Účet za sugesci

Fotografie v plášti vedle unikátní podzemní elektrárny, každodenní brífinky k světovému dění a pět PR zpráv denně. Ministerstva, zejména ta ovládaná sociální demokracií, začala po odvolání exministra školství sekat dobrotu a ukazovat se jako aktivní instituce, které mají co říct nejen v domácí politice, ale také k světovému dění.

Poté, co média vicepremiéra s premiérskou ambicí Andreje Babiše dlouhodobě popisovala ne zcela normální přístup exministra školství Marcela Chládka k jeho podřízeným, přišla sestava Bohuslava Sobotky o jednu z nejvýraznějších hlav. Jak se však ukazuje, premiér si z události vzal i ponaučení.

Premiér pochopil, že s tak vážným sokem ve vládě, jakým je Babiš, nebude lehké udržet kormidlo v rukou, a tak začal poroučet zejména ministrům, kteří se jen nechávali unášet kabinetním proudem. V čem? Hlavně v tom, jak zvýšit frekvenci a intenzitu mediálních výstupů.

Některým kaprům se to nelíbilo. Tomu největšímu – ministrovi průmyslu Janovi Mládkovi – musel Bohuslav Sobotka pohrozit pro cílený efekt vyhazovem.

A že to zabralo! Mládek bojuje za český export v Rusku, cestuje po světě a shání kontrakty pro české exportéry, Mládek láme limity těžby a otevírá elektrárnu v podzemí bývalých dolů. Frekvence tří PR zpráv ministerstva denně je pro rezort průmyslu opravdu nezvyklá.

Nová nuda

Mediální výstupy znásobili i „morousové“ typu Milana Chovance nebo Jiřího Dienstbiera. Michaela Marksová Tominová patřila k těm aktivnějším, i ta však teď zvýšila obrátky. A co Svatopluk Němeček? Na výraz neurotika s alkoholovými problémy nasadil masku odborníka, který tráví veškerý čas snahou o zvyšování platů v zdravotnictví.

Rozdíl je hned vidět. V televizi a tisku konečně neslyšíte jen o tom, že bude líp a že stát se bude řídit jako firma. K mediální masáži se připojila také sociální lobby. Odborářská memoranda, statistiky vyjadřující souhlas s vládními opatřeními nebo podpisy pobídkových slibů jsou v televizi častěji než reality show od Primy.

Úměrně s tím rostou také náklady na marketing, se kterými rezorty počítají. Třeba na ministerstvu školství dali za posledních 12 měsíců na marketing 44,7 milionu korun. Jen na nákup mediálního prostoru v televizi šlo 12,7 milionu.

Mezi marketingovými výdaji ministerstev navíc nejsou započítané třeba náklady na catering tiskových konferencí, snídaně s novináři nebo pronájem prostorů za účelem konání mediálních výstupů.

Ne, že bych považoval 50 milionů za nějakou neslýchanou sumu. V době, kdy se na půdě ministerstva financí odehrává další PR divadélko o vyjednávaní rozpočtů pro jednotlivá ministerstva, to ovšem vzbuzuje dojem, že politici dělají z novinářů a následně veřejnosti blbce.

Komu dát účet?

Zatímco skutečný mocenský boj, jednání o financování rezortních institucí, nadvláda nad státními firmami nebo podnikatelské lobby zůstávají skryty, diváci sledují den co den vyhlašování nových průlomových dohod, podpisy dotačních memorand a vyhlašování nových proobyvatelských opatření.

Člověku až někdy rozum nebere, v jaké skvělé zemi to žije a co všechno dokázala za jediný rok nová sociálně propodnikatelská křesťanská vláda.

Média samozřejmě musí smyšlené úspěchy a nezdravý optimismus kopírovat. Odmítat peníze ministerstev navíc v dnešní ekonomické nepřízni na trhu nedává logiku. Na druhé straně, třeba Česká televize, kterou finance netlačí, a může si tak jako jediná udržet objektivně kritický pohled na věc, ve své úloze často selhává.

Tomáš Lemešani pracuje jako novinář od roku 2008. Věnuje se zejména byznysu, kauzám a transparentnosti. Od roku 2012 spolupracuje s Mladou frontou – s deníkem E15 a měsíčníkem Strategie. Vyzkoušel si i pozici editora E15.cz. Jako freelancer provozuje vlastní web Biztweet.eu a spolupracuje s dalšími českými a slovenskými tituly.