Kromě toho, že jste úspěšný advokát, pomáháte českému obchodu s Izraelem a aktivně – nejen finančně – podporujete umění. Vídáte kolem sebe takovou rozmanitost aktivit běžně?
Myslím, že v Čechách to je výjimečná věc. V Čechách je advokacie pokládána za vážné a zodpovědné povolání. Advokáti se zabývají převážně advokacií a pak mají různé koníčky. U mě to přerostlo do jiného typu angažovanosti. Jsem prezidentem Česko-izraelské smíšené obchodní komory, což je úplně jiný typ aktivity než advokacie. Na druhé straně můj zájem o kulturu – hlavně o klasickou hudbu a operu – přerostl z pozice pasivního konzumenta do angažovanosti mecenášské. Je to u nás možná trochu neobvyklé, na druhou stranu vidím určitou logiku této architektury. S mírným odstupem vidíme, že témata mezinárodních vztahů, obchodu, práva i umění tvoří celek, souvisejí spolu. Je to dávná tradiční podoba moci. Dnes je moc v Evropě chápána více jako výkon veřejné služby. To je ale momentální stav a nemusí to tak být navždycky. Působení ve více oblastech přináší řadu synergií a jak s radostí zjišťuji, je to faktický důsledek spojení těchto aktivit.
Jak takové synergie vypadají konkrétně?
Když zpracováváte témata, která ukazují vaši společenskou odpovědnost, například podporou české kultury, tak lidé, kteří mají vlastenecké smýšlení (a je jich v této zemi čím dál tím víc), se mohou s vaším úsilím identifikovat. Pro každého z nás je důležitá pověst. A pro Izrael je důležité prezentovat Izrael otevřeným a lidem srozumitelným způsobem. To mohou nejlépe dělat lidé, kteří mají jasné a srozumitelné postoje. Tyto postoje vznikají a trvale se ověřují tím, že se otevřeně angažujete pro nějaké pozitivní, např. národní hodnoty.
Z čeho soudíte, že lidí s vlasteneckým smýšlením přibývá?
Slovo vlastenectví používám vzácně, není to ani slovo příliš frekventované v novinách. Můžeme však mluvit např. o identitě. Krizi identity prožíváme obecně, probíhá v jakémsi řezu – já sám, rodina, obec, pracoviště, město, stát, Evropská unie… Krizi prožíváme v mnoha těchto vrstvách. Existují krize sebevědomí každého z nás, problémy české rodiny, které jsou tíživé, problémy vztahu k vlastní zemi a identitě evropské. To vše souvisí s tím, že žijeme ve vysokém tempu, všechno se rychle mění. V krizi se tedy ocitají i hodnoty jako je třeba vlastenectví. Na straně jedné nejsou války, ale na straně druhé věci „vyčichávají“, blednou. To, k čemu se upínaly předchozí generace, mizí. Ztrátu těchto hodnot nepociťujeme jako něco strašného, protože jsme je ani nebránili. Najednou se ptáme: byl Palacký opravdu tak důležitý? Byla Němcová tak důležitá? Hrdinství Havlíčkovo? V novinách se píše, jestli mají děti znát Babičku. To je otázka, která znamená velký problém. Umíme na ni odpovědět?
Moudří lidé hledají svou identitu nově. Řešením je identity laskavě propojovat. Cítit se stejně dobře ve své práci jako ve své rodině je asi cíl nás všech. Staré nestojí proti novému. Cizí proti českému, společné proti individuálnímu. To má být naším cílem. Ale kdo na to má čas a chuť? Kdo to dokáže spojit s nějakými dalšími tématy, která nás přesahují? Pohybuji se v národním i mezinárodním prostředí, nutí mě to srovnávat. Přemýšlím, v čem jsme stejní, v čem jsme jiní a ptám se proč? Vychází mi z toho řada zajímavých závěrů.
Jaké zajímavé závěry máte na mysli?
Máme někdy malý rozhled. Slyšel jsem nedávno rozhlasový pořad, kde byl citován historik Jiří Spěváček, který napsal monografii o Václavu IV. Tématem byla česká šlechta a stavy té doby a to, že se málo zajímaly o dění v Evropě. Představitelé stavů kradli a král odevzdával moc postupně rádcům a tajemníkům… Toto Spěváček napsal v roce 1973! Máme trvající problém centrální autority, vztahu k vlastnímu státu. Za totality se řeklo, může za to režim. Tak to nebudeme dělat nic, rezignovali jsme. Pro širší vrstvy se lež a krádež staly něčím téměř pochopitelným. Bohužel tato mentalita pokračuje u mnoha lidí dodnes. Od toho už je krok k obviňování vždy někoho jiného. A hlavně těch nad námi. Na druhou stranu, jsou pravdy podstatné a pravdy nepodstatné, jak říká biskup Václav Malý. Já jsem teď uvedl nějakou část pravdy. Nikoliv proto, abych peskoval, ale abychom si ji připomněli, abychom ji mohli správně zařadit a hodnotit. Jsem hluboce přesvědčen, že tyto problémy nejsou součástí národní identity. Jsou vyvolány konkrétními historickými podmínkami a vidím, že v čase jsou překonávány. Čili, s dovolením, jsou to pro mě pravdy méně podstatné. Mě zajímá, jestli je dnes Praha dobré a výhodné místo pro život, osobní i profesní; zda si Česká republika vede dobře nebo špatně; jaké máme a měli bychom mít vztahy v rámci EU, ale i dalšími velmocemi. Důležitý je také rozměr naší transatlantické vazby (ta mne kvůli Izraeli zajímá zásadně). Je Praha dobré místo? Leží geograficky mezi Berlínem a Vídní, přesto se stále ještě necítíme jako součást Západu. Náš osud je méně dramatický než život velkých západních mocností. Nikdy u nás nebylo tak zle, ani tak dobře. Nálada u nás není dobrá, ale mohu vás ujistit, že nálada ve Francii nebo v Itálii je mnohem horší. Ty země cítí, že jim už nikdo nepomůže. Jejich váha je taková, že musí sami. Ve svých vítězstvích bývají pyšní. Pak s nimi nelze vůbec mluvit. Dnes v těžkých chvílích ztrácejí dobrou náladu a ideovou lehkost – krizi chápou poctivě jako své intelektuální selhání.
Jak do toho vstupuje Česká republika?
Ve své závislosti na okolnostech a při své otevřené ekonomice můžeme být paradoxně svobodnější a více kreativní. Je čas vstoupit do diskuse a přímo do hry. Pro Západ už dnes nejsme politováníhodná polistopadová země, co se snad ještě musí učit ve škole demokracie. Vědí, že tu pýchu a otcovský tón přehnali. Prožívají teď sebekritiku možná ostřeji, než by bylo nutné. Právě v této chvíli křižovatky, na které se Evropa nachází, je nutné znovu promyslet a integrovat naše zájmy. Jedinou cestou je inteligentní a k našim zájmům orientovaná podpora evropského projektu.
Musíme pokročit v definování našeho místa v Unii. Jak nám jde báječně ta kritika a pohrdání. To však není řešení. Jistě, že se udělala řada chyb, ale otázka je, co s tím dál? Evropa není odepsaná, je to stále klíčový kontinent. Kdo se domnívá, že Čína a další staronové mocnosti světa budou pouze kráčet od úspěchu k úspěchu, nemá dost informací. Evropa je v krizi a v krizi jsou i její sociální systémy. Je obětí vlastního úspěchu a blahobytu. Teď je potřeba vymyslet, co se bude dělat dál. Václav Klaus měl v řadě věcí pravdu. Je otázkou, zda by se neměla říkat jiným jazykem a neměla by znít v jiném kontextu. Imperiální Evropa má svoje pravidla, například pravidla komunikace. My těmto pravidlům Evropu nemůžeme učit. Není účelem dneška petrifikovat Unii takovou, jaká je. Je zesláblá a musí být proměňována. V tomto světě již není důležité, kolik máme vojska a nafty, ale kolik máme nápadů, a jestli máme vizi a nějakou politickou vůli.
Když je o tom řeč, jací tedy jsme?
Musíme si říci, v čem jsme dobří historicky. Za prvé, trochu pro odlehčení, jsme výborní muzikanti. To není ekonomická síla, ale je to velká kulturně-vztahová síla. Máme čtyřhvězdí Smetana, Dvořák, Martinů, Janáček, k nim patří ještě další, zatím méně známí. Právě začíná zářit nová hvězda Josefa Myslivečka a časem se připojí i Fibich a další.
Ve Stavovském divadle se udála jedna ze světových kulturních událostí roku. Po 238 letech byl Mysliveček znovu na scéně, zasadili jsme ránu národovecko-komunistickému mýtu, objevili jsme chybějící článek české hudby. Od Zdeňka Nejedlého se tvrdí, že první česká opera je „O komínku“, nebo Škroupův Dráteník, protože se to hrálo česky. Ale to není vůbec důležité, protože i Mozart a všichni ostatní psali také italsky. To jazykové měřítko je úplně groteskní, Mysliveček jakoby vůbec nebyl pokládán za Čecha.
To je Mysliveček. Ale třeba sám Janáček dnes představuje několik procent trhu světové operní produkce. Je zbožňovaný, je to možná vůbec nejhranější autor dvacátého století.
Za druhé, jsme výborní strojaři. Máme výborné mozky, které pracují ve strojírenství. To není jen můj názor, to je názor například Winfrieda Vahlanda, předsedy představenstva Škody Auto. Ten například říká, že kdyby Češi věděli, jak dobří jsou, tak by se tomu sami divili. Když se díváte na Škodovku, je to úžasné: v symbióze Čechů a Němců tam vzniká produkt globálního úspěchu. O Vahlandovi samotném jeho podřízení říkají, že je největší fanda Škodovky za celá léta.
Platí, že máme stále dobré školství, vysokou konkurenceschopnost z hlediska kreativity. Jsme dobří v medicíně a v řadě exaktních oborů. Ale u nastupující generace už máme problém s motivací právě k těmto pro nás nosným oborům. Máme smysl pro humor, jsme veselí a družní. Máme ale spoustu horších návyků, nelíbí se mi slovní vulgarita. Máme vůbec problém s formou, s formálností, s oblečením. Nemáme rádi společenské příležitosti, jako bychom se stále cítili, že jsou pro někoho jiného… To vše vyléčí čas.
Jakým způsobem zapadá do rámce vašich aktivit vaše angažmá v Česko-izraelské smíšené obchodní komoře?
Byl jsem zakládajícím členem v roce 1996, před sedmi lety jsem se stal členem rady a před čtyřmi lety prezidentem. Letos jsme já a celá Rada obhájili svůj třetí mandát, opět jednomyslně. To není v poměrech České republiky rozhodně běžné. Komora byla vždycky velmi vlivnou strukturou a v posledních letech k tomu přidáváme i viditelnější obsah a smysl. Souvisí to zejména s faktem, že Komora je dnes už svým způsobem veřejná instituce. Představuje určitě důležitou součást jakési veřejné diplomacie státu Izrael, tudíž chceme být transparentní a přejeme si, aby naše práce byla užitečná v první řadě pro česko–izraelské vztahy, které chápeme nejen jako obchodní. Vytváříme vazbu politickou, kulturní i ekonomickou. Je to opět o identitách a jejich hledání.
Izrael je ekonomicky čím dál zajímavější, neustále bohatne. Izraele se nedotkla krize, neměli ekonomický pokles, jen se zbrzdilo tempo růstu. Jsou opravdu bohatá země; mají ohromné množství světových patentů, mají deset žijících nositelů Nobelovy ceny, disponují obrovským vědecko–výzkumným potenciálem (a to nelze připsat jen početné imigraci z Ruska). Jejich řízení vědy je logicky jiné, protože jsou fakticky ve válečném stavu. Pro české firmy otevírají infrastrukturu: bude se opravovat a budovat mnoho věcí. Staví se železnice, přenosové soustavy, elektrárny, boom zažívá celý Tel Aviv… To jsou veliké příležitosti pro naše připravené podniky, to podporujeme.
A kromě toho všeho vedete advokátskou praxi. Čím se vaše kancelář liší od konkurence?
Můj nejoblíbenější obor na fakultě bylo procesní právo. Je to oblast práva, která má úplnou logiku. Je zároveň podporou pro soudy, jak by měly zjišťovat pravdu. Soud ji také velmi často zjistí. Ne vždy, ale často. Důvodem je to, že soudní proces je rozložený na etapy. Kdybyste mohl jako novinář postupovat podle nějakého procesního postupu, tak byste se o té pravdě také dozvěděl víc. Mnoho novinářů tak pracuje. Přitom je to velmi živé. V procesu je prostor pro dezinformace, výbuchy hysterie, ale je to právě jen to jedno místo. Není to tak, že celý soud je provázený zmatky, vyhrožováním, mediálními kampaněmi. Kdežto pravda je mnohem prostší. Praha je plná obchodníků s dýmem…
Čím to je?
Je to nové, je to pořád ta nultá a první generace. Chybějí nám prostě trochu forma a zkušenost. Všechno, co jsem o tom již řekl, se dá na tenhle problém vztáhnout. Je to neohraničené pole, nejsme ještě v chrámu, který bychom si sami postavili. Chce to, jak říkal Masaryk, těch padesát let. Řada věcí se samozřejmě změnila. Může se zdát, že se od roku 1989 nic nestalo, jen se věci zhoršily a někteří lidé mají méně sociálních jistot. Země se ve skutečnosti ale vyvíjí dobře. Vnitřně se emancipuje, a i když to často není vidět a šíří se „blbá nálada“, tak si myslím, že v řadě věcí postupujeme naprosto správně. Ten chrám stavíme.
