Hlasitá hudba, blikající světla, cetky všeho druhu, kolotoče, houpačky a dětský smích. Vítejte na Matějské, nejstarší a nejznámější české pouti. Její historie sahá až do šestnáctého století, způsoby i místa její oslavy se ale v průběhu dějin radikálně měnily.
Věhlasná pouť, první svého druhu v republice, v posledních letech působí tak trochu unaveně. Kdo by jí to vyčítal, vždyť letos slaví už 421 let své existence. Původně náboženská slavnost se časem proměnila v lidovou zábavu provázenou pouťovými atrakcemi. Přežila války, během totality měla na růžích ustláno (její původně náboženský charakter samozřejmě upadl v zapomnění), změna režimu ji nerozhodila a v nové, technikou a vědou protkané době si své místo postupně hledá.
Dnešní návštěvník poutě se už nespokojí jen s obyčejnými houpačkami a řetízkovým kolotočem. Provozovatel poutě, kterým je už více než padesát let v různých podobách společnost Václava Kočky, slibuje proto již několik let více adrenalinu a rychlosti. Věda a technika zkrátka posunují dopředu i možnosti atrakcí.
Chtě nechtě, Kočka se musel spojit i s nizozemskými kolotočáři, na nichž sice ti tuzemští nenechají niť suchou, ale jejich atrakce jsou těmi, které návštěvníky nejvíc táhnou. „Snažíme se poskytnout návštěvníkům špičkové atrakce, které jsou na trhu. Češi tak nemusejí jezdit do zahraničí a ušetří na cestovném,“ řekla Strategii organizátorka poutě Olga Kočková.
Jen pro našince
Právě dobrá dostupnost zahraničních lunaparků je pro matějskou velkou hrozbou. Ještě před dvaceti lety byl pro českou rodinu výlet do Prahy na pouť doslova společenskou událostí a nezbytností. Bránou pražského výstaviště tehdy prošel až milion návštěvníků. Pak už to jen strmě klesalo. Dnes jsou pořadatelé rádi, když počet návštěvníků překročí sto tisíc. V loňském roce pouť navštívilo 125 tisíc lidí, což bylo o téměř 40 procent méně než v roce předešlém. „Návštěvnost nebyla taková, jakou si provozovatelé představovali,“ přiznala Kočková s tím, že podíl viny na tom neslo i chladné počasí.
Matějská pouť je dlouhodobě atraktivní zejména pro domácí hosty. Lákat zahraniční turisty na pouť by bylo podle mluvčí Prague City Tourism Kateřiny Bártové zbytečné. „Zahraniční návštěvníci do Prahy jezdí primárně kvůli architektuře a čím dál tím častěji také za gastronomickými zážitky. Díky našim turistickým informačním centrům víme, že se na matějskou pouť ptají výhradně Češi. Pouze velmi zřídka ji do svého programu zařadí například školní skupiny ze zahraničí,“ řekla Strategii.
Šeptanda už nestačí
Organizátoři poutě se spoléhají především na věhlas a tradici akce. Tam, kde kdysi stačila pouhá šeptanda, musejí však dnes nastoupit modernější marketingové aktivity. Propagace je výhradně doménou pořadatele. Kočkovi se o reklamu starají sami, služeb PR ani reklamních agentur nevyužívají. „Pouť je propagovaná v rozhlase, v tisku, na internetu a výlepem plakátů,“ vypočítává Kočková. „Cílíme na všechny věkové skupiny. Velký zájem je o adrenalinové atrakce, ale musíme mít i ty dětské,“ dodala.
Pronajímatel areálu pražského výstaviště, společnost Rozvojové projekty Praha, do marketingových aktivit příliš nezasahuje. „Tuto akci podporujeme standardně jako všechny ostatní nájemní akce v areálu Výstaviště Praha Holešovice,“ řekla Strategii Jana Jarošová, PR a marketingová specialistka společnosti, jejímž jediným akcionářem je hlavní město Praha.
Praha by si ovšem mohla matějskou pouť hýčkat víc. Nesahá si do vlastního rozpočtu, a přesto vydělává z přílivu turistů, byť primárně domácích. Sice už neproudí takové davy jako kdysi, svůj podíl viny na tom nese ale i město a jeho žalostné výstaviště.
Oživení v nedohlednu
Pokud se někomu zdá, že matějská už nemá ten správný esprit, co teprve areál výstaviště. Historicky významné budovy chátrají a kromě matějské a sem tam nějakého veletrhu do někdejší pražské chlouby jen tak někdo nezavítá. Přestože se Praha zavázala k opravám, rozhádaná situace na pražském magistrátu situaci nenahrává. „Co se týče prostoru, vybavení, sociálního zázemí a služeb, je areál výstaviště konkurenceschopný vedle obdobných areálů v zahraničí,“ oznámila Jarošová, ale ruku na srdce: konkurovat takovým zábavním parkům, jako je kodaňské Tivoli či blízký vídeňský Prater? Nemožné.
„Tyto zábavní parky mají svou dlouholetou tradici a lidé do nich nechodí pouze kvůli adrenalinovým atrakcím, které tam jsou ostatně po celý rok, ale i za jiným typem zábavy,“ vysvětlila Bártová z Prague City Tourism a podotkla, že Tivoli je i místem setkávání, lidé tam chodí na večeře s rodinou a přáteli, na koncert či divadlo pod širým nebem.
Podle odhadů by revitalizace výstaviště mohla přijít na 1,5 miliardy korun. Jak přesně bude vypadat a co Pražanům nabídne, zatím nikdo se stoprocentní jistotou neví. Jediná jistota je momentálně to, že to bude běh na dlouhou trať. Jak z toho vyjde matějská pouť, na to také nikdo neodpoví, všechny strany však uklidňují, že s poutí se zatím hýbat nebude.
Co z toho
Pokud by někoho zajímalo, jaké jsou celkové náklady i výdělky z matějské poutě, musí si nechat zajít chuť. Rodina Kočkova žádná čísla nezveřejňuje. „Matějská pouť je v režii pořadatele, finanční záležitosti jsou firemní záležitostí,“ vysvětlila Kočková.
Zisk je nicméně do velké míry závislý na počasí. Když je slunečno, přichází daleko víc lidí a často na pouti nechají za jediný den několik tisíc korun. Provozovatelé atrakcí si tak z lístků mohou přijít i na několik stovek tisíc korun. Část musejí odvést rodině Kočkových: platí jim za nájem, elektřinu a služby.
Provozovatel poutě má na starost i bezpečnostní opatření, která byla po loňských pařížských teroristických útocích zpřísněna. „Bezpečnostní opatření fungují dobře. Obavy z terorismu nejsou namístě. Vždyť lidé chtějí žít klidně a bavit se,“ uzavřela Kočková. Letos můžeme pouťově žít a bavit se až do půlky dubna.
Prodloužená jízda
O zábavu šlo při matějských slavnostech od prvopočátku. Ten je sice spjat s dejvickým kostelíkem svatého Matěje, brzy se však pouťové veselí rozrostlo a proměnilo v lidovou zábavu. Jak se zvyšoval počet účastníků, prostranství před budovou fary nestačilo. Stánky a pouťové atrakce se postupně přesunuly na dnešní dejvické Vítězné náměstí.
Prvorepubliková léta přilákala na pouť až čtvrt milionu lidí. Na dosah ruky byly četné boudy perníkářů, střelnice, hipodromy, cirkusy, zvěřince, bramborová divadla, panoptika s vřeštícím flašinetem a mnoho jiných atrakcí. Největší pozornosti se těšívali potulní pěvci, kteří měli po ruce plakáty s namalovanými výjevy, o nichž zpívali. Jinou oblíbenou atrakcí staropražských matějských poutí byli potápěči. Na prostranství byly umístěny velké kádě s vodou, lidé házeli tu mince, tu jiné předměty do vody a potápěči v gumových šatech s lucernou slézali do vody a lovili je.
O nesmrtelnost brandu matějská pouť se postaral i film. V roce 1928 natočil Josef Kokeisl film U svatého Matěje, když se slunko zasměje s dodnes známou písničkou Karla Hašlera U svatého Matěje.
V polovině minulého století musela matějská uvolnit místo pro další budovy rozrůstajícího se ČVUT. Roku 1960 se proto konala na Letné, později i v Modřanech a na Břevnově. Od roku 1964 byla přesunuta do tehdejšího Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, jak za socialismu zněl název nynějšího výstaviště. O jejím dalším osudu rozhodnou návštěvníci. Dokud se budou chodit točit a houpat, jede se dál.
