Sociální sítě, blogosféra a internet vůbec měly být rozšířením, nadstavbou klasické diskuse probíhající v médiích a podle hesla „víc hlav víc ví“ měly umožnit kolektivní vědomí a výsledkem měly být kvalitnější závěry. Osobně zatím spíše pozoruji efekt opačný - diskuse se rozmělňuje do nejrůznějších flamewars, osobních osočování, odbíhání od tématu je standardním způsobem argumentace a původní cíl diskuse - čili snaha dospět ke shodě - je odsouzen k nezdaru. Tento problém není nový - filozof Arthur Schopenhauer ve své eseji „Umění kontroverze“ definoval celkem 38 způsobů, jakými lze vyhrát v podstatě jakoukoli diskusi, aniž by bylo nutno o problému cokoli vědět. A s příklady jejich používání se setkáte naprosto všude -pokud máte trochu představivosti a logického myšlení.
Zdeněk vs. Jirka
Tyto argumenty se dají rozdělit do čtyř druhů. Představené příklady uvádí osoba, říkejme jí třeba Jirka. Argumenty ad rem, k povaze věci. Ty se týkají podstaty věci, a pokud jsou pokládány se správnou dávkou emocí (limitně se ve většině případů blížící nule), označují se jako asertivní a posunují debatu směrem ke kýženému cíli. Příklad: Zdeněk sice může kritizovat mé recepty, ale ty přesto mají své místo a posluchače, kteří je rádi vaří. Druhou skupinou jsou příklady ad hominem, k dalšímu tvrzení odpůrce. Příklad: Zdeněk řekl, že moravské víno se nedá pít. To se určitě mýlí, a stejně tak se mýlí, když chce kritizovat mé recepty.
Třetí skupinou jsou příklady ad auditores, určené pro zaujetí publika, bez vztahu k diskutovanému problému: Zdeňku, jsi obyčejný náfuka. Nevím o čem mluvíš - nediskutuj se mnou - já vařím pro obyčejné lidi! No a jedny z nejpodlejších (a zároveň nejúčinnějších) jsou argumenty ad personam vztahující se k osobě diskutujícího: Zdeněk o vaření nic neví, protože má nadváhu. Po drobném exkurzu do českých kuchyní zpátky na internet: z výše uvedených pravidel se v diskusích objevují všechny, v nesčetně variantách. Důsledkem je jejich tvrdá regulace (adminové na iDnes.cz by mohli vyprávět) nebo odchod kvalitních diskutujících z chaosu navzájem se překřikujících hlasů a vznik uzavřených fór.
DJ z metra
Největší problém ovšem spočívá v tom, že tyto modely diskusí se přenášejí i do reálného světa - takže místo aby byly jeho nástavbou, negativně jej ovlivňují. Typickou ukázkou byla nedávná (reálná) debata o hudebním formátu Radiožurnálu, která k tolik potřebné změně nepřispěla ani o milimetr, zato posloužila k tomu, že všichni víme, co si o dané věci myslí hudební publicisté, muzikologové a zástupci „široké veřejnosti“. Pokud nebylo cílem zjistit, že se účastníci na ničem neshodnou, neměla tato debata naprosto žádný smysl.
Nejsilnějším argumentem pak bylo, že „hudbu vybírá řidič metra“, což je externista, jehož pravomoce začínají a končí u nahrávání předvybraných skladeb do Selectoru (autor těchto řádků ovšem přiznává, že ve svém životě dělal například i umývače nádobí v čínském nevěstinci nebo řidiče dodávky ve firmě na výrobu tržních stánků). A ve veřejném řevu pak logicky zanikají opravdu podstatné věci: například to, že 890 skladeb na rok je opravdu málo (opravdu jich není více) nebo že princip „hudba musí být výplň“ není vizí hodnou doprovodné části programu nejposlouchanější veřejnoprávní stanice. Komunikace s veřejností o podobě stanice by měla být logicky součástí plánování - pokud ale po této debatě bude rozhlas pokračovat v autoritativním rozhodování, nebude se tomu možno vzhledem ke kvalitě diskuse divit.
Co jsme se z internetových diskusí naučili, to máme. Plýtvat slovy sice můžeme, jak je nám libo, ale nedivme se následkům - až se s námi nebude nikdo bavit, můžeme si stěžovat jen sami sobě. Arthur Schopenhauer řekl: „Myslet může jen málokdo, avšak mínění chtějí mít všichni.“ Kdyby žil dnes, byl by zcela jistě nekorunovaným králem webových diskusí. Jestli by ovšem bylo čím se chlubit -jak praví lidová moudrost, hádat se na internetu je jako běžet na paralympiádě. I když vyhrajete, pořád jste postižený.
