, která je vývojově starší než ta levá a která je odpovědná za naši intuici a emoce.

No dobře, to je sice hezké, ale má toto nějaký význam pro toho, kdo aplikuje právo? Přece nemohu při interpretaci a aplikaci právní normy nechat „řádit“ jen tak moji intuici a emoce ! To sice ne, ale nám lidem obecně by se občas „šikla“ taková pořádná intuice z dob prehistorických, kdy naši předkové byli ještě v říši zvířat a byli schopni intuitivně vnímat celistvost jevů světa jako ti dnešní sloni, kteří zavčas prchnou před tsunami z pobřeží, zatímco my lidi – s otupělou intuicí, ale jiskřivou logikou – na tom samém pobřeží jsme u snídaně a zaznamenáme ohromnou mořskou vlnu teprve, až je nad námi.

Co tím vlastně chci naznačit? Tím chci naznačit, že při „nalézání“ práva bychom si občas mohli dovolit ten přepych, že se zamyslíme - vedle přiřazování minulých skutků právním normám – také nad právním problémem v širších souvislostech. A tyto souvislosti se mohou pohybovat na široké škále od přijetí tzv. hodnotové interpretace práva až po „vidění“ a „přijetí“ iluzívního charakteru právního problému, který vlastně není problém, ale je to život a tak to má být. Což o to, hodnotová interpretace práva je zcela seriózní právně teoretický přístup, který – zjednodušeně řečeno – zdůrazňuje, že výklad práva by měl být podroben obecnějším lidským hodnotám (to je základem, jestli se nemýlím, tzv. přirozenoprávního přístupu, který prosazuje nakonec i český Ústavní soud). Ale co takový přístup otevřeného celostního vnímání světa v zenovém pojetí? To už je celkem silné kafe!

V jakém vztahu jsou právo a zen? Mají nějakou styčnou hranici, překrývají se tyto jevy? Takový konvenční právník (toto označení není nic pejorativního, jen chci jej pojmově odlišit od právníka vyznávajícího ve svém životě zen), který by byl třeba ochoten zen jako jev nějak tolerovat, může „usmířit“ zen a právo tím, že tyto fenomény vloží do dvou různých krabic, přičemž první (s tím zenem) označí prostě jako „náboženství“ a druhou (s tím právem) označí jako „povolání“. Avšak zenový právník vidí zenovou krabici jako krabici zahrnující všechen všehomír, přičemž právo je představeno jen jako jedna z mnohých konečných forem, z kterých se náš vesmír skládá. Jinými slovy, krabice s označením zenu je naplněná pískem, přičemž jedním z těch zrnek je to naše „právo“.

Jedním z nosných prvků zenu (ale i jiných, zejména asijských duchovních směrů) je poznání, že náš život bohužel nežijeme v přítomnosti, ale žijeme spíše vzpomínkami na minulost a plánováním budoucnosti. Jsme zaneprázdněni sledováním krátkodobých cílů, máme tendenci se pohybovat v kruzích stereotypů jako krysy pobíhající v bludišti. Proto se nastoluje potřeba se vrátit do přítomnosti a žít svůj život „tady a teď“, v bdělém vědomí. Dle zenových mistrů pouze za předpokladu, že budeme zcela vědomě bdělí v přítomnosti, můžeme přijít do kontaktu s nejvyšší realitou, pravdou, bohem. Ale také to pomůže „zostřit“ naši mysl.

V poslední době zaznamenávám, že staré buddhistické pojetí o bdělém vědomí zažívá renesanci, zdánlivě paradoxně dokonce ve vědě. Například neurologie. Dnes se výraz bdělé vědomí používá ve vědě k definování prožitku, kdy máte v daném okamžiku bdělou pozornost, jež se vyznačuje otevřeností a přijímáním. Je to idea žití „v přítomnosti“, idea uvědomování si prožitků odehrávající se v reálném čase a přijímání toho, co vidíte (David Rock: Jak pracuje váš mozek, Pragma 2010). Vědci totiž zjistili, že aktivace bdělého vědomí zvyšuje pracovní výkonnost. To však závisí na tom, jestli jste schopni se „ponořit do sebe“. Uvědomování si svého vědomi - tzv. meta myšlení - poznání sebe sama ve svém důsledku umožňuje vnímat víc smyslových informací, mezi které patří také informace o našem „já“. Intercepce, tedy vnímání vnitřního světa, zvětšuje škálu bohatosti dalších informací, což nám umožňuje vnímat v okolí více informací a tím zvyšovat například i náš pracovní výkon v rámci tzv. rozšířeného vědomí.

Proč toto vše zmiňuji? Minimálně proto, že i při aplikaci práva se můžeme dostat pomocí bdělého vědomí absorbujícího další užitečné informace z okolního světa (zejména přes intuitivní nástroje) ze zákopů právního pozitivismu a přiblížit právo realitě jednotného světa. Z hlediska zenového přístupu právo je jeden z nejjasnějších případů tzv. maya. Tímto slovem (také česky mája) se ve východních duchovních naukách označuje dualita a protiklady hmotného světa, svět jevů, forem, svět iluze. Ono to není nic odtažitého v naší židovsko-křesťanské civilizaci. Proroci Starého zákona místo maya požívali slovo satan, tj. hebrejsky protivník. Řecký nový zákon místo satana zase požívá výraz čert. Hm, to jsme dopracovali. Takže právo jako čert!? Celkem zábavné. To tím můžeme i strašit, nejen malé děti.

Faktem však je, že právo je klasický lidský výtvor (regulace, abychom se tu všichni nepobili), v našem světě jevů nástroj potřebný a užitečný, avšak v zenovém pojetí patří do světa forem, iluzí. Zen tíhne k „přitakání“ životu v jeho vesmírné rozmanitosti, tj. být bdělý v přítomnosti, zatímco právo prostě tíhne k „regulaci“ života.

Prosím pěkně, zde si dovolím uplatnit jistý „disclaimer“. Já se necítím být nějakým znalcem a ani velkým praktikem zenu. Ano, snažím se občas si hodit „meditaci“ (každý den to fakt nejde), zajímám se o východní duchovní nauky, včetně zenu, ale nemíním si oholit hlavu a navléknout na sebe mnišskou kutnu. Ale dovolím si použít pro odpověď na výše položenou otázku úvahu jednoho amerického zenového advokáta (jakýsi A. Campbell), který tento vztah popisuje takto: „Nevidím zásadní rozpor mezi mojí pozicí jako člověka vyznávajícího zen a pozicí praktikujícího právníka. Zenový advokát opouštějící soudní síň může často řešit klientovy problémy, aniž by musel používat pojmové nádoby, např. tím, že ukáže svému klientovi, že při plnějším vhledu do reality žádný problém vlastně neexistuje. To, co se zdá být „problém“, je prostě „život“. Právě v soudní síni může zenový právník obrousit ostré hrany konvenčních právních nádob. Může využít prostředky soucítění, humoru a dobré víry, aby přesvědčil soudce či porotu ocenit či dokonce akceptovat širší realitu, a tak dovedl klientovu kauzu k řešení, které je víc souladné s kosmickým řádem.“

Takový přístup advokáta v našich zeměpisných šířkách by zřejmě vyvolal pozdvižené obočí jak u klienta, tak i soudce. Při povrchním nazírání na zen to může skutečně vypadat tak, že advokát po soudním jednání řekne prostě svému klientovi: „Sorry, dnes se to nějak na tom jednání s vaším případem nepovedlo, c´est la vie“. Tak to však ve své podstatě není. Zenový přístup vychází prostě z toho, že pro plné, vědomé žití, život v bohaté a rozmanité přítomnosti bychom se neměli příliš zakopávat do světa forem, jevů, iluzí. Že ten náš velký „právní problém“ nemusí být sub species aeternatis (z hlediska věčnosti) vlastně žádný velkým problémem. A pokud by chtěl někdo namítat, že právo není žádná sranda, že je to veskrze seriózní věc regulující důsledně a pokud možno spravedlivě naše životy a že ten zenový přístup k právu je „mimo mísu“, tak jen připomenu známý výrok soudce Nejvyššího soudu USA L. Brandeise: „Právo je to, co měl soudce k snídani.“ Howgh.

Autor: JUDr. Petr Vyroubal, partner Vyroubal-Krajhanzl-Školout

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah