Ani dnes nevznikají kopírovací zákony standardní cestou. Není to tak, že by politická strana ve volebním programu deklarovala, že prodlouží kopírovací monopol, postihne milionovými pokutami středoškoláky za to, že sdílí filmy na DC++, nebo uvalí na počítačové paměti zvláštní daň, kterou bude vybírat OSA. Kopírovací zákony vznikají jakoby mimochodem, mimo zájem mainstreamových médií i poslanců. Nahrávací průmysl však sleduje kopírovací zákony velmi pozorně a zaměstnává lobbisty, aby měl na jejich podobu rozhodující vliv.
Čtěte také: Můj soused pirát
Jen málo změn kopírovacích zákonů vzniklo v reakci na poptávku veřejnosti. (Pokud ano, tak jde většinou o zrušení těch největších excesů, jako je povinnost kapely hrající vlastní písně informovat OSA dva týdny dopředu o svém playlistu.) Většinu změn vylobboval nahrávací průmysl, OSA a další lobbistické skupiny. Ty se navíc při každé příležitosti snaží již zrušené nesmysly do kopírovacího zákona vrátit. Podobně se i s narůstajícím počtem lidí, kteří na internetu sdílí data, zvyšují horní hranice trestů. Zatímco dříve mohli člověka za sdílení zavřít jen na půl roku, dnes mu hrozí až osmileté vězení. Zákony se tak čím dál více vzdalují od reality.
Třikrát a dost
Na globální úrovni prosazují zájmové skupiny majitelů kopírovacího monopolu protipirátskou dohodu ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement). ACTA už ani nepředstírá, že se stará o autory - týká se jen právnických osob -, a v praxi má vnutit kopírovací restrikce podle amerického práva celému světu. Hrozí tak zavádění kontrol MP3 přehrávačů na hranicích, regulace komunikace v síti pod tlakem na poskytovatele internetového připojení a kriminalizace volného užití. Příznačné je, že navzdory rozhořčení veřejnosti smlouva pravděpodobně projde; drobným úspěchem „pirátů“ a dalších odpůrců dohody je, že její současný text je podstatně méně drakonický než jeho původní verze.
Podobně nepříznivě se zatím vyvíjí i soudní proces s The Pirate Bay (TPB) - nejslavnějším sdílecím serverem na světě. Provozovatelé serveru už prohráli i odvolání a hrozí tedy, že bude možné zakázat i internetové stránky, jež neobsahují samotné soubory, ale jen odkazy, které je umožňují získat (v případě TPB odkazy na torrentové soubory).
Klíčovým hráčem v lobbování kopírovacího zákona je Mezinárodní federace fonografického průmyslu (IFPI), která zastupuje nahrávací průmysl na globální úrovni. IFPI například celosvětově prosazuje francouzský systém „třikrát a dost“, který má vynutit kopírovací monopol na internetu. Úřad HADOPI, který má pravomoc odstřihnout piráty od internetu, už obeslal třetinu francouzské populace. U soudu zatím skončilo jen deset případů.
Velký úspěch zaznamenala IFPI v České republice. Stačilo jí sejít se jednou s ministrem kultury Jiřím Besserem a vláda i Poslanecká sněmovna schválily prodloužení kopírovacího monopolu na hudební nahrávky o 20 let. V EU tak padla blokační minorita a otevřela se cesta k celoevropskému prodloužení délky trvání monopolu. V předchozím stanovisku přitom samotné ministerstvo kultury konstatovalo, že návrh na prodloužení je jen výsledkem dlouholetého lobbování nahrávacího průmyslu. Zajímavý obrat, že?
Drtivý dopad
V řadě případů však lobbisté tvrdě narazili. Poslední novela kopírovacího zákona ze srpna 2010 skončila naprostým fiaskem. V utajení připravovaný dokument poslal neznámý příznivec Pirátské straně a poté, co ho piráti zveřejnili, smetl novelu odpor veřejnosti. Za pozornost stojí především stovky milionů korun, které se výběrčí organizace OSA a Dilia pokusily získat z rozpočtů knihoven a státních úřadů. Podobně narazil i pokus o zavedení cenzury internetu.
Tentokrát zřejmě za blokování informací lobbovaly české sázkové kanceláře, které chtěly zabránit zahraniční konkurenci ve vstupu na „český internet“. Nezabrala ani tradiční taktika, kterou používá nahrávací průmysl -„vždyť blokujeme i dětskou pornografii“ -, a předkladatel novely Jan Farský působil v televizní debatě, kde návrh obhajoval, politováníhodně. Čtrnáct tisíc podpisů elektronické petice sebraných během tří dnů a stovky e-mailů poslancům tak slavilo úspěch. Ukazuje se tak, že pokud se veřejnost za svobodné šíření informací postaví, politici si prolobbované návrhy prostě schválit nedovolí.
Historie copyrightu
Mediální kauzy nedávné doby, spojené se smlouvami SOPA, PIPA, ACTA, hackerskou skupinou Anonymous a pirátskými tendencemi obecně, mají společného jmenovatele: souboj o výklad a časoprostorovou definici pojmů autorské právo a copyright. Podívejme se v bodech na to, jak se vyvíjelo chápání pojmu „copyright“ v historii lidstva. Časová linka začíná s vynálezem knihtisku, nicméně ještě dlouho po jeho zavedení neexistuje copyright. Platí právo silnějšího: kdo se informací zmocní, určuje, jakým Jak se způsobem s nimi bude nakládáno. Většina kopií před tímto datem byla pořizována ručně (např. v klášterních napálit při skriptoriích).
1452
Knihtisk. Johannes Gutenberg získává půjčku a rozjíždí se svým knihtiskem první tiskařský byznys v Německu. Půjčku se mu ovšem nepodaří splatit a o všechno zařízení přijde.
1662
Licenční zákon. V Anglii byl přijat zákon, na jehož základě vznikl první autorský rejstřík, který autorům vydaných děl zajišťoval licenční práva. V rámci jeho řízení musel autor dané dílo předložit a vyjadřovala se k němu i církev.
1710
Statue of Anne. První ustanovení, které by se dalo nazvat „definicí ochrany autorského práva“. Spis z roku 1710 pojednává o autorských právech a přiznává jim „fiskální benefit“ z jejich díla. Také stanovuje 14 let od vydání, během nichž jsou jejich knihy chráněny, poté se stávají „veřejným majetkem“ (dnes se jedná o sedmdesát let po autorově smrti).
1886
Bernská úmluva. První pokus o nastavení jednotných mezinárodních standardů pro copyright. Přiznání statutu chráněného obsahu je také od této chvíle automatické. Za pozornost stojí, že USA úmluvu podepsaly až v roce 1988, tedy více než sto let od jejího vzniku.
1976
Copyright po autorově smrti. Ochrana je poprvé stanovena i na dobu po autorově smrti (50 let). Poprvé se také objevuje myšlenka „fair use“, čili možnost omezeným způsobem použít materiál s copyrightem, aniž by bylo potřeba žádat o svolení majitele práv. „Fair use“ jsou například komentáře, kritika, zpravodajství, výzkum, výuka, archivace a věda.
1994
Fair use. Konference na téma fair use probírá zásady užívání autorskoprávně chráněných děl na internetu, který se v té době začíná stávat masovým médiem.
1998
Rozšíření ochrany. Autorská práva byla prodloužena na dobu 70 let po autorově smrti.
1998
DMCA. Digital Millenium Copyright Act postihuje poprvé pirátství v oblasti softwaru a digitálních souborů a zavádí omezenou zodpovědnost poskytovatelů internetu a vzdělávacích institucí.
2001
Práva druhého. Zvláštním zákonem je zpochybněno právo státu chránit své vlastní zájmy v oblasti autorských práv, pokud by tím došlo k narušení práva druhého.
2006
ACTA. Jednání o smlouvě ACTA probíhají od počátku v utajení. Cílem smlouvy je vynutit na internetu dodržování autorských práv, která jsou v té době již masivně porušována.
Autoři jsou členy Pirátské strany
