Téma exekutorů, průběhu exekucí a požadovaných nákladů se pravidelně objevuje v médiích i v prohlášeních politiků a jiných veřejně činných osob (u politiků pak s velkou oblibou zvláště před volbami, bez ohledu na politické spektrum). Pohled bývá kritický, se značnými sociálními tóny a nakonec skoro vždy s odsouzením nespravedlnosti, necitlivosti a likvidačních dopadů exekučního řízení.
Pokud se kritika a diskuse týká konkrétních pochybení nebo dlou-hodobějších nešvarů v exekuční praxi, například zneužívání postavení a pravomocí exekutora nebo umělého navyšování nákladů, je to v pořádku a podobné úvahy mohou vést až k postupné nápravě. Stejně tak na místě je průběžné hodnocení exekučních předpisů, přiměřenosti sazebníků a účtovaných nákladů, třeba s ohledem na nepříznivý vývoj ekonomické a finanční situace u nás i v celé Evropě. Jestliže se ale někde objeví odmítání samotné existence profese soudních exekutorů nebo dokonce plošné zpochybňování jejich morálních a profesních kvalit, nejde rozhodně o úvahy zcela korektní a fakty podložené, svědčí to spíše něco podstatného o autorech a jejich skutečném povědomí a motivaci, obzvláště pokud tak nevolá laická veřejnost, ale třeba představitelé jiných právnických profesí, u kterých ovšem lze neznalost problematiky jen obtížně předpokládat. V dalším textu si tedy dovoluji uvést několik až banálních bodů, které by si ale měl uvědomit každý (ať laik, či právník), než se pustí do svého hodnocení.
Není kouře bez ohně
Exekutoři nevznikli bez příčiny. Důvodem vzniku exekučního řádu a profese soudních exekutorů v roce 2001 byla zcela katastrofální situace při soudních výkonech rozhodnutí a jiných exekučních titulů, co se efektivity a délky řízení týče. Procesní předpisy při soudním výkonu (tj. soudním oddělením, nikoli samostatným exekutorem) navíc byly (a nadále jsou) neposta-čující a obecně nepraktické, když například věřitel jako soukromá osoba (tedy většinou bez přístupu k neveřejným registrům a informacím o pobytu a majetku dlužníka) je povinen sám označit způsob výkonu (vlastně majetek dlužníka), tedy věc, kterou při exekuci již operativně určuje sám exekutor podle zjištěných okolností. I po více než deseti letech tak zůstávají vzpomínky na realitu vykonávacích oddělení soudů na přelomu tisíciletí, kdy dotyčná úřednice po dotazu na stav návrhu podaného třeba před půl rokem uvedla s určitou ironií a rezignací v hlase rok (většinou značně dřívější než ten aktuální), ke kterému se až nyní při prvních úkonech dostává. Nebo kdy se věřitel po delší době čekání dozvěděl, že jím navržený postup není možný, neboť právě takový majetek dlužník (už) nemá. Základní problémy přitom byly jasné – přetíženost, celková těžkopádnost státního aparátu a především nedostatek motivace vykonavatelů a soudů na rychlosti a efektivitě postupu v konkrétních případech. Přenesení těchto původně mocenských pravomocí na exekutory s definovanou odpovědností a finančním ohodnocením bylo v takové situaci jediným reálným východiskem (tehdy i všeobecně požadovaným a očekávaným ze strany věřitelů). A zlepšení situace po zahájení činnosti exekutorů dnes asi popře málokdo.
Exekutor dluhy nedělá
Nikoli vznik a počet exekucí, nýbrž vznik a počet neplacených dluhů v České republice je alarmující skutečností. Exekuce je poslední fází, která nastává vždy až po splatnosti dluhu a jeho neuhrazení. Hlavním problémem je tedy snadnost a rychlost zadlužování obyvatelstva a otázkou, kdo nebo co za to může. Snad už školství a učitelé, kteří svým žákům předají a poté od nich vyžadují velké množství znalostí, jen pohříchu nějak ne ty nejvíce podstatné pro běžný život (význam pozorné četby, vlastního podpisu, plné moci, přebírání pošty, pojem závazku, dluhu, odpovědnosti atd.). Často je na vině hlavně sám dlužník tím, že se zadluží zcela bez rozmyslu, zbytečně nad rámec svých potřeb a možností. Snad přispělo i dosavadní zákonodárství právě v oblastech dotýkajících se tvorby exekučních titulů, na straně jedné třeba pro laika velká přísnost procesních předpisů u soudů, na straně druhé benevolence státu u možností tvorby alternativních exekučních titulů (notářské a exekuční zápisy, rozhodčí doložky apod.). Takže prostoru k úvahám a hledání důvodů je tu spousta, nikde v nich ale nefiguruje exekutor.
Exekutor nevytváří exekuční tituly. Spousta dlužníků (povinných) i jejich ochránců a zástupců spatřuje vady exekučního postihu vlastně už v nespravedlnosti a nepřiměřenosti exekučního titulu (z jejich pohledu). A opět, s tím nemá exekutor nic společného, jeho role spočívá jen ve výkonu hotového, pravomocného exekučního titulu (snad s výjimkou tzv. exekučních zápisů, v praxi však spíše minoritních). Pokud terčem kritiky je samotný exekuční titul, zabývejme se třeba platnými předpisy, postupem věřitele, jeho zástupce, soudce, případně rozhodce, tedy skutečných aktérů v této fázi. Nikoli exekutora.
Exekutor neovlivňuje existenci a počet exekucí. Exekutor je povinen, pokud obdrží řádný návrh, za součinnosti soudu zahájit exekuční řízení a pokračovat v něm do vymožení nesplněné povinnosti nebo jiného řešení. Takže zjednodušeně platí: kolik řádných návrhů – tolik exekucí. Pokud exekutor dostane 100 řádných návrhů, zahájí 100 exekucí. To, zda a kolik to bude, tedy opět ovlivňuje množství osob uvedených už v předchozím bodu, zejména věřitel a jeho případný zástupce (u rozsudků zda a kolik podali žalob proti jednomu dlužníkovi, jak se snažili dosáhnout uhrazení dobrovolně, zda a kolik podali exekučních návrhů atd.). Nikoli exekutor.
Exekuce nespadne z nebe. Naprosto mimořádné jsou případy, kdy exekuce je opravdu první věcí, o které se povinný dozví, aniž by předtím cokoli zanedbal. Do exekuce se stane množství událostí, o kterých je dlužník (poté povinný) většinou plně informován. Platí to hlavně o samotném vzniku dluhu (dlužník prostě ví, že něco podepsal, že jel bez jízdenky, dostal pokutu, nezaplatil…) a pak i procesu vzniku exekučního titulu. Většinou se za nařízenou exekucí skrývá spíše zanedbání ze strany dlužníka. Sám dobře ví, že někdy něco nezaplatil, bez přiměřeného důvodu ale spoléhá na to, že se na to nějak zapomene. Nebo všechny obsílky zásadně nechává na poště nepřevzaté (nic přece nepřevzal, tak nic neplatí). Nebo je naopak po převzetí hází do koše s tím, že se nic nestane (myšlenkový pochod v tomto případě není jasný). Nebo si jen při stěhování nevyřídí změnu trvalého bydliště nebo přeposílání pošty, a až teď (už pozdě) zjišťuje, že to není zase až tak zbytečná formalita… Nebo skutečně něco nebylo při vzniku exekučního titulu dodrženo, ať už ze strany soudu, nebo jinde. Takže možností spousta, ale opět, kde je exekutor?
Dvě strany jedné mince
Obvykle nejvíce výhrad k práci exekutorů, jejich údajně přílišným pravomocem a nevybíravým způsobům mívají postižení dlužníci (povinní), osoby v jejich okolí a jejich zástupci (včetně zastupujících advokátů). Situace a náhled se ale zřejmě prudce změní v okamžiku, kdy se role otočí a hodnotící se stává naopak někde sám věřitelem, jeho blízkým nebo zástupcem. Nebo že by potom skutečně neměl zájem na co nejefektivnějším a nejrychlejším vymožení vlastní pohledávky nebo pohledávky klienta?
Jedna z nejdůležitějších funkcí, které exekutoři v celém procesu mají, spočívá v jejich preventivním významu. Existence a viditelná činnost exekutorů s jasnými a širokými pravomocemi mj. k úkonům, které pro dlužníky zcela určitě nejsou příjemné, může samozřejmě také působit preventivně, zejména tak, že odrazuje od nepromyšlené tvorby dluhů a jejich bezdůvodného zanedbání. Opačný stav by v podstatě znamenal v právněpolitické rovině pokyn: jen se zadlužte, nic se nestane. Domnívám se ale (a doufám), že Česká republika asi nemá zájem stát se zemí spokojených a před věřiteli bezpečných dlužníků.
