Přemýšlel jsem nedávno o tom, jaký předmět výrazně chybí ve studijních programech právnických fakult, a dospěl přitom k závěru, že by mohl nést název loajalita.
Slova loajalita či oddanost získaly naneštěstí v dobách totalitních poněkud pejorativní nádech. Stačí si vzpomenout na příslušníkům justičních povolání ihned po únoru 1948 příslušnými zákony předepsanou „oddanost lidově demokratickému zřízení“ či naopak předlistopadové vnímání loajality jako přisluhovačství komunistickému režimu.
V dnešní době plné anglikanismů tak z pojmů naznačené kategorie nepochybně daleko lépe může znít po právnících požadovaná confidentiality než loyalty.
O tom, že na důvěře a na osobní důvěryhodnosti stojí výkon jakékoliv právnické profese, není pochyb. I v knize s poněkud provokativním názvem Strašlivá pravda o právnících aneb co vás nenaučí v Yale Marka H. McCormacka najdeme „McCormackův axiom správných smluv“, který zní:
„Pokud právník věrně a dobře slouží svému klientovi a pokud klient účinně a vhodně využívá svého právníka, měla by právní smlouva umožňovat stejnou pružnost a trvalou dobrou vůli jako úmluva uzavřená podáním ruky.“
Další úvodní citát pochází z románu Arnošta Lustiga Případ Marie Navarové:
„Co všechno je advokát, co musí, co má být? Kojná, mateřská školka, učitel v první a poslední třídě, otec, matka a bratr, sestra, příbuzný, ochránce, člověk, který má důvěru, ale i sebevědomí, které jeho klientovi chybí a které mu předává, jako se přelévá nedostávající se krev při transfuzi nebo petrolej do prázdné petrolejové lampy.“
Soudím, že je načase pojem loajalita očistit a vrátit se k jeho původnímu významu.
Mohlo by se zdát, že řeč bude převážně o advokátech, prvé zastavení však bude právě v souvislosti s koncepcí právnického vysokého školství ve vztahu k loajalitě u – řečeno dnešní terminologií – ministerského úředníka.
V heslu Advokát v prvém svazku Ottova slovníku naučného je popisováno, jak za vlády Josefa II. předložil Nejvyšší soudní úřad (Oberste Justizstelle) ve Vídni císaři návrh nové úpravy advokacie. Dvorní rada František Jiří Keesz, který návrh zpracoval, byl tehdy zastáncem zachování principu numerus clausus.
„Vážným a spravedlivým způsobem odmítla kompilační komisse soudního řádu v dobrém zdání, radou z Froideva sepsaném a koruně předloženém v lednu 1871, nepříznivé posuzování dotčené a co nejvřeleji přimluvila se za neobmezování počtu advokátů, což císař schválil.“
Josefínský řád soudní pak v témže roce skutečně princip numerus clausus nezakotvil. Zatímco zprvu byl stoupencem otevřeného přístupu, o deset let později dvorní rada z Keeszů „stal se vřelým jeho obhájcem,“ píše se v české encyklopedii přibližně o sto let později v roce 1888.
Pokusme se nyní tuto informaci interpretovat z pohledu právněhistorického.
Dovolím si tvrdit, že bez znalosti poměrů v období osvícenského absolutismu ve druhé polovině 18. století, by se tomu, kdo prožil dobu normalizace, mohlo zdát, že zmiňovaný dvorní rada se – jak se tehdy s odsudkem říkalo – „překabátil“.
Nutno vzít však v úvahu, že v josefínské době, pro níž slovo byrokrat nezní hanlivě, neboť právě on byl nositelem pořádku a nezřídka i pokroku, působili ve státní službě absolventi tereziánskou reformou koncipovaných právnických fakult, kteří byli při studiích vedeni primárně k oddanosti Jeho Veličenstvu a příslušníkům panovnické rodiny, přitom naučeni dovednosti řešit samostatně běžné situace a konečně směřováni k tomu, aby se v případě pokynu shora tímto pokynem řídili.
Lze tak říci, že dvorní rada z Keeszů byl ve svém postupu dokonalým loajálním prototypem právníka z dob osvícenství.
Uvedený příběh má však podle mého názoru pointu i pro dnešní dobu.
Stačí, aby si právník 21. století dosadil namísto panovníka svoji instituci, svoje poslání, svůj profesní slib, závazný právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí soudu vyšší instance či svého klienta.
Loajalita je schopnost, kterou lze pěstovat od dětství.
Loajalita není primárně subordinací v modelu totalitním, ale subjektivním vztahem k věci, instituci, pracovnímu týmu, klientovi, vyžadující mimo jiné schopnost respektovat vůli většiny, umění přistoupit na pro čisté svědomí přijatelný kompromis, cit pro vnímání věci společné či cizí jako své vlastní.
Vzpomínám si, jak jsem byl od nízkého věku veden k demokratickému způsobu uvažování a loajalitě. Mělo-li dojít k tomu, abych přijal vůli rodičů či jejich výchovné opatření, nechal o něm jeden z nich hlasovat. Stalo se pak velmi často, že jsem při poměru 1:2 zůstal osamocen, za což mi tatínek úsměvně přisoudil označení „opozice Jejího Veličenstva“.
V širším pojetí lze pod pojem loajalita jistě zahrnout i vztah k pozitivnímu odkazu předků nebo předchůdců.
Mimochodem, budete-li mít příležitost, zeptejte se třeba některého z ministrů, starostů nebo ředitelů, kdo vykonával jejich funkci před nimi v posledních dvaceti letech, případně i v období prvé Československé republiky…
Loajalita tohoto typu vyžaduje samozřejmě úctu k tomu, co bylo v minulosti vytvořeno. Může nastat i situace, kdy by vztah k trvalému odkazu měl převážit nad okamžitou disharmonií.
Za příklad uvedu svůj vztah k almae matri.
Na Universitě Karlově jsem studoval v dobách normalizačních, studijní program byl zaplevelen marxismem-leninismem a koryfej českých a československých dějin Václav Král se pohoršoval nad tím, že jsem měl na obalu indexu vyobrazení universitní pečeti. Nelíbili se mu, podle jeho slov, „ti andělíčci“… Přesto u mě převážila vzpomínka na nezapomenutelný počin Karla IV. a Arnošta z Pardubic při založení tehdy regionální university a po listopadu 1989 mě ani nenapadlo, že bych si k potrestání za popsaný a další obdobné ústrky přál, aby nejstarší středoevropská universita přišla o akreditaci.
Ostatně, je na místě usilovat o to, aby poctiví absolventi plzeňské právnické fakulty byli ohroženi definitivní ztrátou almae matris, k jejímuž poněkud drakonickému trestání sami nezavdali příčinu?
Absence smyslu pro loajalitu je nezřídka vážným osobnostním deficitem.
Vzali byste si advokáta, o němž by se vědělo, že od klienta přebíhá k protistraně?
Je uspokojivá výmluva Balzakova bývalého advokáta z Mantes Fraisiera z románu Bratranec Pons? Ten připouštěl pouze, že „je to trochu lehkomyslné“, ospravedlňoval se však, že „v Paříži se to tak dělává a advokáti zde přimhuřují oči“.
Bude v novém týmu vítán ten, kdo je znám ze svého předchozího působiště jako sobecký a egocentrický rozbíječ, upřednostňující svoje požadavky nad společným „tahem za jeden provaz“, byť by byl sebelepším právníkem? Jak daleko může zajít spolupráce s tím, kdo z vnějšku hledá spojence v podobě kritiků? Je loajální namísto využití vnitřních organizačních struktur a mechanizmů denuncovat přímo médiím?
Pozor na Ciceronovu radu, udělenou ve spise O povinnostech synu Markovi:
Vážený a statečný občan, hodný zastávat vysoké funkce…nikoho nebude křivým obviňováním uvádět v opovržení a nepřízeň veřejnosti, a vždy bude tak lpět na spravedlnosti a čestnosti, že raději sám sobě způsobí sebevětší nesnáze, jen aby si uchoval tyto ctnosti…
Je důvěryhodný advokát, který ve vztahu ke klientovi, třeba proto, že se neztotožňuje s jeho postupem, poruší povinnost mlčenlivosti?
Sluší se neplnit sliby?
Přiznám se, že pro vztah mezi advokátem a klientem mě poněkud přivedla do rozpaků Ciceronova rada, že „ neodporuje povinnosti, dáš-li přednost povinnosti větší před menší, kdyby ti totiž vzešla ze splnění slibu škoda větší, než by byl prospěch toho, komu jsi slib dal.“
Loajalita je jistě vlastností, která patří do právníkovy charakterové výbavy. V konkrétních případech může být určení jejích hranic diskutabilní, před přehnanou loajalitou jsou právníci občas i varováni.
„Advokát převzetím plné moci přejímá zájem strany za svůj vlastní a má-li míti úspěch, musí býti účasten na kusu klientova života. Tím se jeho vlastní život duševní zplošťuje, podobně asi jako u profesora, jenž věcně se musí vžívat v mentalitu svých žáků. Hrdost vlastního já a vlastní pojetí práva mu velí, aby se s křivolakými zájmy svých stran plně neztotožňoval, ale každá jeho snaha o to obsahuje zároveň risiko, že bude pro svět advokátní špatným. Denně se ho pak dožadují lidé jiní a jiní se zájmy protichůdnými. Dnes podává žalobu pro porušení nějaké normy a zítra přijde k němu, kdo jest pro stejný skutek žalován. V jednom i druhém případě zřídkakdy jest tázán, kde jest vlastně právo, nýbrž prostě žádán, aby docílil, aby bylo na straně žadatelově. Položí-li si pak otázku sám, není si vždy jist svou odpovědí a ještě méně si bývá jist, že kdyby chtěl odpovědět nahlas podle svého, bude správnost jeho slov uznána alespoň na tolik, aby nebyl desavuován veřejnými strážci práva. Proto vyrůstá v něm zvyk takové otázky pomíjeti a odpovědi na ně raději nedávati. Vždyť mlčeti jest zlato a advokacie jest zaměstnání lukrativní!“ napsal ve spise Advokacie Karel Květ.
Co dodat na závěr?
Vše říkajícím zamyšlením je úvaha Alexandry Krskové z knihy Etické desatero začínajúceho advokáta:
„Pojem dôverníctvo je známy už z rímskeho práva a označuje skutočnosť, že ten, kto má charakter dôverníka, by mal preukázanú dôveru vyvažovať dobrými úmyslami, úprimnosťou a mimoriadnou spoľahlivosťou. Dôverník teda svoje silnejšie postavenie vo vzťahu vyvažuje špecifickými záväzkami voči slabšej strane.
Dôveryhodnosť je spoločným menovateľom povinnosti a záväzkov spätých s oprávnenými očakávaniami klienta. Tie, ktoré tu spomenieme, nie sú úplné, vždy ich možno doplniť o ďalšie. V reálnom živote nebývajú izolované, ale vždy v konkrétnom vzťahu špecificky pospájané. Ich nerešpektovanie má za následok etickú zodpovednosť, ktorá často nadobúda podobu disciplinárnej zodpovednosti.
Základnými povinnosťami advokáta v tomto smere sú kompetentnosť, slušnosť, čestnosť (poctivosť), oddanosť, nezávislosť, otvorenosť, profesijné tajomstvo.“
