Pitevna Marka Linharta: Bez kofolího prasátka to nejsou Vánoce

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: Jan Hrouda, Euro

Prasátko „se zahnutejma zubama“ patří k českým Vánocům už deset let, stejně jako Popelka, šupina pod talířem a nákupy zlevněných desetikilových balení bramborového salátu, který na Štěpána už nikdo nechce jíst. Jak to, že se Kofola pořád drží?

Moje maminka na reklamu moc není. Letáky obchodních řetězců hází rovnou do koše, T-Mobilu pořád říká Paegas, a když jsem jí s očima navrch hlavy vyprávěl o Cannes, nejvíc ji zajímala teplota moře, a jestli jsme moc nepili. Každé Vánoce se ale zas a znovu směje příběhu čtyřleté holčičky a jejího tatínka, který tak trochu krade stromek v oboře. Holčička z reklamy už možná divoce randí, ale maminka se směje pořád a Kofola má na naší štědrovečerní tabuli své stálé místo.

Příběh o prasátku od agentury Kaspen/Jung von Matt je – stejně jako Kofola sama – tak nějak hrozně… český. Limča na koleni vyrobená z befelu strany, abychom příliš netoužili po imperialistické Coca-Cole, se krásně zrcadlí v příběhu o tom, že snad nejsem blázen, abych za vánoční jedli dal sto pade za metr, když je toho přece plnej les, že jo. Tenhle tón a vůbec příběhy roztomilých lidiček, co dělají věci tak trochu po svém a stejně jsou k zulíbání, Kofola suverénně vlastní, nebo alespoň vlastnívala. Kdyby dal někdo najednou do packshotu Pepsi, půlka Česka bude nevěřícně kroutit hlavou.

Na druhé straně, pamatujete si na Bóbika, tu super reklamu na Seznam? Jediný, kdo z ní zpočátku neměl úplně radost, byli lidi z Centrum.cz, kteří za ni zaplatili. A co ta maminka, co už tu příště nebude? Hammerite, nebo Antirezin? Spot má prostě přirozený branding, a až příští rok Kofola uvede novou příchuť „Oregano s majolkou“, stačí prostě v posledních pěti vteřinách vyměnit láhev a prasátko to unese bez jediného zakviknutí.

Hezčí svět

Hlavní důvod úspěchu Kofoly vězí ještě trochu jinde. Kofola vždycky žila v „hezčím světě“. Nemusí jít nutně o retro a nějakou velkou nostalgii, ale spíš jednoduchý escapismus, únik do hřejivého, ale stále uvěřitelného světa, kde masožrout nakonec svoji vegetariánku stejně ukecá, líbačku v knihovně podstavíme několika naučnými slovníky a klučina chtivý vnadů fešné paní stánkařky z koupáku nedostane za uši od jejího osrstěného svalovce. A střípek tohohle krásného světa nijak zatíženého časem, ve kterém se navíc se svoji věčnou touhou něco očůrat musíme všichni vidět, je přesně to, co nás o Vánocích zahřeje a snad i donutí v regálu sáhnout na to správné místo.

Spot Kofoly je stálicí vánočních reklamních bloků

Všichni dávno víme, že nic není, jak má být – podle průzkumů patříme bůhvíproč k jednomu z nejnamíchnutějších národů v Evropě. Že je naříkání český národní sport, tvrdil už Karel Čapek ve svém vynikajícím fejetonu O naříkačích a neustálé brblání a mírný pesimismus máme prostě v nátuře. Šunka je plná fosfátů, Standa Grossů se oddal Kristu, po panáku můžete oslepnout a vůbec, kunda sem, kunda tam.

Když ale maminka na sváteční ubrus pečlivě narafičí snítky pozlaceného jmelí, tatínek lije bohemku do fléten po babičce a z televize piští dívčí hlásek „nemusím, já už ho vidím“, najednou všechno je, jak má být. Večeře, dárky a pak ve 20.30 první díl Císařova pekaře a přes ten všechen domnělý marast kolem jsme najednou v tom hezčím světě – a dostaneme žízeň.

Pravé ořechové

Kofolí prasátko je pro mě jednou z nejlepších ukázek našeho řemesla, která v Čechách kdy vznikla. Není to nejtřeskutější příběh ani nejbombastičtější exekuce, ale jednoduchá, přesná a nosná reklama, která mi dává jasný důvod, proč mít značku rád a po Coca-Cole ani nevzdechnout. Není to trendy záležitost, která zafunguje jednou a dost (Čtvrtníček a sobi), je milá, hřejivá, z nikoho si nestřílí (Antirezin), není sarkastická ani škodolibá (Fidorka a airbagy) a i za rok budu vědět, co že to vlastně prodává – pro české Vánoce to pravé ořechové. Bylo by asi dost snadné nad ní ohrnout nos a spatra prohlásit, že je „so 2004“ nebo že „je to takový jednoduchý, lidový“, ale o to tu přesně jde. Tenhle spot vydržel deset let a lidé ho stále milují. A nechci se vás dotknout, páni marketéři, ale kdo z vás to má?

Marek LinhartMarek Linhart | Repro StrategieMarek Linhart