Slovo do pranice: Mynářovy komunikační přešlapy

Vratislav Mynář je pozoruhodný úkaz. Dostává intenzivní mediální nakládačku víceméně od chvíle, kdy se poprvé objevil v politice. A není divu. Někdejší regionální politik, „těšící“ se image vypráskaného filuty s dlouhými prsty, je pro novináře šťavnatým soustem. A navíc se celou dobu chová, jako by si v tom liboval – a s gustem přisypává koření do vlastní šťávy, v níž se dusí. Nejde ani tak o jeho lavírování ve věci bezpečnostní prověrky, utajovaný poměr s televizní hvězdičkou či skupování lukrativních nemovitostí v centru Prahy.

Problém je v tom, že očividně neudrží na uzdě své bezbřehé ambice a zřejmě se nedokáže rozhodnout, zda chce být v politice, nebo „za vodou“. Přesněji řečeno – patrně by rád obojí, ale nedochází mu, že časy se mění.

Spoustu lidí z mediální a komunikační branže musí při sledování kancléřovy tragikomické štrapáce nutně napadat, že Vratislav Mynář je ve vztahu ke svému vlastnímu mediálnímu obrazu mírně řečeno neprozíravý.

Nebo že je jednoduše natolik chamtivý, arogantní a bohorovný, že si z dopadů svého mlžení kolem prověrky či informací o podezřele dobré koupi strašnické vily na veřejné mínění nic nedělá. Jak jinak vysvětlit jeho rozhodnutí výhodně pořídit nemovitost od Janouškova (!) advokáta a následný údiv, že tahle údajně standardní transakce někoho vůbec vzrušuje? Došlo Mynářovi, že si před svým skokem po dobré příležitosti zapomněl připevnit padák?

Upřímné blábolení

Z hlediska psaných a nepsaných pravidel mediální komunikace je Mynářův případ ukázkovým sledem chyb. Kancléř sice transakci nahlásí prezidentovi i NBÚ, ale místo aby na zdůrazňování této – byť formální – transparentnosti postavil svoji komunikační strategii, volí raději cestu nedůstojného mlžení. Než by se alespoň pokusil na konkrétních případech doložit, že cena nemovitosti může od roku 2005 skutečně klesnout (samozřejmě že v případě vily ve Strašnicích to není moc pravděpodobné, ale mluvíme tu o hře zvané komunikační strategie), reaguje na podezření z daňového úniku či korupčního jednání blábolením o tom, že to zase tak dobrý kšeft nebyl, protože do vily zatéká…

Veškerým svým jednáním Mynář v posledních týdnech provokuje mediální štvanici, jejíž hybnou silou je jednoduchá úvaha: Přece není možné, aby mu tohle prošlo! Nutně se tedy nabízí otázka, jestli si kancléř uvědomil, že žádná jiná reakce českých médií ani přijít nemohla. A zda mu došlo, co všechno riskuje a jestli mu to stojí za to.

Laciný démant

Zkusme ještě chvíli spekulovat o kancléřových motivacích. Jestliže jim opravdu dominují už zmíněné ambice, pak je jeho kancléřský post tím jediným, co mu dává jistou prestiž. Bez něj by byl jen zbohatlíkem s dobře zmáknutými lobbistickými vazbami. V souvislosti s kauzou strašnické vily a (ne)schopností podezřelou transakci alespoň nějak přijatelně komunikovat ztrácí však Vratislav Mynář i poslední zbytky důvěryhodnosti a přijatelnosti pro jakékoli další možné politické aktivity.

A nemůže spoléhat ani na to, že jej podpoří „jeho“ zemanovci. Neoplývá totiž charismatem, s nímž se alespoň před svými voliči dokáže z lecjaké komunikační šlamastyky vysekat právě Miloš Zeman.

I kvůli své přezíravosti vůči základním komunikačním zásadám se může Vratislav Mynář snadno stát pouhým laciným prstenem na prostředníčku, jejž s oblibou vztyčuje směrem k českým médiím prezident. A až začne Miloše Zemana příliš tlačit, poletí. Otázkou je, zda do šuplíku, nebo rovnou z okna.

Strategie 1/2015Autor: Repro Strategie