Zákaz vydání do Gruzie
Nález sp. zn. II. ÚS 670/12
V roce 2011 navrhla příslušná státní zástupkyně, aby bylo povoleno vydání gruzínského občana zpět do vlasti k trestnímu stíhání pro trestný čin zpronevěry. Toho se měl dopustit tím, že si půjčil bez souhlasu ostatních vlastníků jménem společnosti, již vedl, částku 650 000 dolarů pro financování podnikatelských závazků, a takto získané peníze použil pro svoji osobní potřebu. Zatímco však Městský soud v Praze opakovaně rozhodl o nepřípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání, Vrchní soud rozhodl sám v neveřejném zasedání opačně, čímž podle stanoviska stěžovatele odňal možnost podat proti tomuto rozhodnutí stížnost a řádně hájit svá práva.
Hlavním argumentem Vrchního soudu bylo, že právní mocí rozhodnutí v azylovém řízení došlo k pozbytí azylové ochrany. Rozhodnutím ministra spravedlnosti navíc bylo povoleno vydání stěžovatele k předmětnému trestnímu stíhání do Gruzie. Stěžovatel poukázal také na to, že řízení o jeho kasační stížnosti ve věci udělení azylu by mělo mít podle zákona odkladný účinek před jeho vydáním do Gruzie. Podal proto ústavní stížnost, v níž se domáhá zrušení rozhodnutí Vrchního soudu i ministra spravedlnosti, ale také ustanovení § 399 trestního řádu.
Ústavní soud shledal naléhavost věci, neboť je nežádoucí, aby projednání ústavní stížnosti vedlo k podstatnějšímu prodlužování tohoto stavu, a věc proto byla projednána přednostně mimo pořadí. Nejprve se Ústavní soud zabýval návrhem na zrušení části trestního řádu. Stěžovatel zpochybnil již samotnou kompetenci ministra spravedlnosti povolit vydání osoby do cizího státu dle tohoto ustanovení. Existuje však ustálená judikatura, že není ústavněprávně problematické, pokud ministr spravedlnosti vydává rozhodnutí politické povahy, tedy i rozhodnutí o povolení extradice. Jelikož je tak právní ochrana systémově efektivně zajišťována obecnými soudy v řízení o přípustnosti vydání, není nutné klást na rozhodnutí ministra spravedlnosti tak přísná měřítka jako na rozhodnutí soudu. Tento návrh byl proto odmítnut. Jinak tomu ovšem bylo ve vztahu k samotné ústavní stížnosti. Již Městský soud v Praze přesvědčivě vyložil, že nebezpečí násilného nebo hrubě ponižujícího excesu v případě obhajovacích práv a s tím související nespravedlivé či předpojaté odsuzující rozhodnutí je v gruzínské současnosti dáno v tzv. zájmových případech. Ani soud druhého stupně či ministr spravedlnosti uvedené relevantní zjištění soudu prvního stupně nijak nezpochybnili, toliko soud druhého stupně bagatelizoval právní jednoduchost prokázání vytýkaného trestního jednání. To však nebylo jeho úkolem. Nejde totiž o zjištění, jak uvádí Ústavní soud, zda se stěžovatel vytýkaného jednání skutečně dopustil či nikoli, ale zda v oblasti základních práv a svobod v Gruzii dochází k excesům a zda je důvodné se domnívat, že k takovému excesu může dojít i v tomto konkrétním případě. Celkové souvislosti spojené s vydáním stěžovatele však Vrchní soud v Praze vyhodnotil svévolně, a proto jeho rozhodnutí Ústavní soud zrušil, stejně jako rozhodnutí ministra spravedlnosti, které bez rozhodnutí soudu ztratilo svoji legitimitu.
Popření pohledávky v insolvenčním řízení
Nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11
Pět globálních finančních firem podalo spojenou ústavní stížnost proti rozhodnutí českého insolvenčního soudu. Těchto pět obřích korporací přihlásilo v roce 2011 do zahájeného insolvenčního řízení společnou pohledávku přesahující tři miliardy korun. Insolvenční správce však pohledávky uvedené ve společné přihlášce popřel s tvrzením, že přihlášení věřitelé, resp. jejich společný zástupce, nejsou věřiteli dlužníka, neboť předmětné dluhopisy jsou dle emisních podmínek vydány ve formě sběrného dluhopisu vyměnitelného za konečné dluhopisy. Po dobu, co dluhopisy existují pouze ve formě sběrného dluhopisu, je za vlastníka dluhopisů považován podle odůvodnění insolvenčního správce pouze společný depozitář a držitelé dluhopisů nemají vůči dlužníkovi žádné přímé nároky. Až poté, co stěžovatelé předložili stanoviska dvou lucemburských právních kanceláří, nechal insolvenční správce vypracovat v Lucembursku další odborné stanovisko k povaze sběrného dluhopisu. Mezitím ale proběhlo jednání prozatímního věřitelského výboru a stěžovatelé se obrátili na insolvenční soud s žádostí o přiznání hlasovacích práv z důvodu neoprávněnosti popření jejich pohledávek. Soud napadená rozhodnutí na schůzi věřitelů odůvodnil ústně a pouze tím, že odpovědnost za přezkum a popření pohledávky je zcela na insolvenčním správci. Stěžovatelům tak nebylo v důsledku napadených rozhodnutí insolvenčního soudu umožněno podílet se na dalším rozhodování o řešení úpadku dlužníka.
Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o dílčích krocích soudního procesu, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretaci a aplikaci jiných než ústavních předpisů, protože to je úkolem obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout jen v případě, kdy se tento postup, interpretace či aplikace projeví jako zdroj porušení základních práv a svobod. A to se stalo i v tomto případě.
Ústavní soud zjistil, že se insolvenční soud prakticky vůbec nezabýval základními námitkami stěžovatelů, nota bene podepřenými stanovisky dvou lucemburských advokátních kanceláří, že jako vlastníci dluhopisů mohou přihlásit své pohledávky do insolvenčního řízení. Insolvenční soud pouze odkázal na přezkum pohledávky a odpovědnost insolvenčního správce, a také na insolvenčním správcem vyžádané stanovisko lucemburské advokátní kanceláře, které navíc nebylo v době rozhodování soudu o přiznání hlasovacích práv dostupné. Stěžovatelé se k němu tedy nemohli vyjádřit a vznést své námitky. Meritem argumentace insolvenčního soudu bylo tvrzení, že „přiznáním hlasovacího práva by soud zcela fakticky popřel či anuloval výsledky přezkumného jednání a důvody, pro které tedy správce popřel pohledávky“. Takové tvrzení, navíc praxí nepříliš reflektované, nemůže být podkladem pro rozhodnutí, tím méně pak jeho odůvodněním. A byla to právě absence odůvodnění, která učinila rozhodnutí insolvenčního soudu nepřezkoumatelnými a tím i stojícími v rozporu s právem stěžovatelů na spravedlivý proces. Ústavní soud proto rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive jeho relevantní části, svým nálezem zrušil.
