„Zmatek vznikl v roce 2007, kdy nová takzvaná katastrální vyhláška definovala pěstování rychle rostoucích dřevin jako zemědělskou výrobu, což znamená, že není nutné žádat o dočasné vynětí této půdy ze zemědělského půdního fondu,“ říká Václav Marek z ministerstva životního prostředí.
„Předtím orgány ochrany zemědělského půdního fondu každý projekt posuzovaly individuálně a součástí rozhodnutí bylo i nařízení o provedení rekultivace po skončení životnosti plantáže,“ dodává Marek.
Rekultivace se v případě japonských topolů uvádí většinou v rozmezí maximálně 20 až 25 let, přičemž hodně záleží na tom, pro jaký účel se topoly používají. „Pokud je cílem produkce palivového dřeva v podobě polen, počítáme s dobou maximálně deset let,“ uvádí Pavel Burda, který se zakládáním plantáží japonských topolů dlouhodobě zabývá.
„Novela zákona jasně stanovuje, že pokud stáří dřevin přesáhne čtrnáct let, považuje se způsob využití pozemku pro plantáž za ukončený a z toho vyplývá i provedení rekultivace,“ tvrdí Václav Marek. „To neplatí, pokud se plantáž využívá i pro tvorbu štěpky, kdy místo klasických pařezů vznikají výmladkové pařezy,“ podotýká.
Biomasa – nadějné palivo, nebo díra na peníze?
Polemika: Jsou nutné výjimky v zákonu o ochraně zemědělské půdy?
