Výživné a popření otcovství
nález Ústavní soudu
sp. zn. II. ÚS 1688/10
Panu P. se stala nepříjemná věc. Vedl spor o určení otcovství a v roce 2007 se mu skutečně podařilo otcovství popřít, protože soud rozhodl v jeho prospěch. Osobní postavení bylo vyřešeno. Problémem se ale ukázalo být placení výživného. Pan P. totiž od doby nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu, kterým bylo popřeno jeho otcovství k nezletilému, až do doby nabytí právní moci rozsudku téhož soudu, kterým byla zrušena jeho vyživovací povinnost k nezletilému, platil na dítě výživné. Za osm měsíců to činilo 24 000 Kč. Pan P. zažaloval matku dítěte o bezdůvodné obohacení, když tvrdil, že placení částky 3000 Kč měsíčně nebylo možné posoudit jako úhradu výživného, neboť se o výživné z principu úspěšného popření otcovství jednat nemohlo. Okresní soud však jeho žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že je na daný případ nutno aplikovat ustanovení zákona o rodině, a nikoli ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Pan P. se odvolal.
Osm měsíců v limbu
Krajský soud rozsudek Okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že platby přijímané žalovanou poté, co nabyl právní moci rozsudek ve věci popření otcovství, nemohly být výživným ve smyslu zákona o rodině, protože důvod vyživovací povinnosti zanikl právní mocí rozsudku o popření otcovství. Krajský soud také upozornil, že není rozhodné, zda se stěžovatel následně domáhal zrušení vyživovací povinnosti soudu rozhodnutím soudu, neboť takové rozhodnutí již pouze deklarovalo stav, který nastal s rozhodnutím o popření otcovství. Okresní soud tedy věc znovu přezkoumal a doplnil dokazování v tom smyslu, že v období po nabytí právní moci rozhodnutí o popření otcovství stěžovatele k nezletilému nelze pokládat zasílané platby za dar žalované či nezletilému a že to byla matka dítěte, kdo rozhodoval o nakládání s těmito prostředky. Nejednalo se tak o nárok na náhradu škody, nýbrž o nárok z bezdůvodného obohacení. Okresní soud však překvapivě rozhodl o nákladech řízení tak, že panu P. uložil žalované uhradit jejich celkovou výši 13 480 Kč, když usoudil, že žalovaná svým chováním nezavdala příčinu k podání žaloby. Matka dítěte totiž pana P. vyzývala, aby s placením přestal, ten se však řídil radou advokáta a do doby rozhodnutí o výživném platil tak říkajíc preventivně.
Odvolání podali pan P. i matka. Matka kvůli povinnosti vrátit bezdůvodné obohacení, pan P. proti nákladům řízení. Krajský soud předvedl názorové salto mortale. Po přezkoumání věci totiž dovodil, že pan P. zasílal finanční částky ve stejné výši, jako zasílal výživné pro nezletilého k rukám matky, přičemž tyto částky byly spotřebovávány nezletilým, nikoli matkou. Z toho důvodu nebylo možné požadovat vrácení bezdůvodného obohacení po matce nezletilého, nýbrž přímo po nezletilém. K tomu uložil panu P. i náhradu nákladů řízení. Ve věcech upravených zákonem o rodině není – až na výjimky – přípustné dovolání, a proto panu P. nezbylo, než se obrátit přímo na Ústavní soud. Stěžoval si na libovůli v přístupu Krajského soudu, který se odchýlil od předchozího závazného právního názoru, že nezletilý nemůže být v daném sporu pasivně legitimován, protože na poskytnutá plnění nelze pohlížet jako na výživné.
Ústavní soud se tímto podáním důkladně zabýval. Z přezkumu celého problému vyplynulo, že Krajský soud ve svém prvním rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, že platby přijímané matkou nejsou v žádném případě výživným a vyložil Okresnímu soudu postup dalšího a poskytl mu vyčerpávající výčet otázek, na které byl Okresní soud povinen se ve svém dalším počínání soustředit a odpovědět na ně. Při svém druhém rozhodování o odvolání Krajský soud vůbec nereflektoval, že ve věci již jednou rozhodoval, a nevěnoval se ani tomu, zda a jak Okresní soud doplnil dokazování, ani tomu, zda se Okresní soud úspěšně vyrovnal se závazným právním názorem soudu vyššího. Ústavní soud také musel účastníkům řízení upřesnit, jak je to vlastně s identitou Krajského soudu. O prvním odvolání totiž rozhodoval Krajský soud v Brně, o druhém Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě. Pobočky obecných soudů, jak uvedl Ústavní soud, jsou zřízeny za účelem optimalizace geografické polohy těchto soudů, a to zejména s ohledem na dojezdové vzdálenosti ve vztahu k velikosti a členitosti té které spádové oblasti. V žádném případě se ovšem nejedná a ani nemůže jednat o soudy odlišné, jedinou odlišností je zeměpisná poloha jeho jednotlivých částí, která však z procesního hlediska, resp. právního hlediska, nehraje vůbec žádnou roli. Ačkoliv rozhodovaly různé senáty, jednalo se o stále stejný soud.
Každý soud je povinen respektovat vlastní právní názor, který v téže věci vyslovil dříve. Jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila, že dříve vyslovený právní názor nelze použít. K takové změně však v projednávané věci zjevně nedošlo. Druhé rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, tak bylo pro účastníky řízení nepředvídatelné, a proto překvapivé. Takovou svévoli ovšem Ústavní soud nemůže tolerovat. Krajský soud navíc odbyl změnu svého postoje a právní argumentaci podstaty sporu jedním odstavcem v odůvodnění, přičemž vzal za svá skutková zjištění Okresního soudu a nedoplnil je. Na základě totožných skutkových zjištění ale vyvodil přesně opačný právní názor.
Bezdůvodné obohacení
Ústavní soud tak napadené rozhodnutí zrušil. Nad rámec rozhodování o ústavní stížnosti Ústavní soud zalitoval, že v této věci není přípustné dovolání. Tím je totiž Nejvyšší soud vyloučen z možnosti sjednocovat judikaturu obecných soudů v některých otázkách rodinného práva. Palčivě se to projevilo právě v tomto řízení, když odlišné senáty odvolacího soudu zaujaly v téže věci diametrálně odlišný postoj. S vědomím nutnosti sjednotit jejich postoj proto Ústavní soud zakončil, že v projednávaném případě se nemohlo jednat o výživné, nýbrž o bezdůvodné obohacení matky dítěte. K bezdůvodnému obohacení došlo vědomou akceptací plateb bez právního důvodu. Kdyby matka dítěte nevyzývala pana P. k ukončení placení, ale platby mu prostě vracela, o bezdůvodné obohacení by se jednat nemohlo.
