Poplatky a státní rozpočet
Smyslem správních poplatků je zejména částečné krytí služeb státní správy. Vývoj poplatků je možné společně s daněmi sledovat již od prvopočátků lidské civilizace, kde tyto platby občané nuceně poskytovali státu formou naturálních nebo později peněžních veřejných dávek. V období středověku bylo obyvatelstvo povinno vykonávat robotu nebo naturální odvody, přičemž ke zdrojům příjmu státu v tomto období patřily například regály, domény, akcízy a kontribuce. Obdobně jako dnes bylo zpoplatněno například mýtné nebo užití veřejných statků.
Prvorepubliková úprava poplatků vycházela z rakousko-uherské úpravy, kde výše přísluš-ných poplatků korespondovala zejména s prostými náklady na konkrétní služby státu. Současná právní úprava správních poplatků v českém právním řádu je založena na veřejnoprávním charakteru regulace s prioritou veřejného zájmu, kde poplatky mají charakter podílu nákladů jednorázovou platbou za služby státu. Poplatky ÚPV však nejsou peněžním ekvivalentem hodnoty služeb státu, neboť hodnota nabytých průmyslových práv je neporovnatelná s náklady na úkony veřejné moci.
Poplatky vybírané ÚPV, OHIM (Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu EU) i EPO (Evropský patentový úřad) sestávají z položek odpovídajících úkonům, které jsou nad rámcem obvyklých každodenních běžných potřeb fyzických či právnických osob. Výsledkem služeb těchto úřadů jsou nástroje, kterými si jejich vlastníci spravují a chrání své vynaložené investice do inovací, vědy a výzkumu (patenty) nebo investice do propagace označení výrobků nebo služeb (ochranné známky), k udržení ustálené kvality svých produktů na trhu.
Obecná výše poplatků je závislá především na politických, ekonomických či sociálních podmínkách stavu společnosti a jejich prioritách. Svou roli hrají i účel, funkce a důvody jejich zavedení. Poplatky za srovnatelné výkony v různých zemích se mohou tedy i řádově lišit.
V obecném povědomí občanů přetrvává zkreslené přesvědčení, že náklady na získání patentu jsou velmi vysoké, že si ho tedy nemohou dovolit. Skutečnost je však opačná. Náklady na správní poplatky do udělení patentu s účinky v rámci ČR se obvykle pohybují mezi 5000 a 8000 Kč. Jedná se však pouze o udělení národního patentu; patentová ochrana v zahraničí již představuje obrovské náklady.
Úkony státní správy by přitom měly být především dostupné každému. Stát by nikdy neměl opomíjet své základní poslání, kterým je péče o obecné blaho, z čehož plyne požadavek na přiměřenost vybíraných poplatků. Domnívám se, že výše správních poplatků v rozsahu část XI sazebníku je v tomto ohledu dostupnosti neproblematická. Většina poplatků je však vybírána předem už za přijetí podání. Většina poplatků se nevrací v případě zpětvzetí přihlášky nebo žádosti, ani v případě zastavení řízení o přihlášce nebo žádosti. V mnoha případech je podání nebo přihláška považována za nepodanou, pokud není v příslušné lhůtě podle zvláštních předpisů uhrazena alespoň základní výše poplatků (např. přihláška ochranné známky), přičemž se jedná o poplatky bez výměru a lhůtu k zaplacení poplatku nelze prodloužit a její zmeškání nelze prominout.
Poplatky vybírané ÚPV, OHIM i EPO sestávají z položek odpovídajících úkonům, které jsou si svou povahou podobné, avšak jejich výše se mnohdy významně liší. Právní a ekonomické důsledky tohoto problému je možné pozorovat i přes vyšší náklady v upřednostňování úřadů nadnárodního rozsahu (OHIM i EPO) se vzrůstajícím počtem podání před těmito úřady a naopak stálý pokles zájmu o národní řízení před ÚPV. V období politických i hospodářských změn a vzrůstajících obtíží s naplňováním rozpočtu, právě téma poplatků jako jednoho ze zdrojů rozpočtových příjmů nabývá na aktuálnosti. Poplatková soustava je v ČR značně roztříštěná do mnoha speciálních zákonů. Správní poplatky vybírané ÚPV upravené sazebníkem zákona o správních poplatcích jsou jako povinné platby součástí naší daňové soustavy. Právní úprava mnohých plateb je však nesystematicky obsažena z různých důvodů také v řadě zákonů podle předmětu zpoplatnění.
Na rozdíl od daní jsou poplatky jednorázovou platbou, kterou povinně platí poplatník za určitý úkon nebo přijetí podání před správním orgánem. Je však zřejmé, že některé poplatky vybírané ÚPV mají spíše povahu daně z nehmotného statku výhradního práva monopolu (například anuitní platby za udržování a obnovy práv). Už z historie vyplývá, že poplatky a daně jako pojmy samotné se často ve své náplni v minulosti překrývaly. V současnosti jsou tyto termíny přesně vymezeny veřejnoprávní zákonnou úpravou zejména finančního práva a dalších oblastí, nelze tedy již pojmy poplatek a daň ztotožnit.
Současný stav problematiky výše poplatků vybíraných ÚPV a evropských úřadů při porovnání obdobných úkonů s EPO nebo OHIM je jen obtížně srovnatelný. V mnohých případech se úhrady za obdobné úkony i řádově až několikanásobně liší.
Osvobození od poplatku
Správní poplatky jsou stanoveny obligatorně, čímž vzniká orgánům uvedeným v zákoně povinnost poplatky za provedený úkon vybrat. V jednotlivých případech zákon stanoví, kdy může správní orgán poplatek snížit nebo od poplatku upustit. Od poplatku mohou být osvobozeny kromě jiných také úkony vyžádané a provedené prostřednictvím dálkového přístupu, opatřené elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb, nepřevyšuje-li sazba poplatku 2000 Kč.
Pro občana se na první pohled se zdá, že limit výše poplatku 2000 Kč je jediným omezením pro osvobození platby při elektronickém podání, avšak dle judikatury k citovanému ustanovení existují další překážky, které dále limitují osvobození od poplatku. Například toto ustanovení nemůže být aplikováno v případě, je-li správní úkon učiněn elektronicky se zaručeným elektro-nickým podpisem jen částečně, pak osvobození od poplatku nemůže být přiznáno.
V případě, kdy se osoba hodlá řídit zásadou legitimního očekávání a vyžádá si úkon prostřednictvím dálkového přístupu v souladu s § 8 odst. 2 písm. j) zák. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, tak má velmi omezené možnosti vedoucí k její právní jistotě, zdali bude tento úkon od správního poplatku osvobozen či nikoli. Respektive v případě, že splní všechny nároky citovaného ustanovení, nemůže si být zpravidla zcela jista, zda je možno dosáhnout všech podmínek k osvobození od poplatků. Pokud správní orgán nedisponuje prostředky, neumí, nemůže nebo není schopen vyžádané úkony provést prostřednictvím dálkového přístupu, nesmí také osvobození od poplatku přiznat. Nejvyšší správní soud výkladem § 8 odst. 2 písm. j) zák. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, dovodil, že úkon musí být vyžádán i proveden prostřednictvím dálkového přístupu.
Problematickým bodem jistě tedy je, že ÚPV nezveřejňuje seznam úkonů, které není možné z různých důvodů provádět prostřednictvím dálkového přístupu.Legitimní očekávání osvobození od poplatku při elektronickém podání může způsobit nevratné zastavení správního řízení a tímto ztrátu práv, pokud úřad nebo kontrolní orgán dospěje k názoru, že vyžádaný úkon v souladu s § 8 odst. 2 písm. j) zák. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích není možné provést zcela prostřednictvím dálkového přístupu.
Většina položek v rámci části XI sazebníku (126-143) zahrnuje zpoplatněné úkony spočívající v prostém přijetí žádosti nebo přihlášky a zpoplatnění tohoto úkonu. Přestože je ÚPV vybaven prostředky žádost elektronicky přijmout a plně provést přijetí žádosti nebo přihlášky (… položky 127-143), opatřené elektronickým podpisem v souladu s § 8 odst. 2 písm. j) zák. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, prostřednictvím dálkového přístupu, neznamená to splnění všech podmínek k osvobození od tohoto poplatku. Podle navazující soudní judikatury se například opravný prostředek (rozklad - předmět položky 127 b) považuje za podaný až poté, kdy je zaplacen správní poplatek podle zákona o ochranných známkách, na nějž se osvobození nevztahuje, i když je vyžádán a přijetí bylo provedeno plně v souladu s § 8 odst. 2 písm. j) zák. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích (položka 127 písm. b) části XI sazebníku) a současně sazba poplatku také nepřevyšuje 2000 Kč.
Jakým způsobem tedy vykládat termín „úkony provedené prostřednictvím dálkového přístupu“ a o jaké konkrétní elektronické úkony se jedná pro případ osvobození? Jedná se o veškeré úkony, kterými je vyžádání (podání) a provedení nezbytné provést?
Měl by být úřad plně vybaven roboty, kteří výhradně prostřednictvím dálkového přístupu a bez zásahu pracovníků vykonávají automaticky každý správní úkon takto osvobozený od poplatků? Do jaké míry je přípustná manuální lidská práce úředníka nebo formální či věcné náležitosti bez dálkového přístupu nebo elektronické formy, aby bylo možno úkon osvobodit od poplatku?
Dohled finančních orgánů
Územní finanční orgány kontrolují u správních úřadů, zda poplatky, které spadají do příjmů státního rozpočtu, jsou včas a ve výši odpovídající tomuto zákonu vyměřovány, vybírány, placeny, popřípadě vráceny. Zjistí-li územní finanční orgán nesprávný postup, stanoví lhůtu ke zjednání nápravy. Bylo-li právo vymáhat nedoplatek na poplatku promlčeno, uloží územní finanční orgán správnímu úřadu rozhodnutím podle správního řádu zaplatit nedoplatek místo poplatníka do státního rozpočtu, a to z rozpočtových prostředků tohoto správního úřadu.
Výkladová praxe správního orgánu versus finančního úřadu může být zejména v případech osvobození od poplatku různá a je jistě problematické ji předvídat. Je tedy otázkou, zda by měl finanční úřad ukládat vymáhání nedoplatků za úkony, původně od poplatků osvobozené, které následně nebyly plně provedeny „prostřednictvím dálkového přístupu“. Pokud budeme důsledně aplikovat dosavadní rozhodovací praxi soudů (uvedeno výše) ve věci osvobození od poplatku, tak se domnívám, že by měla být značná část poplatků za osvobozené úkony vymáhána územními finančními orgány jako nedoplatek na poplatku. Žádný správní úřad k dnešnímu datu patrně nedisponuje plně automatizovaným provozem bez fyzické přítomnosti úředníka a jeho manuálních formálních a věcných úkonů. Dosavadní rozhodovací praxe stále zužuje možnosti osvobození od poplatku k úkonům, je tedy otázkou, zda se kontroly finančního úřadu zabývají vývojem soudní judikatury a zda ji budou aplikovat ve své praxi, tedy formou přísnějšího výkladu.
Přiměřenost poplatku
Shodně jako daňová soustava, tak také poplatkový systém podléhá souboru politických, ekonomických či sociálních vlivů, pro každou společnost je tedy různorodý, mohou se také poplatky za srovnatelné výkony v různých zemích i řádově lišit. Rozdíly mohou být zapříči-něny například rozdílnou sociální podporou určité skupiny obyvatel, případně prioritami v politické orientaci státu nebo také poptávkou a potřebami občanů.
Základní princip poplatkového práva v ČR je princip přiměřenosti, tedy dostupnosti ve vztahu k výši poplatku. Podle Knappa by bylo omezení základních občanských práv a svobod daných zákonem jednání, které by překročilo meze přiměřenosti. Rovněž z nálezu Ústavního soudu vyplývá možnost přezkoumávat přiměřenost poplatků na základě několika kriterií. Přiměřenost poplatků by měla být hodnocena z několika hledisek, jimiž jsou zejména
-hledisko naplnění sledovaného účelu a jeho legitimita;
-hledisko potřebnosti a racionality prostředků k dosažení cíle;
-existence a možnosti použití alternativního prostředku k dosažení očekávaných výsledků.
V analýze přiměřenosti poplatků je možné dále aplikovat například nález Ústavního soudu ve věci pokut v případě, že zasahují do majetkových poměrů jedince značnou intenzitou. Z jednotlivých nálezů Ústavního soudu vyplývá, že výše poplatků i pokut nesmí být založena na libovůli státní moci, nýbrž výše poplatků musí být řádně odůvodněna.
Engliš ve své rozsáhlé práci uvádí: „ (…) základním účelem existence poplatků je zejména rozložení daňového břemene do více položek, a dále spojení určitých úhrad s individuálním prospěchem jednotlivce“. Domnívám se, že právě tato vazba úhrad na individuální prospěch jednotlivce se projevuje v konstrukci části XI sazebníku správních poplatků. Z vlastní praxe mám za to, že výše správních poplatků podle části XI sazebníku je v souladu s ústavními právy ČR především s ohledem na dostupnost veškerých úkonů vedených před ÚPV.
Disproporce výší některých poplatků vybíraných ÚPV, EPO nebo OHIM ve věci obdobných úkonů však dává podnět k analýze poměrných výší jednotlivých poplatků v rámci sazebníku.
Patenty Z oblasti právní ochrany vynálezů jsem si k orientační analýze vybral poplatek za přijetí žádosti (ÚPV) o provedení úplného průzkumu přihlášky vynálezu (položka 128 c) části XI sazebníku správních poplatků v částce Kč 3000) s účinky případného uděleného patentu v rámci ČR. Srovnatelná žádost o průzkum vynálezu k udělení evropského patentu před EPO zahrnuje dvě položky: rešerši a průzkum přihlášky (položka 2.2: EUR 1875 + položka 6: EUR 1730).
Věcné podmínky udělení patentu s účinky v ČR a podmínky k udělení evropského patentu jsou téměř shodné. Úřady (ÚPV a EPO) shodně zkoumají světovou novost v přihlášce popsaného vynálezu, vynálezeckou výši (činnost) a hospodářskou využitelnost vynálezu, což jsou základní podmínky k udělení jakéhokoli patentu dle mezinárodních smluv. Úkony prováděné ÚPV i EPO musejí být tedy také shodné, přičemž teritoriální rozsah rešerše i průzkumu se neliší, neboť je stále základním požadavkem k udělení patentu stanovena světová novost, kterou jsou úřady povinny zkoumat. Náklady před ÚPV a EPO se však výrazně liší.
Výrazné rozdíly je možné pozorovat také v následující položce za přijetí žádosti (ÚPV) o provedení úplného průzkumu přihlášky vynálezu za 11. a každý další uplatněný nárok (položka 128 c) části XI sazebníku správních poplatků v částce Kč 500). Srovnatelná položka za průzkum vynálezu k udělení evropského patentu před EPO zahrnuje opět dvě položky: průzkum přihlášky za 16. a každý další uplatněný nárok (položka 15: EUR 225) a 51. a každý další uplatněný nárok (položka 15: EUR 555), kdy lineárně rostou náklady ve vztahu k rozsahu nárokované ochrany.
Naopak náklady na anuitní poplatky (ÚPV a EPO) jsou vzhledem k teritorialitě účinků národního patentu v ČR a evropského patentu konformní. Analýzou nebyly zjištěny výrazné rozdíly. Monopolizace většiny práv průmyslového vlastnictví je nějakým způsobem časově omezena.
Například práva k patentu jsou omezena na určitou dobu s možností omezeného prodloužení, přičemž je k omezení výlučnosti současně začleněn každoroční motivační prvek, který nepřímo nutí majitele k užívání předmětu ochrany uděleným patentem. Jedná se o anuitní poplatky za udržování patentu v platnosti, přičemž tyto poplatky jsou spíše podobné daním za nehmotné vlastnictví.
Prostřednictvím těchto poplatků zákon nutí majitele státem uděleného privilegia monopolu k užívání předmětu vynálezu chráněného patentem k prospěchu společnosti, tak aby majitel pouze nebránil v užívání předmětu vynálezu, aniž by ho sám užíval (blokační patent).
Pokud není anuitní poplatek zaplacen v příslušných termínech, účinky patentu zanikají, přičemž náklady na anuitní poplatky každoročně nelineárně stoupají ve vztahu ke stáří patentu. Nezaplacením každoroční zákonné obnovy předmětu práva průmyslového vlastnictví tak jeho monopolizace zaniká, což následně umožňuje neomezené veřejné užití tohoto předmětu.
Ochranné známky
Z oblasti ochrany práv k označením jsem si k orientační analýze vybral poplatek (ÚPV) za přijetí námitek proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku (položka 138 b) části XI sazebníku správních poplatků v částce Kč 1000). Srovnatelné podání námitek proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku OHIM (položka F005: EUR 350). Právní úprava sporného řízení před úřady ÚPV i OHIM ve věci námitek proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku vychází z mezinárodních smluv, úkony prováděné těmito úřady musejí být tedy také obdobné, náklady na poplatky námitkového řízení před ÚPV a OHIM se však výrazně liší.
Dále byly analyzovány jednotlivé poplatky vybírané ÚPV, EPO i OHIM ve věci formálních úkonů, kde nebyly zjištěny výrazné rozdíly.Důvod volby výše uvedených poplatků ke srovnání jsou jejich časté platby (v řádech tisíců ročně) na rozdíl například od položky 142 sazebníku, podle které jsou prováděny platby cca jedenkrát ročně a méně.
Evaluace jednotlivých správních úkonů
Zákonná úprava definuje úkony, které jsou předmětem poplatku a kdo je objektem poplatku resp. výkon jejich správy. Za každý správní úkon je vybírán jeden správní poplatek a nelze za něj současně vybrat jiný druh poplatku. Poplatník nemá žádné možnosti ovlivnit výši poplatku ani podmínky jeho placení, rovněž nejsou přípustná spolčení nebo dohody poplatníků. Jakékoli dohody jsou neplatné od samého počátku.
Důvodová zpráva k zákonu nijak nedefinuje postup, kterým zákonodárce dospěl k výši vybíraných poplatků v rámci části IX sazebníku. Veřejnost se tak může domnívat, že výše poplatků je stanovena svévolí. Například EPO na rozdíl od ÚPV detailně analyzuje náklady na jednotlivé úkony svého úřadu ve spojení s komplexní agendou, přičemž náklady na poplatky EPO převážně korespondují se skutečnými podíly nákladů na úkony, které jsou prováděny tímto úřadem.
Domnívám se, že před případnou další změnou výše poplatků v rozsahu části IX sazebníku by bylo jistě přínosné provedení evaluace jednotlivých správních úkonů ÚPV prováděných dle sazebníku. K dispozici je například podrobná metodika ke stanovení nákladů na výkon státní správy.
Osvobození od poplatku při elektronickém podání
Za problematický bod úpravy správního řádu považuji také osvobození od poplatku v plné výši při použití oboustranného dálkového přístupu ke službám orgánu státní správy. Pokud je úkon vyžádán prostřednictvím dálkového přístupu plně v souladu s § 8 odst. 2 písm. j) zák. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, měl by z pohledu veřejnosti také správní orgán zajistit jeho provedení shodným způsobem, tak aby bylo možné přiznat zákonem upravené osvobození, což je pro správní orgány velmi problematické a v mnohých případech nepro-veditelné. Je tedy otázkou, zda existuje zákonný prostředek, který by přiměl správní úřad po vyžádání úkonu prostřednictvím dálkového přístupu (plně v souladu s výše uvedeným ustanovením), také tento úkon provést. Problematika byla v počátcích řešena úplným promi-nutím poplatku (pokyn č. D –302 vydalo Ministerstvo financí ČR) při elektronickém podání, to však není cesta do budoucna.
Z pohledu občana jako daňového poplatníka by měl být tedy vyvíjen tlak veřejnosti na státní úřady ČR k zavádění moderních automatizovaných systémů, které zcela úředníka (vykonávajícího formální úkony) nahradí a systémy algoritmů provedou formální právní úkon, který také bude tak dle současné úpravy zcela od poplatku osvobozen. Teoreticky tak bude místo úředníka občan komunikovat s virtuálním úřadem pouze prostřednictvím příslušného softwaru. Již dnes je jistě možné mnohé ze zpoplatněných úkonů vykonávat plně elektronicky bez součinnosti obsluhy. Rejstříky jsou vedeny elektronicky, a tak například některé poplatky vybírané v rámci položek 126 či 127 části IX sazebníku a mnohých dalších mohou být zajišťovány a prováděny převážně prostřednictvím dálkového přístupu. Domnívám se však, že samotný institut osvobození od poplatku v plné výši by bylo přínosné změnit a zavést pro tyto případy výraznou slevu v řádu 50 - 90% současného poplatku, neboť změny ve vyřizování a provádění těchto formálních správních úkonů jistě vyžadují nemalé investice do vybavení správních orgánů. Rovněž mám za to, že osvobození od poplatku v plné výši je v dnešní době růstu kybernetické kriminality velmi riskantní. Například mnohanásobná spekulativní „spam“ podání s mnoha tisíci požadavky na správní úkony by tak mohla zcela paralyzovat činnost tohoto elektronického zpracování správním úřadem. Ze své praxe pozoruji, že zavedením možnosti osvobození od poplatků s možností provedení správního úkonu prostřednictvím dálkového přístupu přineslo spíše nejasnosti, obtíže a další komplikace v řízení před ÚPV zejména ve věci splnění zákonných lhůt.