Ochrana základních lidských práv a svobod přestává být v evropském prostoru výsostným panstvím národních právních úprav a národních soudů; lidská práva jsou vnímána jako univerzální hodnota a jsou obsahem řady různě závazných právních dokumentů. Národní justice se tak dostává do nezáviděníhodné situace, kdy subjektu soudního řízení může svědčit více základních práv obsažených v několika katalozích a soud musí odpovědět na otázku: „Doplňují se tyto dokumenty anebo nejsou navzájem slučitelné?“.
Stejnou otázku si položil i Ústavní soud, když ve středu 1. února 2012 uspořádal mezinárodní konferenci s názvem „Katalogy základních práv a svobod a jejich aplikace v zemích Evropské unie“. Dnes je obtížné určit, zda se jednalo o bytostně zásadní téma anebo to byl okruh vynikajících referentů, který na Ústavní soud přilákal tak velké množství posluchačů. Každopádně nelze popřít, že konference vzbudila v řadách odborné právní veřejnosti velký ohlas. A skutečně bylo v Brně co poslouchat a o čem diskutovat … Zatímco Siegfried Bross, jakožto emeritní soudce Spolkového ústavního soudu, pečlivě srovnával aplikaci jednotlivých katalogů lidských práv před ústavním soudem v Karlsruhe, vzbudil bývalý rakouský předseda ústavního soudu Ludwig Adamowich rozruch svým exkurzem k základním právu obsaženým již v legendárním ABGB (občanském zákoníku) z roku 1811. Zástupce Velké Británie - Lord Justice Laws – popsal posluchačům praxi justičních orgánů za situace, kdy neexistuje psaná ústava a slavný slovinský konstitucionalista Ciril Ribičič podepřel svůj příspěvek westernovým exkurzem k sedmi statečným – tedy k sedmi stěžejním rozhodnutím, kterými slovinský Ústavní soud formoval své dějiny ochrany lidských práv.
Když soudce slovenského Ústavního soudu Lajos Mészáros podtrhl své vystoupení nadsázkou o mimořádné lince lidských práv New York – Helsinky – Košice/Brno, představil naopak místopředseda Ústavního soudu České republiky Pavel Holländer poněkud chmurnou vizi bermudského trojúhelníku ochrany základních práv v evropském prostoru. Následovala analýza jednotlivých katalogů lidských práv a jejich aplikace naším ústavním soudem, jak ji charakterizovala jeho místopředsedkyně Eliška Wagnerová, aby na závěr glosoval vývoj a racionalitu kritiky Evropského soudu pro lidská práva jeho dlouholetý předseda Luzius Wildhaber.
Lze tedy základní myšlenky celé konference shrnout do několika vět? Jakkoliv se nejedná o snadný úkol, pokusím se o to. Ústavní soudy v Evropě musí při své činnosti vnímat vzájemnou interakci katalogů základních práv a svobod ve svých národních ústavách, v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, ve Všeobecné deklaraci lidských práv i v Listině práv Evropské unie. Některé z nich, jako například Ústavní soudní dvůr Rakouska, jsou ochotny pokládat předběžné otázky Soudnímu dvoru EU a respektovat převahu evropského práva. Jiné soudy naopak hájí svrchovanost svého ústavního pořádku a nedotknutelné materiální jádro vlastní ústavní identity, což je pozice typická pro německý a český ústavní soud. Není pochyb o tom, že současné orgány ochrany lidských práv nemohou přehlížet dopad komunitárního práva na tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátního práva, a to v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení a účel je bezprostředně navázán na komunitární právo. Jak ale Ústavní soud České republiky uvedl ve svém slavném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/08 (Lisabon I.): „Ústavní soud zůstává vrcholným ochráncem české ústavnosti, a to i proti eventuálním excesům unijních orgánů a evropského práva, což také jasně odpovídá na zpochybňovanou otázku suverenity České republiky; je-li Ústavní soud vrcholným interpretem ústavních předpisů České republiky, které mají na českém území nejvyšší právní sílu, je zřejmé, že čl. 1 odst. 1 Ústavy nemůže být porušen.“.
Celá konference, jejíž diskusní prostor ani nemohl uspokojit všechny zájemce o mikrofon, však měla ještě druhý plán. Šlo totiž současně o poctu místopředsedkyni Elišce Wagnerové, jejíž funkční období skončí v březnu tohoto roku. Hold a závěrečný potlesk vestoje tak nepatřil jen podařené akci, nad níž měla záštitu, ale především jí samotné!
