Návrat k psacím strojům není možný

pirate

pirate

Vydělávat ovliňováním legislativy je jednodušší než soutěžit na svobodném trhu, říká předseda České pirátské strany a odpůrce zákonů ACTA, SOPA a PIPA Ivan Bartoš.

Kdybyste měl krátce shrnout, co se v těchto měsících děje ohledně svobody internetu a o co v té hře vlastně jde, jak by to bylo?

Velké korporace a vlády jednotlivých zemí se snaží ovládnout poslední svobodné médium - internet. Ochrana tzv. duševního vlastnictví je pouhou záminkou. Internet ohrožuje stabilitu politické moci, která se opírá o mediální moc. Zkreslování reality lidé prostřednictvím internetu snadno odhalí. Mladí lidé stále častěji nepoužívají televizi a nekupují si noviny. Pomocí internetu se vyhýbají propagandě a přestávají být poslušnými ovcemi. Internet mění realitu, staré struktury se nové situaci brání, protože ji nezvládají. Pro mladou generaci je internet samozřejmostí. Návrat k psacím strojům a magnetofonovým páskům už není možný. V současném boji vůbec nejde o autory, ale o posílení moci korporací a vlád. Odehrává se boj o internet. My hájíme svobodný internet, oni ho chtějí ovládnout a řídit.

Mohly by zákony jako ACTA, SOPA a PIPA zastavit nebo zpomalit trend, kdy si uživatelé jednoduše a v datové podobě chtějí stáhnout písničku nebo film do počítače a po zhlédnutí ho smazat, aby nezabíral místo, nebo uložit? Mohly by je donutit zákon nebo represe k tomu, aby si kupovaly CD nebo DVD? Není to návrat o dvacet let zpátky?

CD a DVD budou patřit za pár let minulosti. Smlouvy jako ACTA pouze poškodí rozvoj internetové ekonomiky. Zpomalí vývoj v zemích, kde budou přijaty. Datové sklady a další infrastruktura se budou vyvíjet rychleji v zemích se svobodným internetem.

Proč si myslíte, že vydavatelské firmy nespustily nějaký model, který by umožňoval získávat filmy a hudbu legálně v datové podobě?

Prodej tvorby na internetu se obejde bez velkých vydavatelských společností. Úspěšnější jsou menší pružné firmy. Mnoho tvůrců se bez vydavatelských společností snadno obejde. Přerostlé společnosti přizpůsobení těžko zvládnou, nová konkurence je úspěšnější. Staré firmy řídí management, který spoléhá na svůj mocenský vliv a dožaduje se pomoci ze strany států (zatím úspěšně). Dosahování zisku ovlivňováním legislativy je pohodlnější než soutěž na svobodném trhu.

Argument zastánců těchto zákonů je ten, že autor je okrádán o odměny za práci, a že by měl za svou práci dostat zaplaceno. A že lidé, kteří stahují písničky a filmy z úložišť typu Megaupload, jsou amorální zloději, kteří autorům odtrhují chléb od úst. Jak tedy vysvětlit úspěch iTunes či Netflixu?

Kopírování není krádež. Kopírování (kopie) je produkt, který mediální korporace po desetiletí prodávají. Internet však změnil realitu. Kopírovat může snadno každý téměř zadarmo. Chce-li autor dostat zaplaceno, nemůže prodávat kopie. Musí prodávat službu. iTunes či Netflix jsou internetové služby.

Jde opravdu o autory? Nejsme spíše svědky obchodní války a skutečným důvodem ušlechtilé ochrany autorů je obava molochů, že v tomto boji tahají za kratší konec?

O autory vůbec nejde. ACTA a další podobné dohody dávají represivní zbraně především do rukou velkých nahrávacích společností. Služba Megabox nabízela autorům 90 procent ze zisku, což je podstatně víc než nabízejí nahrávací společnosti. Uzavření Megauploadu nastalo po jeho reklamní kampani v USA. V reklamě vystupovali přední američtí interpreti. Lze předpokládat, že je jeho uzavření formou konkurenčního boje.

To, co se teď děje, je, že jsou trestány firmy, které umožňují uživatelům nelegálně stahovat. Není to principiálně podobné, jako kdyby byl trestán výrobce kalašnikovů, za to, že se s nimi zabíjí?

Uzavírání datových úložišť je podobné snahám zabránit výrobě magnetofonů a kazet před třiceti lety. Trestání firem umožňujících stahování „nelegálního“ obsahu stejně stahování nezabrání. Obsah bude na Internetu dostupný stále. Pouze se přestěhuje na servery do zemí, kde na ně nebudou mít z USA vliv.

Jaké by bylo ideální řešení? Megabox? Jak lze uspokojit vydavatele, autory i uživatele?

Návrh a implementace internetového prodeje jsou v současné době nejvíce poptávanými službami. Jistě existuje celá řada řešení. Kdo je dokáže realizovat, bohatne. Stejně jako v minulém století zbohatly firmy, které se naučily vyrábět gramodesky.

Co by se teoreticky mohlo stát, kdyby podobné zákony začaly platit, a kam by to mohlo dojít?

Smlouva ACTA je v podstatě bianco šek, který otvírá těžko odhadnutelné možnosti k prosazování soukromých zájmů na úkor lidských svobod. Názornou ukázkou jsou prováděcí pokyny, které z europarlamentu unikly. Takvaný autorsky chráněný obsah je z internetových služeb odstraňován již dnes. V důsledku zákonů o boji proti terorismu je provoz internetu dnes monitorován zpravodajskými službami také. Rozsah internetu je však natolik velký, že jej nejsou schopni „uhlídat“. ACTA proto přenáší pravomoci na soukromé subjekty – majitele copyrightu, a odpovědnost za obsah na provozovatele služeb.

V důsledku přísnějších kontrol může být v zemích, které ACTA přijmou, internet značně omezen. Na druhou stranu mohou tyto restrikce přinést rozkvět zemím, které smlouvu nepřijmou. Například Islandu, který si svobodu internetu a právo občanů na shromažďování a šíření informací nyní dává do nové ústavy.

Nejhorším důsledkem všech těchto regulačních snah je zpomalení ekonomického společenského vývoje. Internet nezná hranice a bude stále významnějším zdrojem pracovních příležitostí. Země spoutané zastaralými zákony začnou stále více zaostávat za zeměmi, které se nebojí digitálního věku.

A není ochrana autorů a boj proti pirátům pouhou záminkou k podchycení internetu, posledního svobodného prostoru, aby se daly zastavit aktivity ohrožující establishment? Může to vést až třeba k „vypnutí“ internetu, kdyby se to vládcům hodilo?

Pro politiky by prosazení ACTA mohlo znamenat zabití dvou much jednou ranou. Zavděčili by se svým sponzorům ze zábavního průmyslu a zároveň by získali nástroje k cenzuře posledního svobodného média, nad jehož obsahem nemají kontrolu.

Proč i řada inteligentních a svobodu hájících lidí, například Benjamin Kuras, Alexandr Tomský, redaktor Respektu Petr Třešňák riziko ztráty svobody nevnímá a bere zákony jako normáůní boj proti krádežím?

Kopírování nikdy nebylo označováno jako krádež. Tahle fráze je výsledkem intenzivní propagandy, za mnoho milionů dolarů. Kampaň „kopírování je krádež“ působí posledních deset let. Mnoho lidí snadno podléhá propagandě. Uvedení pánové vůbec nechápou novou realitu jedenadvacátého století, realitu internetu. Kopírovací monopol nelze na Internetu realizovat bez kontroly každého uživatele a jeho komunikace. To je zřejmé každému, kdo internetu rozumí. Buď tedy internetu nerozumí, nebo to s tou svobodou nemyslí příliš vážně. A nesmíme zapomenout, že často hájí zájmy svých zaměstnavatelů.

Ivan Bartoš (32)

Pochází z Jablonce nad Nisou. Od roku 1999 žije v Praze, kde vystudoval Ústav informačních studií a knihovnictví na Filozofické fakultě Kalovy univerzity. V roce 2005 získal titul PhDr. v oboru informační věda a dále pokračoval ve studiích jako interní doktorand se specializací na databázové modely, databázové systémy a informační služby internetu. Během studia spolupracoval s knihovnami, zejména s NKP a Státní technickou knihovnou v Praze, na projektech standardizace a implementace protokolu pro vyhledávání a získávání dat Z39.50 (program LI01018). Zkušenosti získané v rámci profesní skupiny ZIG Czechia (Z39.50 implementation group CR) shrnul v rigorozní práci „Aplikace protokolu Z39.50 a perspektivy dalšího rozvoje“. Po dobu jednoho semestru působil na Computer Science Faculty na University of New Orleans. Prošel několika firmami, kde se věnoval převážně navrhování a realizaci databázově orientovaných projektů. V současnosti pracuje jako databázový architekt a analytik v mezinárodní společnosti.
Angažuje se v aktivitách souvisejících s DIY kulturou. Jako DJ mixuje psy-trance, hraje na akordeon a zpívá v kapele. Nehraje počítačové hry. Má tři křečky.