Zatímco v období před listopadem 1989 byla kultura především silným nástrojem ideologie, její dnešní místo takto snadno definovat nelze. Kultura již není složkou státní moci, přetrvávají však u nás stále stereotypy z období komunismu, zejména pak protekcionistický a silně centralistický model. Rozhodování o směřování kultury, a tím i o jejím financování, je nadále plně v rukou státu.
Zkušenosti ze zahraničí naopak ukazují, že předpokladem pro rozvoj kultury ve společnosti je dosažení opačného stavu. Například ve Velké Británii má veřejnost zásadní podíl na rozhodování o směřování prostředků na kulturu. Britský systém je rovněž silně decentralizovaný a zohledňuje aktuální i tradiční priority jednotlivých oblastí.
Základem je motivace
Obecným znakem správy a financování kultury ve všech zemích, kde se rozvoj kultury daří úspěšně podporovat, je vytvoření stimulujícího prostředí pro soukromé subjekty. Takové prostředí musí obchodní společnosti i individuální dárce především motivovat k tomu, aby se do systému zapojili. Vhodných a vyzkoušených prostředků existuje celá řada.
Nejedná se pouze o prostředky daňové regulace v podobě asignací, slev na dani a pobídek. Předpokladem pro úspěšné zapojení soukromých subjektů do oblasti kultury je vytvoření komplexního systému opatření, které jim umožní se spolupodílet nejen na financování konkrétních zvolených projektů, ale také na jejich řízení a kontrole.
Mnozí zahraniční investoři přitom byli v minulosti ochotni se do takového systému zapojit a automaticky počítali s nezbytnou podporou ze strany státu. Záhy však zjistili, že v tomto ohledu je stav v naší zemi neuspořádaný a zmatený a stát při vytváření vhodných podmínek zcela absentuje. To bohužel zákonitě vedlo k tomu, že tito investoři podporu kultury omezili na minimum.
Samozřejmě se najde řada výjimek, příkladem může být Česká spořitelna, a.s. nebo Škoda Auto a.s., kteří si uvědomují svou společenskou odpovědnost a roli a na financování kultury se významným způsobem podílejí.
Je čas, zkusit to znovu
V tomto směru jsme příležitost k nastavení vhodných pravidel pro soukromoprávní podporu kultury promeškali již v devadesátých letech, v počátcích vzniku demokratické společnosti u nás. Česká společnost se v té době věnovala především fundamentálním ekonomicko-politickým otázkám a téma kultury bylo vnímáno spíše jako zbytná nadstavba národního hospodářství. Nevidím však problém vrátit se k těmto tématům v současné klidnější době relativní prosperity, znovu je nastolit a otevřít.
Po letech frustrace z neutěšeného stavu zapojení širší společnosti do kulturního života jsem v roce 2009 spolu s několika přáteli založil nadační fond Bohemian Heritage Fund, který sdružuje čistě soukromoprávní mecenáše z České republiky. Nadační fond financuje a realizuje významné projekty, a to buď samostatně, nebo ve spolupráci s veřejnými institucemi jako jsou Národní divadlo nebo Smetanova Litomyšl.
Postupem času zjišťujeme, že efektivní kooperativní model veřejného a soukromého sektoru je jediným možným řešením, jak nejen zvýšit množství prostředků v oblasti kultury, ale také jak zapojit veřejnost do kulturního života a zvýšit tak kulturnost celé společnosti.
Je to logické, vždyť stát sám nemá a nemůže mít za povinnost podporovat kulturu na takové úrovni a v takovém rozsahu, jaký je pro kulturní rozvoj společnosti nutný. Ani v období ekonomické stability či dokonce ekonomického rozkvětu, kdy stát může zvyšovat svoji angažovanost v oblasti kultury, se nikdy nepodaří uvolnit dostatek finančních prostředků, které by potřeby sektoru kultury pokryly v plném rozsahu. Je proto nutné, aby soudobé velké kulturní projekty byly kromě státních dotací financovány také z jiných zdrojů. Těmi je vedle diváků právě soukromá iniciativa.
Problematika loterií a hazardních her dobře ilustruje současný stav nahlížení na kulturu v České republice. Kulturu totiž nelze vnímat izolovaně jen jako divadlo, památku či obraz, ale také jako chování společnosti. Velmi signifikantním faktem je v této oblasti poměr oblíbenosti loterií a tvrdého hazardu.
V tradičních demokratických společnostech loterie nad hazardem významně převažují a představují lákavý prvek hry, náhody, která může významně zlepšit životní standard obyvatel. Protikladem jsou pak společnosti, ve kterých v širší míře panuje zoufalá potřeba opatřit si finanční prostředky pro každodenní přežití prostřednictvím hazardních her.
Česká republika buohužel špatným příkladem
Česká republika je bohužel tím druhým případem a hazard nad loteriemi významně převažuje. Tento stav je nutné změnit a v tomto je role státu zcela zřejmá. Je třeba změnit nejen daňový a regulatorní přístup, ale též přístup morálně-psychologický. Loterie a tvrdý hazard jsou v naší zemi házeny do jednoho pytle, kdy stát předstírá se, že není možné je diferencovat. Každý je přitom schopný pouhým laickým rozumem rozlišit los nebo loterii či například tipování výsledků sportovních zápasů od gamblerství a závislosti na hracích automatech. Každý, kromě některých českých politiků.
Ve vyspělých evropských zemích přitom loterie hrají tradiční roli ve financování sportu, kultury a dalších obecně prospěšných oblastí. V současné době mohou provozovatelé loterií a kurzových sázek uplatnit slevu na dani z peněžních darů poskytnutých Českému olympijskému výboru. Místo toho, aby se stát zamýšlel nad rozšířením této možnosti také pro kulturu a další společensky prospěšné oblasti, v nově připravované regulaci počítá s jejím úplným zrušením.
Pouhým zdokonalením systému soukromoprávního financování kultury bez souvisejících a doprovodných opatření však požadovaného efektu dosáhnout nelze. Je nezbytné, aby společnosti a soukromí dárci byli zároveň v úzkém kontaktu s kulturními institucemi a měli možnost se podílet na spolurozhodování o konkrétních projektech.
Ať už sami nebo prostřednictvím kvalifikovaných expertů, které za tím účelem případně angažují. Tímto procesem zákonitě zpětně dochází ke zkulturnění a kulturnímu obohacení těchto subjektů, což je jistě přínosné pro jejich další činnost. Dotek kultury bude pro naši příliš pragmatickou a kulturně trochu pokleslou společnost nesporným přínosem.
