Recenze knihy: Odejdi ze školy, staň se fachidiotem

Největší past číhá na recenzenty v těch knihách, které jim potvrzují jejich vlastní názory nebo životní rozhodnutí. Před sedmi lety jsem po bakaláři odešel ze školy a od té doby se vzdělávám sám: chodím na přednášky několika fakult Masarykovy univerzity, přes veřejné sylaby předmětů se dostávám ke knihám a článkům a každý měsíc trávím několik hodin v knihovnách. Takže byste mohli čekat, že novou knížku Kio Starkové Don’t Go Back to School nadšeně doporučím. Tím spíš, když začíná takhle:

„Školství je rozbité a všichni to vědí. Veřejné školy od těch mateřských až po vysoké už po celé dekády upadají, mnoho studentů odchází předčasně a výsledky testů jsou nevalné. Hodnota vysokoškolského vzdělání – ve všech myslitelných významech – se každý den propírá v médiích. Studenti na sebe musí vzít nebývalé dluhy, a to v ekonomice nevlídné ke středním vrstvám, nabízející stále méně žebříků pro vyšplhání výš. […] Tahle knížka je radikální projekt. Opak reforem. Není o tom, jak opravit školství, ale jak začít vnímat studium jinak. Tradiční školy už budou jen jedna z možností, nikoliv možnost jediná.“

Paradoxně je ale největší předností knížky krátká kapitola o tom, jak lépe studovat – ať už na škole, nebo mimo ni. Hlavní myšlenka zato obstojí jen v případě, že univerzity vnímáte spotřebitelským způsobem, který se objevil teprve v posledních dekádách jejich devítisetleté existence. Tedy že je jejich jediným posláním pomoci absolventům k dobře placené práci a „zajímavému“ životu – a to masově.

Třicet hutných stran na sto čtyřicet stran mudrování

Jedním z nejsmutnějších paradoxů školského systému je, že vás v něm nikdo nenaučí učit se. Vtlučou do vás, jak si nalinkovat sešit, ale nedodají, že je ten prázdný okraj jak dělaný pro shrnující poznámky. Kdyby nějaký osvícený ministr zavedl jako povinný předmět učení se učení, Kio Starková by mohla dodat učebnici. Radí totiž, jak si vést zápisky, kde si ověřovat informace, kudy se dostat k seznamům literatury nebo rovnou volně dostupným skriptům a záznamům přednášek. Její nejdůležitější rada pro samostudium zní: odstraňte z toho to „samo“ a najděte si podpůrný kolektiv. Skvělé. Ale je toho bohužel málo.

Velkou většinu knížky – sto čtyřicet stran ku třiceti – totiž tvoří rozhovory s lidmi, kteří se celý život vzdělávají sami. Převažují pochopitelně zástupci „humanitních oborů“, mezi dvaadvaceti zpovídanými najdete jen dva vědce. Z vaty vystupuje pouze blogger Cory Doctorow, který začínajícím spisovatelům důvtipně radí: pokud chcete realistické postavy, přečtěte si knihu Jak získávat přátele a působit na lidi a nechejte své hrdiny dělat vždy přesný opak toho, co se v ní píše. Jinak to je bohužel jen neredigované bulšitování: „Život jde stále dál, a flexibilita je proto nejlepší způsob, jak vždy mít zrovna potřebné schopnosti a znalosti,“ mudruje Rita J. Kingová, „specialistka na kreativní spolupráci“.

Dokončení čtěte na Finmag.cz