Informace produkované sdělovacími prostředky vykazují několik základních atributů. Jsou jimi: okamžitost sdělení; jednoduchost, případně čtivost zprávy; míra senzacechtivosti události, potažmo její zábavní charakter. Nejjednodušším způsobem předání informace příjemci pak musí být forma, kterou dobře zná, s níž se bez problémů identifikuje a logicky jí také porozumí. Média proto volí standardizovanou formu příběhu.
Představme si hlavní postavu našeho děje – pana Nováka. Pan Novák čelí obvinění z trestného činu. Již před zahájením trestního stíhání se o případ zajímala všechna zpravodajská média v zemi, přičemž pravidelně čtenáře, resp. diváky zásobovala aktuálními zvraty v kauze. Objevily se rovněž hypotézy o možné výši či druhu trestu pro potenciálního pachatele včetně přenášení živého vysílání s řadou vyjádření odborných osob, policistů i právníků. Trestní stíhání je posléze zastaveno, neboť se ukazuje, že pan Novák čin nespáchal. V mezidobí ovšem došlo k vyprodukování desítek reportáží, prezentaci množství stanovisek, jak by měl být případ řešen, souzen a rozhodnut. Jedná se o objektivní fakta čistě poučujícího charakteru, nicméně vzniklé asociace mezi domnělým viníkem a trestným činem lze veřejnosti z paměti pouze obtížně vymazat. Pan Novák se, žel, ukazuje být nevinným. Zmatený čtenář, jenž v diskusích Nováka pranýřoval, nyní tápe. K čemu tedy v modelové situaci vlastně došlo?
Sdělovací prostředky zde představily určitý problém, narušení doposud fungujícího řádu. Aby dostály typickému koloběhu příběhu, zvolí padoucha, kterého je třeba potrestat. Paradoxně se tedy setkáváme s efektem odsouzení již ve fázi mediálních dohadů, nehledě na zásadu presumpce neviny. Daný způsob mediální logiky se nicméně vštěpuje do povědomí veřejnosti, což může mít za předpokladu nevinné osoby fatální následky. Způsobené mediální stigma totiž zpravidla nekončí s posledním zveřejněným článkem.
Senzace především
Jako příklad paušálního spojení trestného činu s mediálně označeným pachatelem může posloužit mediální bouře, která se zvedla kolem bezpečnostního agenta Roberta Jewella v průběhu olympijských her v Atlantě (1996). Jewell jako první objevil bombu nastraženou v prostorách stadionu, přičemž okamžitým alarmováním policie společně s evakuací diváků výrazně přispěl k záchraně mnoha lidských životů. O několik dní později ovšem atlantský regionální tisk (následován dalšími) přinesl zprávu, dle níž Jewell odpovídal profilu kriminálního pachatele teroristického činu, který bombu nastražil schválně. Ačkoli nikdy nedošlo k formálnímu obvinění, po očištění svého jména Richard Jewell zahájil řadu sporů se sdělovacími prostředky (mezi nimi např. NBC) především o finanční kompenzaci za nemajetkovou újmu.
Obdobné případy není třeba hledat pouze za hranicemi České republiky. Stačí vzpomenout kauzu užití fotografií nezúčastněných osob za účelem rekognice v trestním řízení. Předmětem sporu, mimo jiného, bylo též posouzení otázky zveřejnění fotografií, jež pocházely z databáze občanských průkazů, ve sdělovacích prostředcích. Případ vyústil až v podání ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé poukazovali na potenciální záměnu s pachateli trestného činu následkem medializace uvedených materiálů společně se zařazením do trestního spisu. Ústavní soud zabývající se primárně kolizí práva na ochranu osobnosti a veřejného zájmu na objasnění trestných činů k samotné otázce zveřejnění v denním tisku přistoupil pouze okrajově. Připustil nicméně, že možným pasivně legitimovaným subjektem při zásahu do osobnostních práv mohou být právě sdělovací prostředky (k případu blíže viz nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 256/01).
Je záhodno si uvědomit, že obdobné chování lze očekávat zejména ze strany méně kvalitních médií. Trefně se k problému vyjadřuje například Tomáš Němeček z Lidových novin: „Důkazy, které stačí na efektní reportáž, nemusí stačit v trestním řízení.“
Obecně se dá rovněž negativní stránka věci spatřovat převážně za předpokladu nevinného mediálně označeného pachatele, proti němuž je trestní stíhání zastaveno, či který je obžaloby zproštěn. Závažnějším typem situace bude změna rozhodnutí ve prospěch obžalovaného v průběhu druhé instance. Komentáře leckdy hovoří o odsouzeném delikventovi, třebaže pravomocný rozsudek doposud neexistuje. mediální justice v praxi
Vraťme se nyní k modelovému příkladu pana Nováka, který tentokrát nemá tolik štěstí. Jako obžalovaný stojí před senátem v hlavním líčení ve shodné mediálně zajímavé kauze. Kromě veřejnosti mají do soudní síně přístup také zpravodajská média, mimo jiné je umožněn online textový přenos na webových stránkách jednotlivých periodik. Autoři v kvantech zveřejněných článků opakovaně spekulují nad druhem trestu a případnou výší trestní sazby, čímž vyvíjejí tlak na rozhodující orgán.
Naskytl se nám druhý úhel pohledu na mediální verdikt, který předbíhá samotné soudní rozhodnutí. Jeho vliv zde ale nedopadá na osobu pachatele, nýbrž na orgány činné v trestním řízení – soudce, státního zástupce, policejní vyšetřovatele.
Od zmíněných osob se očekává dostatečná emocionální, charakterová stabilita, v případech soudců nalezneme též zákonný korektiv v ustanovení § 80 odst. 2 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jenž implicite ukládá povinnost soudci nenechat se při výkonu své funkce potažmo v jejím rámci ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním a sdělovacími prostředky. Potud nacházíme legislativně jasné zakotvení, realita naopak nabízí rozsáhlou debatu nad tématem prolínání médií se sférou soudního rozhodování. Soudce Nejvyššího správního soudu Zdeněk Kühn předpokládá, že každý soudce by měl být profesně vycvičen natolik, aby obstál vůči většinovým a populistickým stanoviskům. Dobrý a kvalitní soudce z jeho pohledu rozhoduje dle vlastního přesvědčení nikoli s ohledem na novinářský úsudek, byť kauzu ve sdělovacích prostředcích logicky vnímá.
Spor střídá vzájemnost
Výrazně mediálně publikované procesy mohou dosáhnout účinků tzv. „společenské katarze“. Obžalovaného pana Nováka vidí publikum dennodenně v televizních zprávách, v novinách, na internetu. Pro většinu z těchto lidí bývají sdělovací prostředky často jediným zdrojem informací o konkrétním případu, není tedy divu, pokud se ztotožňují s mediálními závěry. Jestliže publiku chybí přímá zkušenost s právními procesy, mohou snadno vycházet z každodenní reality předkládané médii.
Problém nastane ve chvíli, kdy rozhodnutí soudu neodpovídá mediálnímu předpokladu. Právě odtud pramení verbální útoky cílené na nefunkčnost právního řádu a spravedlnosti ve společnosti. Justiční a další orgány se pak v očích veřejnosti stávají původcem těchto rozporů. Zmíněná mediální kauza se v této situaci stala zdrojem právní legitimity.
Sdělovacím prostředkům nelze bez dalšího upřít pozitivní úlohu v utváření pluralistického prostředí demokratického státu, popřípadě udržování veřejné diskuse. Své poslání by však měla dodržovat i stran interpretace událostí z právní sféry. V ideálním případě jak oblast právní, tak mediální má možnost vzájemným podmiňováním přispět k informování laické veřejnosti tak, aby byla v otázkách účelnosti justice a funkce práva ve společnosti vzdělaná a lépe se v dané problematice orientovala.
