Český trestní zákoník nezná trest vyhnanství, který tudíž s ohledem na zásadu nulla poena sine lege zdejší soud občanovi České republiky nemůže uložit. Přesto si jej čas od času fakticky udělí sami ti, kteří uprchnou, aby se ve své vlasti vyhnuli spravedlnosti. Nejsem zcela přesvědčen o tom, že konají rozumně, a nepatřím ani k těm, kteří jim závidí v domnění, že jsou v pravém i přeneseném slova smyslu „za vodou“.
Moje úvahy se tentokrát budou odvíjet od těch, které jsem napsal do svého odlišného stanoviska k nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04, jímž byl shledán evropský zatýkací rozkaz ústavně konformním.
„Okouzlen jako pokaždé při práci s Ústavou a Listinou základních práv a svobod … nádherným bohatým jazykem jejich preambulí, polaskal jsem se nejprve se slůvkem vlast v čl. 14 odst. 4 větě druhé Listiny. Vybíraje, zda mi lahodněji zní patria či country, volím osobně starší z těchto slov. Jest jistě více synonym pro slovo vlast, mně nejbližším je – a to i přesto, že je musí mobilní telefonista teprve naučit systém T9 – otčina, případně také domovina. Ač je tedy někdy otázka pokládána ve smyslu „nutit někoho opustit ČR“ (srov. též J. Filip, Evropský zatýkací rozkaz před ústavními soudy, Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/2005, str. 162), nejedná se dle mého názoru o opuštění rei publicae, ale o opuštění patriae či – chcete-li – rodné hroudy, v Kollárově duchu je to „…zem ta, dříve kolébka, nyní národa mého rakev“.
Pojetí vlasti, zahrnujícímu v sobě atributy domova a rodu, odpovídá i označení jazyka jako mateřštiny či Muttersprache nebo langue maternelle apod. Předání občana k trestnímu stíhání či výkonu trestu – a nyní se soustřeďuji čistě na otázku jazykovou – je nepochybně vytržením ze shora popisovaných kořenů. „Stesk a nemožnost mluvit s někým rodným jazykem ovlivnily kvalitu veršů po stránce námětu, stylu i jazyka“ i v případě básníka, který o svém díle oprávněně napsal „ore legar populi perque omnia saecula fama vivam“, přičemž pro naše účely nepřehlédněme, že vyhnanství probíhalo v rámci téže Římské říše, nicméně v jazykově spíše řeckém Pontu (srov. též heslo Ovidius, in: Encyklopedie osobností Evropy od starověku do současnosti, Praha 1993, str. 494).“
Dříve, než přejdu ke stručnému a výběrovému právněhistorickému exkursu o trestu vyhnanství a extradici, dovolím si jen připomenout, že v případě tzv. eurozatykače se nejedná o vyhnanství, ale o pouhé vydání do ciziny.
x x x
Vyhnanství bylo známo jistě již ve společnosti rodové.
V pravěkých dobách, kdy se ještě běžně nevědělo, jak rozdělat oheň, znamenalo vyhnání od ohniště do kruté zimy obvykle prakticky totéž, co udělení trestu smrti. Na raně středověkém Islandu zůstala tato forma trestu, například za vraždu, zachována v podobě vyhnanství na neosídlený a fakticky neobyvatelný ledovec.
Ve starověku se pak stal markantním další účel vyhoštění.
Ač de iure nebylo v případě střepinkového soudu čili ostrakismu v antickém Řecku sankcí trestní, ale zamýšleným opatřením k ochraně demokracie, znamenalo vyhnanství ve svých důsledcích totéž co občanská smrt.
Ostrakismus, zavedený v Athénách v období Kleistenových reforem, byl směřován proti příliš ambiciózním a moci chtivým politikům. Vyrýt jméno takového muže na střepinku čili ostrakon znamenalo vykázat jej na dobu deseti let z athénského městského státu. Vyhnanec neztratil čest ani majetek, smyslem bylo pouze to, aby se na něj v jeho vlasti pozapomnělo.
O tom, že i staří Athéňané považovali takový zásah do vyhnancovy svobody za velmi závažný, svědčí i to, že trvalo dvacet let od zavedení tohoto institutu do athénského práva, než byl jako první ostrakizován Hipparchos.
Smutným příkladem, vypovídajícím o důsledcích vyhnanství, svědčí životní osud hrdiny od Salaminy Themistokla. Ten se stal v r. 465 před Kristem i díky ostrakismu poddaným perského krále. Poté, kdy jej Artaxerxes I. pověřil sestavením vojska proti Řekům, vojsko sešikoval, pak ale roku 460 před Kristem spáchal sebevraždu, aby nemusel stát v čele armády proti svým vlastním.
„Když se král dozvěděl o příčině a způsobu jeho smrti, pojal k němu prý ještě větší obdiv a jeho přátelům a příbuzným zachoval trvalou přízeň,“ napsal o Themistoklově rozhodnutí v Životopisech slavných Řeků a Římanů Plutarchos…
x x x
Nakládání s uprchlíky řeší recipročně i slavná egyptsko-chetitská mírová a spojenecká smlouva mezi faraónem Ramessem II. a chetitským králem Chattušilišem III. z r. 1273 před Kristem.
„Uteče-li nějaký vznešený muž od Riamašeši-Mai-Amany, krále země egyptské, a přijde do země chetitské, Chattušiliš, velký král, král země chetitské, jej zadrží a vrátí jej zpět Riamašešovi-Mai-Amanovi, velkému králi, králi země egyptské, svému bratru.
A jestli uprchne jeden muž ze země egyptské nebo také dva nebo tři a přijdou k Chattušilišovi, velkému králi, králi země chetitské, Chattušiliš, velký král, král země chetitské, nechť je zadrží a pošle zpět k Riamašešovi-Mai-Amanovi, velkému králi, králi země egyptské.“
Očekávalo by se možná, že vydanému navrátilci bude uložen přísný, nejspíše hrdelní trest. Smluvní strany však přistoupily k jinému řešení.
„Chattušiliš, král země chetitské, a Riamašeša-Mai-Amana, velký král země egyptské, jsou skutečnými bratry. Nepotrestají je za jejich zločin, nezbaví je očí, nebudou se mstít na jejich lidech, ani ženách, ani dětech.“
Uvědomil jsem si nedávno při četbě a posuzování jinak velmi zdařilé rigorosní práce Michaely Uhlířové, obhájené posléze úspěšně na Fakultě právnické ZČU, jak odlišné je uvažování dnešního oproti starověkému právníkovi. Ten dnešní okamžitě upozorní na to, že útěkem a následným vydáním si nejde díky beztrestnosti ublížit, ba spíše si lze jen polepšit, onen starověký by nejspíše ani nepředpokládal, že by se pachatel opovážil rozzlobit si bohy takovou taktikou. Historikové usuzují na záměr obou panovníků zabránit emigraci schopných osob do sousední země…
x x x
Vyhnanství bylo – jak ukazují i starověké příklady – často motivováno důvody politickými či náboženskými.
Mnohonárodnostní říše s rozsáhlým územím realizovaly trest vyhnanství vypovězením do místa, vzdáleného vyhnancově bydlišti a působišti, uvnitř svého vlastních hranic.
Pomineme-li zde osudy středověkých psanců, utečenců a vyhnanců, můžeme tyto teze dokumentovat i na ukázkách novověkých i novodobých.
Kolik českých exulantů včetně Jana Amose Komenského či Václava Hollara dožilo v pobělohorském exilu se steskem v srdci?
Kolik odsouzenců si před anglickými soudy zvolilo raději vyhnanství do amerických osad než trest smrti?
Nebyly některé americké osady či přesněji výsadní kolonie založeny a osídleny osobami, které se chtěly vyhnout náboženské perzekuci na starém kontinentu?
Kolik ruských intelektuálů a spisovatelů zažilo ссылку в Сибирь? Obdobně jako Ovidius v rámci impéria římského v Pontu skončila v carském Rusku například skupina Děkabristů po neúspěšném povstání v r. 1825 na Sibiři, čtyři roky byl v Omsku vězněn Fjodor Michajlovič Dostojevskij a řada dalších.
V izolaci od pražského dění skončil ostatně v letech 1851-1855 v Brixenu Karel Havlíček Borovský.
x x x
Totalitní režimy 20. století, ať nacistický či sovětský, dovedly v rámci sociálního inženýrství vyhnanství z jejich pohledu k dokonalosti.
O německých exulantech, bloudících bez občanství Evropou po Hitlerově nástupu, napsal Erich Maria Remarque řadu románů. Působivá scéna z románu Miluj bližního svého ukazuje bezvýchodnost jejich situace.
Jeden z hlavních hrdinů Josef Steiner riskuje pod cizím jménem a s falešnými doklady návštěvu své umírající ženy Marie v německé nemocnici. Po vyzrazení dostane poslední možnost ženu vidět. Vysvětluje jí, že byla vyhlášena amnestie a přinutí sestru, která jej předtím udala, aby potvrdila, že to tak je.
„Sestra neochotně přistoupila. Nemocná na ni s námahou pohlédla. „Viďte, že tu již smím od včerejška zůstat?“ zeptal se Steiner. „Ano,“ vyrazila sestra. „Nehrozí mi žádné nebezpečí, že budu chycen?“ „Ne.“ „Děkuji, sestro.“ Steiner viděl, jak se oči umírající zastřely. Neměla už sil, aby plakala. „Všechno dobře dopadlo, Josefe,“ zašeptala. „A teď, kdy mě budeš potřebovat, musím odejít –“ „Neodejdeš, Marie –“ „Chtěla bych vstát a jít s tebou.“ „Odejdeme spolu.“
Josef Steiner při odchodu z nemocnice vyskočil z okna a s sebou strhl nenáviděného nacistu Steinbrenera, který jej v nemocnici hlídal…
Solženicyn, sovětské gulagy, masová deportace příslušníků porobených národů na Sibiř sovětským režimem…
Poúnorová a posrpnová československá emigrace, akce Asanace v režii Státní bezpečnosti…
x x x
Být ve vyhnanství je nezáviděníhodné.
Není podstatné, zda jde o vyhnanství nucené či dobrovolné.
Změnilo se něco na tom, jak se asi vyhnanec cítí?
Na tuto otázku jsem očekával odpověď, že nikoliv. Slyšel jsem však i názor, že ono nikoliv platí pouze pro toho, kdo je citlivý, vnímavý a přemýšlivý, zatímco člověku omezenému pouze na lásku k penězům a majetku je jedno, kde žije či kde se ukrývá.
Vyhnat se sám ze země, kde existuje rule of law?
Mohl-li bych radit, zda vyčkat odsouzení a odpykat si trest odnětí svobody nebo zmizet v zásadě doživotně do země, která stíhané cizí občany nevydává, druhou variantu bych nedoporučil.
Vyhnanství, věčný útěk, nejistota…
V předvánočním čase se k tomu přece zákonitě přidají myšlenky na to, že nelze navštívit hroby předků, vidět se doma s příbuznými a přáteli, že svět, který je možné bez obav navštívit, se podstatně zmenšil, že okolí nemluví česky a pokud by děti studovaly na českých školách, nebude jim možné ani přijít na promoci, že procházka po Karlově mostě bývala krásná a romantická - a že vyhnanec je vlastně také vězněm, pouze na trochu větší ploše, než jakou má vězeňská cela…
Lze pak vůbec dobrovolnému vyhnanci plnohodnotně popřát šťastný nový rok?
