O právu slítovném

Ilustrační foto

Ilustrační foto

Zákon o advokacii z roku 1996 přinesl oproti svému předchůdci zdánlivě nedůležitou terminologickou změnu. Počínaje dnem jeho účinnosti advokáti poskytují právní službu namísto dosavadní právní pomoci.

Domnívám se, že tato nenápadná proměna zákonného textu ve skutečnosti ovlivnila nejen další vývoj pojetí advokacie, ale také ukryla v mlze a poněkud odsunula do ústraní jeden z hlavních cílů výkonu jakéhokoli právnického povolání.Čemu má vlastně sloužit znalost práva?

Vybavila se mi Werichova pohádka, v níž vystupovali loupežníci Jizva a Krvežíznivý. Právě ten prvý označil Krvežíznivého za hlupáka, protože by pouze drtil, mačkal a šlapal…Právo má totiž i jednu dnes trochu pozapomenutou funkci. Mělo by pomoci kultivovat společnost a účastníky právních vztahů.

byrokratická klička lepší než pomoc

Vzpomínám si, jak před pár lety konala advokátní zkoušku jedna z mých vynikajících koncipientek. Bylo to relativně krátce poté, kdy byl do českého právního řádu uveden institut podmínečného zastavení trestního stíhání.
Po odevzdání písemné práce jsem s ní konzultoval taktiku k ústní zkoušce.

Měli jsme jasno. Kauza, kterou měla řešit, byla téměř identická s onou, kterou jsme právě v naší kanceláři uzavřeli. Náš klient měl dopravní nehodu na zledovatělé silnici, okamžitě poté se postaral o zraněné poškozené, řešil neprodleně věc s pojišťovnou, odškodnil zraněné finančním plněním navíc, navštěvoval je v nemocnici, pomáhal jim v domácnosti. Pravda, udělal to zčásti i proto, že jsme jej na tuto variantu řešení upozornili. Při hlavním líčení pak poškození spontánně vypověděli, že nemají zájem na tom, aby tak slušný člověk byl potrestán.

Zkoušená kolegyně věděla, že ono trestní stíhání skončilo podmínečným zastavením a že klient následně odjel jako voják do bývalé Jugoslávie. Možná právě proto obhajobu své písemné práce trochu podcenila…

Seděl jsem v publiku při ústní zkoušce jako opařený. Renomovaný zkušební komisař jí vytkl, že si nevšimla toho, jak byl obviněný ve zkouškovém případu špatně poučen o svých procesních právech, a tak z jeho pohledu chybně navrhla podmínečné zastavení namísto toho, aby zpochybnila procesní postup v přípravném řízení a podala příslušnou stížnost. Tím, že setrvala na svém, zkoušená jen přilévala pomyslného oleje do ohně.

Poté, kdy dozkoušel, jsem se zkoušejícího advokáta zeptal, jak je daleko ve věci, kterou řešila moje koncipientka. Jeho klient byl prvoinstančně odsouzen, o odvolání nebylo prý dosud rozhodnuto. Odvolali se ostatně i dosud neodškodnění poškození…Nemýlil jsem se potom bohužel v odhadu klasifikace. Namísto podle mého názoru zaslouženého prospěla výtečně byla budoucí advokátka z oboru trestního práva ohodnocena toliko stupněm prospěla. Zkuste uhodnout, kolik let uplynulo od chvíle, kdy se odehrál popsaný příběh.

Pravidelně přesto sleduji zprávy o tom, jak řidiči ujíždějí z místa nehody, ukrývají se a zapírají. Pokud by snad někdo chtěl učinit kroky k tomu, aby uznal svoji odpovědnost a co nejvíce navrátil věc do původního stavu, bývá mu to alespoň mediálně občas přičítáno k tíži. Že by snad Krvežíznivý chtěl raději referovat o přísném trestu? Není však lépe za vším vidět člověka? Má represe přednost před prevencí? Proč by se snažil zákonodárce, není-li publikem správně pochopen nebo alespoň vnímán?

za každým rozhodnutím je lidský příběh

Přední český civilista profesor Antonín Randa (1834–1914), který sám advokátní zkušeností neprošel, prý – podle svého žáka a následovníka Karla Krčmáře (1877–1950) – když „při svatbě zetě Randova ing. Kruliše jeden z hostí, později vynikající politik, mluvě o svých plánech věnovati se vědě a politice, uváděl jako prostředky k vytčenému cíli hojné studie v cizině“, doporučil mu také vstoupit na nějakou dobu do advokátní kanceláře. Jinak by budoucí politik stejně jako Randa „trpěl stejným nedostatkem, nedostatkem znalosti lidí“.

Jsem přesvědčen o tom, že tato úvaha je nadčasová. Nestojí snad za každým soudním rozhodnutím především lidský příběh? Je primárním smyslem aplikace práva určit vítěze soudního sporu? Pokusme se hodnotit právníky, ať již vykonávají jakoukoli právnickou profesi, podle toho, kolikrát někomu lidsky pomohli. Věříte tomu, že jsou mezi nimi i takoví, kteří pocit uspokojení z takové pomoci bližnímu ještě nezakusili? Není přitom pojem advokát od latinského advocare, čili přivolat ku pomoci? Může být dobrým soudcem někdo, kdo nemá rád lidi?

když vládne poučka dura lex sed lex

Právo slítovné není institutem právního řádu České republiky, v judikatuře Ústavního soudu ČR, konkrétně ve věci sp. zn. II. ÚS 274/06, se však s tímto pojmem lze setkat. Může se soudce obejít bez úvah o slitovnosti? Nejblíže jsou právu slítovnému nejspíše institut dobrých mravů a využití různých moderačních práv, opakem je lpění na nároku za všech okolností a za každou cenu či soudcovské ospravedlňování se formulkou dura lex sed lex. V odlišném stanovisku ve věci sp. zn. II. ÚS 775/06 jsem se proto mimo jiné pokusil o rámcový popis úvah při aplikaci práva slítovného:
„Při hlasování jsem myslel na Kousek hovězího.“

Nádhernou povídku Jacka Londona z boxerského prostředí mám v paměti od prvého klukovského čtení. Úcta ke stáří či slabším a korektnost k soupeři, jinak řečeno dílčí prvky solidarity, se mi ukázaly být tak markantními hodnotami, že je nebylo lze přehlédnout ani v naturalisticky líčeném drsném prostředí…Příběh pod sp. zn. II. ÚS 775/06 se mi ostatně protnul nejen s Odysseou severu. Vzpomněl jsem si na něj ihned i při poslechu prezidentova novoročního projevu na počátku roku 2010.

Měli bychom si více všímat toho, zda ten druhý nepotřebuje naši pomoc… Nemohl jsem si nepoložit otázku, zda by se v okruhu mých názorových vzorů a souputníků našel někdo, kdo by podal či dokonce dohnal do trpce vítězného konce žalobu, o níž obecné soudy rozhodovaly…

Nemohl jsem si nad četbou spisu nevybavit slovo absurdita při děsivé představě absolutní ochrany vlastnického práva či asertivity při prosazování takového lidsky poněkud obtížněji odůvodnitelného postupu. Vadí mi opomíjení úvahy, že „nemusím mít vše, co vidím“, i představa, že nárok je třeba uplatnit již jen proto, že mi svědčí. Což stárne dnešní klukokracie tak rychle, že nemá čas na trpělivost?“
Právo slítovné má nepochybně i etický rozměr.

dvanáct lepší jedné

V knize Advokatenkniffe (Advokátské triky) vydané v Berlíně v roce 1927 autor, který raději zůstal utajen pod uvedením autorství „od státního úředníka“, popsal celou řadu příkladů neetického chování advokátů v oblasti aplikace hmotného i procesního práva a též ve věcech palmárních a nákladů řízení. Typicky tu byl uveden příklad, kdy bylo žalováno v dědické věci kvůli nákladům řízení samostatně 12 účastníků, ač je všechny šlo žalovat pouze jednou žalobou.
Ukazuje se tak mimochodem, že „trestání“ dlužníků bagatelních částek formou vysokých nákladů řízení ve prospěch advokátů a soudních exekutorů není trikem zcela novým.

Je vskutku běžným snem začínajícího studenta práv získat palmární zajištění v agendě nezaplacených pokut v městské hromadné dopravě? V pauperizaci odrostlého puberťáka, který v nedávné minulosti ze strachu před hněvem rodičů zahodil do koše pár platebních rozkazů znějících na zaplacení pokut sesbíraných během měsíce, v němž peníze určené na tramvajenku použil na puget pro svoji budoucí životní družku, je tedy smysl advokacie? Má preferovat odvážný exekutor výborně honorované vymáhání bagatelních pohledávek před únikem od pomoci věřiteli proti dlužníkovi velkých částek?

zdravá společnost…?

Ve společnosti, jež by neznala slitování, by se zákonitě nedostalo právu slítovnému pochopení.
Je zdravá společnost, v níž je bohužel za normální považována jízda „načerno“, neplacení nájemného, nejrůznějších splátek a drobných dluhů?

Ani právo slítovné nemůže být bezbřehé. Měřítkem v jednotlivých konkrétních případech je proporcionalita.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 Ústavní soud v naznačeném smyslu mimo jiné uvedl: „Zákonodárce v zájmu zrychlení soudního řízení přistoupil ke konstrukci, kdy soudy mohou ve vztahu k náhradě nákladů řízení abstrahovat od reálného průběhu řízení, jestliže zvítězivšímu, advokátem zastoupenému účastníkovi stanoví výši odměny za zastupování advokátem právě podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Současně však soudům zůstal zachován prostor, aby ve svých rozhodnutích zohlednily nejen okolnosti průběhu řízení, ale i případné chování účastníků a jejich poměry konstituované ještě před jeho zahájením (viz ustanovení § 143, § 147 odst. 1, § 150 a § 151 odst. 2 o. s. ř.).

Soudy totiž musejí dbát i toho, aby jednotlivých právních institutů, konstrukcí, domněnek a fikcí, nebylo v rozporu s jejich účelem zneužíváno. Má-li být rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, pak soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé rozhodnout způsobem, který se od pravidla stanoveného v § 151 odst. 2, věta první, část věty před středníkem, odchyluje.“

I v tomto případě tak nakonec byl nalezen prostor pro hledání spravedlivého a nepochybně i slítovného řešení.
Mýlil by se konečně ten, kdo by se domníval, že soud z logiky věci nemůže ani trochu soucítit s ne-
úspěšným účastníkem řízení.Nedá se snad jistá empatie vyčíst i z tónu, v jakém se nese odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí?Zbývá pak již jen připomenout, že právě pro milosrdenství, ochotu nezištně pomoci a slitování se stal svatý Ivo patronem právníků…