Největší hit zpěváka Karla Zicha, píseň Paráda, využila na jaře 2010 potravinářská firma Vitana a použila ji v reklamě na své pytlíkové „natur“ omáčky. Hudba v reklamě zůstala původní a Vitana za to Zichovým dědicům také zaplatila, kdežto text rovněž již zesnulého Michala Bukoviče se změnil – „je to parádní, udělat omáčku tak přírodní, vařit ji tak zdravou a výbornou, to všichni ocení, je to parádní, nemám tam glutamát, omáčku zapékám…“.
Bukovičův syn nedostal nic, a Vitanu proto zažaloval. Za použití poupraveného ústředního sloganu a naroubování nových slov na text svého otce požadoval rovných 420 tisíc. Středočeský krajský soud se případem začal zabývat letos v květnu a 14. října padl rozsudek. Bukovič opět nedostal nic, protože jak podotkl soudce Vojtěch Cepl, „nelze býti autorem jedné věty“.
Zažalujeme hokejisty?
Vitana před soudem trvala na tom, že reklamní text nemá s tím původním nic společného, a autorská práva tudíž neporušila. „Hudba Karla Zicha byla spojena s novým reklamním textem. Jde o jiný text, to je smysl reklamy. Celá žaloba je postavena na tom, že byla užita tři slova z písně,“ hájil klienta advokát Petr Ostrouchov. Navíc považoval za příliš vysokou požadovanou částku 420 tisíc korun a dokládal to obsahem smlouvy s dědičkou druhé půlky autorských práv, vdovou Danou Bukovičovou, se kterou se firma dohodla na zaplacení 18 tisíc korun, i když prý čistě jen pro jistotu.
Bukovičův advokát Jan Slunečko však namítal, že reklamní slogan „je to parádní“ evokuje onen známý ústřední motiv písně. Soudu navíc předložil výňatek z korespondence Bukoviče mladšího s Vitanou, ve kterém textařův syn trval na tom, že se píseň „stala megahitem a je legendou dodnes“, a to nikoli kvůli hudbě, ale kvůli textu. Ostrouchov zase do spisu založil několik novinových článků, kterými dokládal, že úsloví „je to paráda“ se v současné češtině běžně užívá (podle advokátova předběžného šetření jsou nejčastějšími „pachateli“ sportovci, obzvláště hokejisté).
Jazyk patří všem
Na konci prvního květnového jednání soudce Cepl věc odročil s tím, že zjistí, kdy a které televize a rádia reklamu vysílaly (výsledek zněl, že se v dubnu 2010 objevila na Primě a v České televizi), v říjnu dospěl spor k verdiktu.
Advokáti nejdříve přednesli závěrečné řeči. Slunečko za hlavní chybu Vitany označil fakt, že nepožádala dědice předem o svolení, a navíc spojila textařovo jméno s reklamním paskvilem: „Protistrana neumělecky zasáhla do autorského díla. Bylo pošpiněno jméno otce mého klienta a zřejmě nikdo by si nepřál, aby bylo takto zacházeno se vzpomínkou na naše předky.“ Když už k něčemu tak politováníhodnému došlo, je podle advokáta namístě platit.
Ostrouchov připustil, že reklamní text sice „neoplývá nějakou kvalitou“, to však podle něj není pro „účel tohoto sporu důležité“. Klíčové podle něj bylo, aby protistrana dokázala, „že slovní spojení ,je to paráda‘ je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti“, což se však podle něj nestalo a on naopak předložil řadu důkazů, že jde o zcela běžné spojení.
Cepl dal za pravdu Vitaně. Odůvodnění svého rozsudku označil za nesmírně jednoduché a vysvětlil, že dle jeho názoru nelze být autorem jedné věty: „Představa, že se autorské právo může týkat jedné jediné věty, je naprosto maligní.“ Jazyk je podle Cepla veřejný dorozumívací prostředek a nelze si ho privatizovat. Bylo by tedy absurdní, aby někdo žádal svolení, či dokonce platil dědicům za použití nejslavnějších hesel typu „mám sen“ (Martin Luther King) či „a přece se točí“ (Galileo Galilei). „Pokud by se tato představa dotáhla do konce, tak by civilizace zanikla, což tento soud rozhodně nemíní podporovat,“ glosoval Cepl.
Móda chránit takové slogany pomocí autorského práva se přesto podle Cepla šíří Českem jako rakovina, ovšem je prý jen otázkou času, kdy se ukáže, že správný je opačný přístup. Na závěr soud zmínil předvolební kauzu, kdy blok Jany Bobošíkové použil v kampani sousloví „metelesku blesku“ z filmu Marečku, podejte mi pero a spoluautor scénáře Zdeněk Svěrák za to pohrozil žalobou. Podle Cepla jde sice možná „o pitomou módu, nikoli však o porušení autorského zákona“.
Upeč si, co chceš
Spor o omáčku není první svého druhu v Česku. Soudní ochrany se domáhal třeba textař Jan Krůta, když zažaloval firmu Modrý anděl, která se živí svozem opilých řidičů a která polepila hospodské záchodky obrázky muže na vozíčku a doprovodila ho sloganem „Říkal si Hurikán…“ z hitu Dalibora Jandy. Mimosoudním vyrovnáním dopadlo užití verše „A co děti? Mají si kde hrát?“ z písně skupiny Katapult Až v předvolební kampani Zelených.
Podle soudce Cepla jsou aluze k cizím textům sice pitomá móda, nikoli však porušení autorského zákona.
Matkou všech obdobných sporů je však žaloba Zdeňka Svěráka na kutilský řetězec Bauhaus, který v roce 2004 vylepil billboardy propagující prodej míchačky na maltu a bez svolení je podkreslil upraveným sloganem „Upeč… třeba zeď“ ze Svěrákovy písně Dělání. Po sáhodlouhé soudní přetahované zvítězil Svěrák a Nejvyšší soud loni v březnu potvrdil předchozí rozsudky, podle kterých se měl Bauhaus omluvit a nadto zaplatit 200 tisíc korun.
Cepl rozsudky ve věci Svěrák a Bauhaus zná a na dotaz autora článku připustil, že jiné soudy měly v obdobných sporech opačný názor než on. Jestli bude pře o omáčku gradovat u vyšších soudů a jestli to vnese jasno do otázky, zda lze být autorem jedné jediné věty, není zatím jisté.
