Proč je tak těžké říct ne? Proč je to tak výjimečné? A co většina? Jak to, že mlčí, i když se situace dávno posunula za hranice únosnosti? Kdyby se vás za normální situace někdo zeptal, jestli byste někoho střelili do hlavy, asi byste si pomysleli, co že je to za absurdní otázku.
Jenže skutečnost je jiná. „Už víme, že čtyři z pěti lidí jsou schopní zabít člověka. Vzpomeňme na stanfordský experiment,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. Už v sedmdesátých letech Philip Zimbardo poodhalil znepokojivé, temné proudy lidské duše. Skupinu studentů, vesměs pacifistů a „rozumných lidí z dobrých rodin“, zavřel do simulovaného vězení. Do „laboratoře moci“. Už během dvou dnů se bachaři do svých rolí vžili tak, že se pod jejich tyranií začali hroutit první vězni. Kreativita zla byla podle Zimbarda fascinující, a to tak, že i sám vedoucí výzkumného týmu, jak později přiznal, propadl roli vrchního dozorce.
„Počítejte s tím, že osmdesát procent lidí je schopných zabít. A abychom se nebavili jen o případech z ciziny… Děje se to přece i u nás. Co třeba ta žena, kterou v Kuřimi naváděl lékař, aby týrala své vlastní děti? Novinářů, kteří mi tehdy volali, jsem se ptal: Co se tak divíte? Toho je schopných osmdesát procent lidí,“ říká Klimeš.
Zbabělost a slepá poslušnost autoritě je prý normální. Naopak postavit se většině umí méně než dvacet procent lidí. Odolávat sociálnímu tlaku dokážou pouze výjimky.
Vzpoura
„Byl jsem součástí gard, které dostaly rozkaz střílet. Střílet do davu demonstrujících v syrském Damašku. Cítil jsem to kolem sebe. Někteří z nás si dokonce připadali se zbraní v ruce hrdí. Bránili svou zem. Jiní to dělali pro peníze, věděli, že oči, co nás sledují, dobrou trefu ocení.“
Tenhle příběh vyprávěl muž, jehož identitu britská stanice BBC v zájmu jeho bezpečnosti neodhalila. Říkejme mu třeba Ali. Ali neměl na zabíjení žaludek. Střílel do vzduchu. Věděl, že takhle to dál nejde, a tak začal usilovat, aby místo pistole dostal klávesnici. Aby mohl vyslýchat zatčené demonstranty. Jenže ani zapisování výpovědí svázaných mužů a žen, s páskou přes oči a podlitinami po těle, mu nedělalo dobře. „Musel jsem zapisovat. Ne to, co říkali ti zmlácení lidi, ale to, co diktoval muž, který výslech vedl,“ popisoval. Věděl, že dezerci ze syrského státního aparátu může zaplatit životem. Jenže v jeho žilách pulzovalo „ne, ne, ne, ne, ne!“.
„Podobně to cítili i ostatní muži, s nimiž jsem o vzpouře mluvil. Nakonec jsme ale utekli jen dva. Ostatní zparalyzoval strach. My jsme přežili a zabíjet nás nikdo nedonutil. Inšallah.“
Sedět za ženskou
Nemusí jít přitom o případy, kdy člověku hrozí, že mu hlavou proletí kulka. Tanya Rosenblitová toho dne, kdy řekla NE, prostě jen nastoupila do autobusu směr Jeruzalém.
A protože je z Ašdodu, nebyla si jistá, kde by tak měla v hlavním městě Izraele vystoupit. Sedla si proto hned za řidiče. Do autobusu začali nasedat ultraortodoxní Židé. „Zaslechla jsem, že mi jeden z nich nadává. Mám si prý sednout dozadu, protože židovští muži nebudou sedět za ženskou,“ napsala Tanya na Facebook.
Incident, o němž po všech izraelských denících informovala i americká televize CNN, skončil tak, že řidič musel zavolat policii. Muži v uniformě se snažili Tanye domluvit, aby respektovala pravidla v tuto chvíli už asi dvaceti vousatých mužů v černých oblecích. Tanya jim to ale zopakovala: „Ne. Nebudu respektovat někoho, kdo mě ponižuje.“ Autobus, i s ní na předním sedadle, odjel směr Jeruzalém.
Ačkoli se po cestě jedné holky do města strhlo celosvětové haló, ona tvrdí, že jen v téhle „občanské válce slov“, která v Izraeli plíživě probíhá, chtěla upozornit na to, že hlasy extremistů jsou tak nějak hlasitější. Svým ne prý dala pouze zaznít názor umírněné většiny.
„Když se někdo vzepře, hraje roli i to, zda to dělá pro sebe, nebo zda myslí na zájmy vyššího celku,“ míní psycholog Klimeš. A dilema, co je člověk schopen obětovat ve prospěch druhých, se zdaleka ne-
odehrává jen v zeměpisných šířkách Blízkého východu. Vousáče v černých hábitech může úplně klidně nahradit třeba váš šéf v práci.
„Když se zastanete kolegyně, která je ve sporu s nadřízeným, můžete být v podezření, že necítíte dostatečně s organizací, která vás platí,“ říká Klimeš. Přitom existence jednoho, co jde proti zdi, je k nezaplacení. „Vezměte si třeba třídu, která šikanuje dítě. Když tam není nikdo, kdo by se za něj postavil, tak ho ten kolektiv zlikviduje. Když ale děti trénujete, aby slabšího bránily, stačí jeden, který opakuje, že tohle se nedělá, a šikana jde k nule. Záleží přitom jen na tom, kolik ze svého životního prospěchu je člověk schopen obětovat tomu, koho se chce zastat, nebo myšlence, kterou by rád prosadil.“
I v české kotlině lze najít příklady nesobeckých „ne“. „Mistr Jan Hus, Jan Palach, celá řada disidentů, kteří dlouhodobě odmítali totalitní režim. Úředník Libor Michálek, který se postavil korupci,“ namátkou vyjmenovává psycholog. Jsou to obdivuhodné příběhy, jenže dost často mají jednoho společného jmenovatele: neblahé následky.
Ali, který utekl ze Sýrie, žije v exilu ve strachu o svou rodinu. Tanya Rosenblitová čelí výhružkám. Libor Michálek se musel brodit mediálním bahnem. Hus a Palach… však víte.
Čistrokrevní yesmani
Z pohledu většiny, co je ráda jaksi za bukem, není zrovna o co stát. Jenže rozhodování mezi „ano“ a „ne“ nepřinášejí jen výjimečné, nebo dokonce historické události, ale i každodennost. A dokonce i doba dvacet let od pádu komunismu, kdy spokojené vrnění, že tu máme demokracii, vystřídal neklid nad tím, jak Evropa, do níž jsme se tak moc chtěli dostat, najednou vře. Div se nerozpadá.
A najednou člověk sleduje, jak se ze všech stran ozývá echo něčeho, co skoro stoletý Francouz Stéphane Hessel formuloval ve svém bestselleru Indignez-vous! – Naštvěte se! Zní to věrohodně, když vezmeme v úvahu, že tento stařík má za sebou výslechy gestapa, útěk z koncentráku i práci pro OSN. Hessel nás nutí podrobit kritice kapitalismus, izraelskou politiku vůči Palestincům, spasitelskou vizi USA. A jako koncept, kdy se člověk odpoutá od všech lety zaběhlých pravd, se to zdá jako osvěžující mentální cvičení. Pokud tedy pomineme skutečnost, že ve Francii je dodnes cool nosit rudé triko s nápisem CCCP.
Ostatně stejně se proti kapitalismu, dluhům a nezaměstnanosti bouří Španělé a Řekové. A své ne volají i mladí Arabové. Zdá se, jako by zposlušnění totalitou mělo stejné rysy jako zposlušnění hypotékou. Zposlušnělost totiž produkuje yesmany, programové nebuřiče, o kterých tu zatím nebyla řeč.
„Říká se jim vyhýbavé osobnosti. Jsou schopni reagovat tak, jak by se to líbilo většině. Bez problémů vycházejí v práci, protože všechno slíbí. Každému řeknou to, co chce slyšet. Jenže tihle lidé mají jeden velikánský problém. Ztrácejí tvar. Mají tvar vnějších tlaků. Změní tvar pokaždé podle nádoby, do které je někdo nalije. A s tvarem ztrácejí i osobnost,“ vysvětluje psycholog Klimeš, o co lidi okrádá snaha všem vyhovět. Proti yesmanům mají prý rebelové, kteří svět kolem sebe naopak formují, výhodu. Silné a pevné ego.
Jen je třeba neztrácet hlavu. Bojovat proti konformitě, ale mít na paměti, že by jeden teror neměl vystřídat druhý. Není to tak dávno, co u nás fašismus vydláždil cestu komunismu. I na barikádách je třeba myslet. Jsou opravdu rudé prapory řeckých demonstrantů tím, co má zemi spasit od dluhů? Má opravdu pád Mubáraka Egyptu přinést islamizaci? Je dobře, že naštvání Čechů vyústilo v moc VV Víta Bárty?
I přes to všechno má ale jedno ne pořád ještě větší kouzlo než stokrát odkývané ano. Jak říká Klimeš, za statečnost se sice platí, ale tou ztrátou lze i něco získat. Osobnost. Dobře cílené „ne“ z nás totiž dělá to, čím jsme.
