Není tomu tak dávno, kdy mi do kapsy saka přišla SMS zpráva s výzvou, abych „využil nabídku předem schválené půjčky ve výši…“ V dalším textu mě odesilatel upozornil i na telefonní číslo, na němž mohu zasílání obdobných zpráv zrušit.
Při úvaze nad důvodem formulace druhé z uvedených nabídek jsem dospěl k závěru, že v právním vědomí odesilatele asi stále doznívá okolnost, že v dobách minulých, kupříkladu v Rakousku-Uhersku, býval podomní obchod zapovězen, přičemž mezi vnucováním zboží na domovní pavlači a tzv. nabízením produktů na displeji mobilního telefonu je rozdíl v podstatě pouze v tom, že oslovený kvůli podobným návrhům nechce svůj mobil vyhodit…
Forma nabídky není však jedinou věcí, která stojí za úvahu. Nad jejím obsahem se mi nemohla nevybavit slova Tomáše Bati z roku 1932:
„Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku toho omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanovisko k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující.“
Pokusme se nyní podrobněji zabývat výzvou „nedělat dluhy“.
Obvyklý závazkový vztah od nepaměti
Vztah věřitele a dlužníka je obvyklým závazkovým vztahem snad ve všech historických a současných právních řádech. Odlišnosti mezi jednotlivými právními řády pak nelze v zásadě hledat v tom, že v rámci obligace se předpokládá dlužníkova (debitor) půjčka od věřitele (creditor) se závazkem dluh věřiteli vrátit, ale v tom, za jakých podmínek se tak má stát. Nelze přitom přehlédnout, že se jedná o dvoustranný vztah, z čehož plyne, že na vzniku dluhu se podílejí jak dlužník, tak věřitel.
Vztah mezi věřitelem a dlužníkem má navíc kromě aspektů právních i aspekty etické, roli hrají nejednou i hlediska náboženská. Právě z těchto komponentů lze vycházet při pokusu o stanovení hranice, kdy se půjčka stává lichvou.
Diskuse o podmínkách půjček se nesporně po mnohá staletí odvíjela od starověkých východisek daných v biblických Knihách Mojžíšových:
„Svému bratru nebudeš půjčovat na úrok, na žádný úrok ani za stříbro ani za pokrm ani za cokoli, co se půjčuje na úrok. Cizinci můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat nesmíš, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal ve všem, k čemu přiložíš svou ruku na zemi, kterou jdeš obsadit.“ (Dt, 23, 20).
„Když tvůj bratr zchudne a nebude moci vedle tebe obstát, ujmeš se ho jako hosta a přistěhovalce a bude žít s tebou. Nebudeš od něho brát lichvářský úrok, ale budeš se bát svého Boha. Tvůj bratr bude žít s tebou. Své stříbro mu nepůjčuj lichvářsky, na poskytované potravě nechtěj vydělávat.“ (Lv 25, 36).
„Jestliže půjčíš stříbro někomu z mého lidu, zchudlému, který je s tebou, nebudeš se k němu chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok. Jestliže se rozhodneš vzít do zástavy plášť svého bližního, kterým si chrání tělo, do západu slunce mu jej vrátíš, neboť jeho plášť, kterým si chrání tělo, je jeho jedinou přikrývkou. V čem by spal? Stane se, že bude ke mně úpět a já ho vyslyším, poněvadž jsem milostivý.“ (Ex 22, 24).
V patnáctém Žalmu pak odpověď na otázku, „Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu, kdo smí bydlet na tvé hoře?“, zní mimo jiné: „Ten, kdo …nepůjčuje na lichvářský úrok.“ (Ž, 15, 5).
Potřísněni dechem satanovým
Lichvářství je jevem, který není zřejmě cizí žádné společnosti. Typickou ukázku institutu účinné lítosti ve vztahu k lichvářům, obráceným na víru, přináší Korán:
„Ti, kdož pohlcují zisk z lichvy, vstanou z mrtvých jako ten, koho satan potřísnil svým dotekem.“ A to proto, že říkali: „Vždyť prodávat je podobné lichvě!“Bůh však dovolil prodávat a zakázal lichvu. Tomu, komu dostalo se varování od Pána jeho a který přestal s lichvou, bude zachováno to, čeho předtím nabyl, a rozhodnutí o něm bude patřit Bohu. Ti však, kdož vrátí se k lichvě, ti se stanou ohně obyvateli a budou v něm nesmrtelní. Bůh zničí lichvu, avšak zúročí almužny, Bůh nemiluje žádného nevěřícího hříšného.Vy, kteří věříte, bojte se Boha a zanechte poslední zbytky lichvy, jste-li věřícími! Jestliže tak neučiníte, připravte se na válku od Boha a posla Jeho. Jestliže však se kajícně obrátíte, pak vám zůstane váš kapitál – a nebudete tím škodit a nebudete tím poškozeni.“
Obdobně jako ve Starém zákoně je přitom i podle Koránu možné poskytovat dlužníkovi úvěr, předpokládá se však písemná forma smlouvy o půjčce, kterou měl spravedlivě sepsat písař v postavení obdobném veřejnému notáři. Jak vidno, ani zde není přitom lichva přesně definována.
Povolený výdělek
„Co jiného než lichva, která na Západě od 12. do 19. století, tedy po více než sedm set let, představovala výbušnou směsici ekonomie a náboženství, peněz a spásy, lépe odráží dlouhý středověk, kdy byl moderní člověk v zajetí starých symbolů, kdy si nová doba nesnadno prorážela cestu mezi posvátnými tabu a kdy si lstivé dějiny z náboženských represivních praktik vytvořily nástroj svého pozemského úspěchu?“ táže se v rozpravě Peníze a život přední francouzský medievalista Jacques le Goff a v odpovědi popisuje vývoj od 13. století:
„Lichva začíná být ve 13. století jedním z klíčových problémů. V té době je již křesťanství za vrcholem svého rozmachu, k němuž směřovalo od roku 1000. Rychlý rozvoj a rozšíření peněžního hospodářství ohrožují staré křesťanské hodnoty. Začíná se formovat nový ekonomický systém, kapitalismus, který kromě nových technik potřebuje, alespoň zpočátku, hojně využívat praktiky, které církev vždy zakazovala. Jde o každodenní tvrdý souboj doprovázený opakovanými zákazy, v nichž se prolínají dobové hodnoty i způsob myšlení. Záměrem je legitimizace povolených výdělků, jež je třeba odlišit od nezákonné lichvy.“
Lze dnes vůbec jednoznačně odlišit povolené výdělky od nezákonné lichvy? České trestní právno:
Jen lehkcomyslnost je navíc
Platný český trestní zákoník upravuje lichvu v ustanovení § 218.
Lichvy se tak dopustí ten, „kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede.“
Porovnáním s předchozí právní úpravou i podle důvodové zprávy zjistíme, že došlo v podstatě pouze k rozšíření okruhu okolností zneužití o lehkomyslnost. Položme si nyní otázku, zda je vůbec možné, aby ten, kdo se ocitl v takzvané dluhové pasti, nebyl minimálně v tísni finanční. Jak jinak než z lehkomyslnosti a nezkušenosti se lze dostat do dluhové pasti?
Nestává se snad zatím ještě nemožným poukazovat na nezkušenost jednoduše proto, že dlužníku obdobných ekonomicky negramotných nešťastníků přibývá a že v konsumní společnosti je znalost reklamních hesel více free, cool či in než osvojení si základů kupeckých počtů, čímž se obecná míra předpokládané zkušenosti přibližuje nule?
Mám zato, že není už ani třeba, aby lichvářova oběť byla právě rozrušeným prosťáčkem, neb se třemi shora zmíněnými znaky si lze bohatě vystačit. Ukazuje se, že zejména v případech, kdy předlužený dlužník ve snaze „vytlouci klín klínem“ sjednotí své dluhy u jednoho věřitele a přistoupí na jeho podmínky, aby se vyhnul mimo jiné hrozbě pro něj přitom možná pouze podle označení hrozivějšímu osobnímu bankrotu, není o nevýhodnosti dlužníkova postavení žádných pochybností. Otázkou pak zůstává jen „hrubý nepoměr“…
V souladu s dobrými mravy
Tvrzení, že „půjčka je předem schválena“, má pravděpodobně navodit dojem, že nemohlo být „zneužito něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení“, neboť v okamžiku, kdy mělo být budoucím věřitelem předem rozhodováno, nebylo tomuto budoucímu věřiteli o poměrech budoucího dlužníka nic známo.
Nevzniká však půjčka až tím, že dlužník věřitelovu nabídku akceptuje? Nezná věřitel ještě ani v tuto chvíli poměry dlužníka? Není s nimi alespoň srozuměn? Hrubý nepoměr lze prima vista posuzovat podle výše úroku. Nabízí se však i celá řada dalších doplňkových hledisek, odvíjejících se právě od osoby dlužníka.
Prvním hlediskem je podle mého názoru nikoliv jen to, co dlužník zaplatí včetně smluvených úroků, aby dluh splnil, ale též případné náklady řízení (soudní poplatek, právní zastoupení věřitele, náklady soudního exekutora), které mnohdy v případě, že dlužník neplní, procentuálně ve vztahu k jistině výrazně zvyšují „cenu půjčky“. Nešlo by při posuzování zmiňovaného hrubého nepoměru vzít k porovnání výpočet částky, kterou by předlužený dlužník zaplatil v případě využití institutu osobního bankrotu, oproti výši jistiny s úroky a náklady spojenými s vymáháním případně nespláceného původně překlenovacího dluhu?
Nezakládala by hrubý nepoměr již okolnost, že dlužník v konkrétním případě riskuje ve finanční tísni ztrátu veškerého svého majetku? Je v souladu s dobrými mravy, když věřitel žaluje dlužníka pro smluvený vysoký úrok, věděl-li či měl vědět již při poskytnutí půjčky, že při nastavení splátek tak, že jejich plnění dlužníku sníží dlouhodobě disponibilní prostředky pod hranici životního minima, věc nemůže reálně dopadnout jinak než tím, že dlužník přestane být schopen plnit?
Nehraje podle citovaného ustanovení trestního zákoníku roli i okolnost, zda se jedná o činnost organizovanou, soustavnou, která je vedena snahou získat alespoň značný prospěch, přičemž druhému může vzniknout stav těžké nouze?
Potlačit podvod se vyplácí
Závěrem se vrátím k le Goffovým úvahám nad tím, zda ve středověku docházelo k vrácení lichvářských úroků, k němuž vedla lichváře církev:
„O tom, jak skutečně probíhalo vracení lichvářských úroků, máme jen velmi málo informací. Historici se většinou domnívají, že se jednalo o výhružku, k jejímuž naplnění docházelo jen zřídka. Nejsme naivní, abychom tvrdili, že vracení majetku bylo rozšířeným jevem, a to už proto, že naráželo na řadu těžkostí… Přesto si myslím, že vůle k restituci a samotná restituce byly častější a významnější, než obvykle připouštíme. Kdybychom se na tento jev zaměřili, mohli bychom získat více informací nejen o restituci jako barometru víry a náboženského cítění, ale i o ekonomických a sociálních následcích restitucí, jejichž studium historici hospodářských dějin bohužel opomíjejí. Dnes je známo, že důsledky potlačení podvodů s penězi nejsou z finančního hlediska zanedbatelné.“
Nebudu v intencích středověkých sbírek odstrašujících příkladů pro kazatele hrozit lichvářům „ohněm svatého Antonína“, stačí-li k tomu trestní zákoník. Nešlo by pro začátek v rámci pomyslné účinné lítosti alespoň zanechat nevyžádaného zasílání v úvodu popsaných SMS zpráv, aniž bych musel na své náklady kamsi volat?
