„Zkusme si navzájem dodat odvahy – ale nikoliv k tomu, abychom co nejhlasitěji křičeli, co nejurážlivěji napadali druhé, co nejopovržlivěji se vyjadřovali o vlastní zemi. Dodejme si odvahy, abychom ukázali, že jsme schopni své problémy řešit,“ řekl mimo jiné 28. října 2012 prezident Václav Klaus.
Po prezidentově projevu přišel akt propůjčování a udělování státních vyznamenání, spojený s představováním vyznamenaných. Ze směsice jejich osudů lze sestavit následující mozaiku, vypovídající mnohé o osobní statečnosti, píli, schopnostech a o pronásledování za tyto chvályhodné vlastnosti v dobách totalitních:
„Účastnil se bitvy u Sokolova, bojů o Kyjev, Bílou Cerkev, Karpatsko-dukelské operace a jako zástupce velitele tankového praporu se podílel na osvobození Prahy a Ostravy… Jako dělostřelec se účastnil bojů u Kyjeva, Bílé Cerkve a dalších bitev. Během Karpatsko-dukelské operace přišel v boji o pravou ruku… Po válce po studiu teologie působil jako kněz na Šumavě, odkud se mu v roce 1950 podařilo před hrozbou zatčením uprchnout na Západ… V roce 1948 byl zatčen a u soudu mu původně navržený trest smrti byl změněn na doživotí… Během německé okupace byl jako student vyloučen z gymnázia a po válce jej komunistický režim za spolupráci na odeslání dopisu o stavu tehdejšího církevního a náboženského života do Vatikánu zatkl a odsoudil jako „vatikánského špiona“ k 13 letům žaláře… Zlomit ji nedokázalo ani osm let, které v žalářích do svého propuštění strávila… Svou odvahou, duchapřítomností a profesionalitou zachránil život těžce zraněného muže… Je autorem rozsáhlého vědeckého díla a zasloužilým pedagogem… Působí v řadě odborných společností a získala ve svém oboru vysoké ocenění… V době normalizace byl z politických důvodů perzekvován a umlčován… Významně se angažuje v mezinárodní vědecké spolupráci… Ve své disciplíně získala dvakrát zlatou olympijskou medaili… Je držitelem 12 českých a dvou evropských patentů…Pětkrát byl zvolen fotbalistou roku… Vyslovuje se k ochraně památek a kulturního dědictví…“
Je po vyslechnutí této výseče životních příběhů z nejnovějších českých dějin možno říci, že společnost je zkažená?
Nepocítí snad při úvaze nad takovým biogramem noblesního příslušníka českého národa počátku 21. století každý, jak hluboká pravda je ukryta ve slovech verba movent exempla trahunt?
Předávání státních vyznamenání je důstojným a nepochybně dojemným obřadem s přesně určeným tradičním průběhem.
Také právnická obec má však svoje tradiční setkání, jež jsou připomenutím důstojnosti právnického stavu.
Kancléřská snídaně a tak dále
Od doby vlády Karla II. se stalo každoročním zvykem, že Lord kancléř pozve při Zahájení soudního roku (Opening of the Legal Year) v Londýně, konaném pravidelně počátkem října, soudce a příslušníky právnických profesí barristery a solicitory na slavnostní dopolední pohoštění zvané Chancellor’s Breakfast.
Počínaje rokem 1897, kdy se příslušníci právnických stavů téhož dne účastnili bohoslužby u příležitosti jubilea královny Viktorie, je konána v rámci Zahájení soudního roku mše v Kolegiátním chrámu svatého Petra (The Collegiate Church of St. Peter) ve Westminsterském opatství (Westminster Abbey).
Od roku 1966 jsou na Zahájení soudního roku do Londýna zváni zahraniční hosté. Měl jsem možnost se přesvědčit, že průběh Zahájení soudního roku se v Londýně rok od roku nemění. Zasedací pořádek v katedrále je stejný a bylo by přitom nemyslitelné, aby se pozvaní soudci a příslušníci právnických stavů, zapsaní v Bar of England & Wales či v Law Society of England & Wales, dostavili – mimo jiné k následující modlitbě – bez taláru a paruky:
„Modlíme se za svět, jeho jednotu, mír a svornost, za Alžbětu, naši královnu, za její jubileum, za členy královské rodiny a všechny, kteří nesou odpovědnost za řád všedního života; za to, aby spravedlnost, pravda a integrita směrovaly naši cestu.
Modlíme se za všechny, kteří vykonávají spravedlnost, za soudce a členy soudcovského sboru, soudní čekatele a soudní úředníky, za všechny, kteří konají spravedlnost v tribunálech, za barristery a solicitory a ty, kteří vykonávají svou profesi podle zákona. Modlíme se za policii, za probační a vězeňskou službu a za ty, kteří udržují pořádek v naší zemi, aby náš národ mohl žít v míru a bezpečí.
Pamatujeme na oběti zločinu a jeho pachatele; na vězně, a to jak na odsouzené, tak ve vazbě, modlíme se za všechny, kteří žijí v úzkosti nebo strachu; moudrost, spravedlnost a charita mohou léčit rány a bolesti naší společnosti.“
Není divu, že Zahájení soudního roku se rozšířilo po celém britském impériu. Je skoro úsměvné, že v Hongkongu dodnes při slavnostní přehlídce hraje dudácký orchestr…
Francouzi drží tradici
Na evropském kontinentu má nepochybně nejdelší historii Zahájení soudního roku v Paříži, jehož kořeny sahají do počátku 18. století. Tehdy vznikla rétorická soutěž advokátních koncipientů Conférence du Stage. V knihovně Justičního paláce se pak ještě před Francouzskou revolucí konala pod názvem Rentrée de la Saint-Martin slavnostní setkání soudců a advokátů. Zahájení soudního roku v Paříži se dosud odehrává tradičně v týdnu, v němž na svátek svatého Martina též „přichází beaujolais nouveau“.
Je evidentní, že i ceremoniál Zahájení soudního roku v Paříži má svoji neměnnou podobu. V roce 1923 se této slavnostní události zúčastnil tehdejší prezident Advokátní komory v Čechách Alois Stompfe. Podle jeho zprávy v časopise Česká advokacie mělo obvyklý program, „a to s ustáleným pořadem tří řečí, a to zahajovací řečí předsedy pařížské komory (bâtonnier de l’ordre) a pak řečí dvou stagiairů, vyvolených výborem komorním ze sekretářů konferenčních, z nichž jednomu jest promluviti o některém proslaveném advokátu francouzském, druhému k námětu, který se váže buďto k advokacii samé, nebo jest rázu zajímavě právnického.“
Předně mohu dodat, že přesně podle tohoto scénáře proběhla Zahájení soudního roku i v letech 2001–2003, jichž jsem měl možnost se zúčastnit. Nic se nezměnilo až do současnosti.
Podstatné je to, že určení za řečníka při Zahájení soudního roku je natolik prestižní záležitostí, že ji pařížští advokáti neopomenou zmínit na vizitce či hlavičkovém papíře. O vynikající úrovni řečí, které jsou ostatně od samých začátků archivovány, se lze přesvědčit hned z dalších a dalších edic, naposledy v publikaci La Conférence des avocats de Paris. Une école d’ éloquence. Deux siècles de Louis XVI à nos jours (Paris 2010).
I pařížský vzor byl a je napodobován, zejména v zemích, kde platily či platí napoleonské kodifikace.
V českých zemích nebylo po listopadu 1989 zprvu na co navazovat…
Bílý lev fidelovi a spol.
V čem jsou příčiny jisté přetrvávající české rezervovanosti ve vztahu k ceremoniálům, slavnostem a obřadům, k řádům a vyznamenáním?
Ty pouhé čtvrtstoletí staré mohou být i následující. Nositeli Řádu Bílého lva, současného nejvyššího státního vyznamenání České republiky, se stali za dob totalitních například v roce 1972 Fidel Castro, o rok později Leonid Iljič Brežněv, v roce 1978 pak Muammar Kaddáfí a ještě před pádem komunistického režimu v roce 1989 Jásir Arafat.
Prvomájové průvody, Mezinárodní den žen v tzv. rudém koutku, stranické schůze, socialistické Spartakiády či po vzoru byzantského dvorního ceremoniálu naaranžované setkání prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa s generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského Svazu a nositelem Řádu Bílého lva…
Není dnes snazší být obřadníkem pro toho, kdo se uvedeného štítil a vyhýbal se mu? Není lépe tomu, kdo nemá prazážitky z dob, kdy na schůzích hlasoval pro něco, s čím nesouhlasil, aby se takto přijatému usnesení po schůzi poškleboval?
Jak by se asi cítil onen, kdo byl žalářníkem v dobách stalinistických procesů, nyní 28. října ve Vladislavském sále?
Lze nepostřehnout, že v tomto případě není možné srovnávat nesrovnatelné? V právním státě jsou ceremoniály určeny především k připomenutí trvalých hodnot. Je profesní slib slibem, nebo pouhou nezbytnou archaizující nutností? Proč mají mít advokáti talár, když jim to přináší jen problém, jak jej přepravit k soudu? Je nutné si stoupat při vyhlášení rozsudku, když v jednací síni je se soudcem pouze advokát, který s ním chodil do školy?
Může být ještě ocenění povznesením ducha?
Tři stupně zlaté medaile Antonína Randy
Pro ty, kteří mají o posledně položených otázkách v pozitivním smyslu slova jasno, je tu dobrá zpráva.
Již podvacáté se počátkem listopadu ve Vlasteneckém sále staroslavného Karolina sešli členové Jednoty českých právníků a pozvaní vzácní hosté u příležitosti udělení Medaile Antonína Randy. Platný statut této medaile, schválený Radou Jednoty českých právníků 20. června 1996, rozlišuje tři stupně medaile.
Zlatou medaili Antonína Randy udělila Jednota českých právníků v roce 2007 Otakaru Motejlovi a o rok později Antonínu Mokrému. Mezi lety 1992–2012 byly každoročně udělovány stříbrné a bronzové Randovy medaile. Podmínky jsou podle Statutu následující:
„Stříbrná medaile se uděluje: a) představitelům politického, veřejného a společenského života, kteří se zasloužili o fungování demokratického právního státu a svou prací napomáhají činnosti Jednoty, b) představitelům právní teorie i praxe, kteří mají zásluhu na rozvoji právní vědy, spolupráci mezi právníky apod., c) představitelům Jednoty za mimořádné zásluhy o Jednotu. Bronzová medaile se uděluje: a) předním právníkům vykonávajícím významnou právní praxi, b) členům jednoty za jejich významnou práci v Jednotě.“
Počet nositelů stříbrné Randovy medaile se blíží k sedmdesátce, počet nositelů bronzové Randovy medaile se blíží k devadesátce.
Dovolím si uzavřít shodně jako ve Vlasteneckém sále v roce 2011, kdy jsem měl tu čest být při udělování Randových medailí slavnostním řečníkem: „Neměli bychom to vzdát. I tím, že budeme úzkou vazbu práva a etiky každodenně připomínat a hledat posluchače, kteří se k nám přidají, určitě krok po kroku rozproudíme řeku, jejíž voda se může zdát až příliš stojatá. Pokusme se v době postmoderní být tak trochu nemoderní…“ Vzory k takovému přístupu jsou arciť k dispozici.
