Pokles spotřeby vína v Česku tlačí na konsolidaci trhu. Malá vinařství jsou pohlcována většími hráči

Čeští výrobci vína to v posledních letech nemají lehké. Lidé pijí čím dál méně, výroba se zdražuje a k tomu všemu nemá na vinicích a ve sklepech kdo pracovat. Nejistá budoucnost odvětví se odráží v poklesu výsadby i postupném snižování celkové výměry vinohradů.

Vinařský průmysl tím pádem stagnuje. Pokles poptávky po víně nedovoluje pěstitelům a výrobcům promítat růst nákladů do cen, takže bez dotací by spousta z nich skončila ve ztrátě. Ani s nimi však mnozí nemají šanci přežít, takže odvětví se postupně spojuje do větších celků.

Vinařský průmysl v Česku si prochází generační i tržní změnou. Vládu nad vinicemi a sklepy převzali následovníci generace někdejších „otců zakladatelů“, kteří dnes už neřeší, co a jak vyrábět, ale hlavně komu svou produkci prodat a jak si udržet ziskovost. S klesající konzumací vína je to ovšem čím dál těžší: podle společnosti Consumer Panel GfK v roce 2023 klesla celková spotřeba tichých vín o více než osm procent. Poslední dostupná Zpráva ministerstva zemědělství o víně pak odhaduje předloňský propad spotřeby vína v tuzemsku dokonce až o 16 procent. A nic nenasvědčuje tomu, že by se v roce 2025 tento trend otočil. 

„Potýkáme se s klesající spotřebou tichých vín, rostoucími požadavky na ekologizaci vinic i nejistotou ohledně spotřební daně, kvůli nimž nevíme, co nás čeká,“ uvedl Ondřej Beránek, prezident Vinařské unie, v nedávné zprávě. „Náš obor je přitom extrémně citlivý na změny a vyžaduje pečlivé plánování na řadu let dopředu,“ dodal. 

Množství vypitého vína na osobu a rok se u nás – stejně jako jinde v Evropě – snižuje a v posledních dvou letech spadlo pod 20 litrů. Trend zvýraznila pandemie v roce 2020 a následná energetická krize v důsledku ruské invaze Ukrajiny, jež vedly k narušení globálních dodavatelských řetězců a ke zvýšení nákladů na výrobu a distribuci vína, což se projevilo tlakem na růst jeho ceny. 

V předchozí dekádě přitom tuzemská spotřeba vystoupala k úrovni, která odpovídá průměru EU. Průměrný Portugalec, Francouz či Ital však oproti našinci stále vypije za rok více než dvojnásobek.

Oproti minulosti se tuzemští vinaři už dávno nepotýkají s nedostatkem hroznů, jejž dříve řešili dovozem suroviny pochybného původu a kvality, někdy i za cenu falšování dokladů. Hroznů je teď naopak nadbytek, jejich cena klesá a vinohradníci, kteří víno sami nevyrábějí, se dostávají do finančních problémů. 

Vedle malých rodinných vinařství a pěstitelů révy jsou na trhu tradiční velcí výrobci vína a vinohradníci, často bývalá zemědělská družstva či pohrobci někdejších státních vinařských podniků. Konkurenci na trhu v novém tisíciletí zostřilo uvolnění stavidel pro dovoz levnější produkce z jižních zemí a vznik nových tuzemských vinařství střední velikosti. Do výroby vína se totiž pustili velcí investoři, jako je podnikatel Jan Dienstl, některé finanční skupiny (J&T, Prosperita Holding nebo Proxy Finance), ale rovněž drobní podnikatelé.

Tyto subjekty přinesly kapitál a touhu expandovat, přičemž kladly důraz na kvalitu a originalitu produkce, nikoli na nízkou cenu. Tuzemská vinařství začala vozit prestižní ocenění z mezinárodních výstav. 

Brzy však narazila na problém nedostatku kvalitních surovin, takže se vinařství začala přetahovat o vinohrady, za něž platila astronomické částky. Do sklepů a vinic pronikly nové výrobní technologie a mechanizace, investice se zvyšovaly, rostla kvalita produkce, ale s ní také náklady. To se samozřejmě promítlo do cen vína pro zákazníky. 

Ti i přesto jezdili vesele dál a nakupovali si víno, lákáni étosem moderního způsobu života a vinařské turistiky, která se rychle dostala do módy. Spotřeba vína rostla a odvětví zažívalo do roku 2020 zlaté časy. Pak ale přišel covid, jenž narušil globální světový trh s vínem, a po něm následovala inflace, což se projevilo tlakem na růst jeho ceny. 

Spotřeba za zenitem

Množství vypitého vína se v tuzemsku – stejně jako v mnoha jiných zemích – v posledních letech snižuje. Klesající trend spotřeby tohoto nápoje je však možné pozorovat na tradičních evropských trzích už dlouho. Od začátku milénia se podle zprávy Evropské komise snížilo množství vypitého vína v klíčových producentských státech (Francie, Španělsko a Itálie) přibližně o 30 procent. K nejprudšímu poklesu došlo ve Francii, ale nižší konzumaci už hlásí v posledních letech i Německo, kde býval tradičně stabilní odbyt. Pokles spotřeby vína navíc stále zesiluje: v roce 2023 spadla meziročně v Itálii o sedm procent, ve Španělsku o deset procent, ve Francii o 15 procent, a v Portugalsku dokonce o 34 procent.

Pokles domácí poptávky po víně souvisí rovněž s nástupem mladé generace, jež konzumaci alkoholu spíše mírní a raději dává přednost jiným kratochvílím. Starší ročníky pak pijí vedle piva a lihovin pouze levnější víno z dovozu. Střední vrstvy i věkové generace omezily vinou nedávné inflační vlny návštěvy dražších restaurací, kde se kromě piva tradičně podává k jídlu také kvalitní tuzemské víno. Mimochodem, jen za poslední dva roky zdražila dvojka bílého v restauracích o dalších bezmála 20 procent, což názorně ilustruje, že cenový růst ve službách ještě zdaleka není zkrocen. 

Naproti tomu ceny lahvového vína v maloobchodní síti se podle Českého statistického úřadu v posledních dvou letech téměř nezměnily. Na vině je už zmíněný útlum poptávky, který se projevuje jak v úbytku počtu nakupujících, tak i ve snížení odebíraného množství na jednoho zákazníka. Lahev jakostního červeného vína proto nyní v maloobchodních řetězcích stojí prakticky stejně jako v roce 2021. A to přes jeho zdražení během postcovidové inflační vlny v letech 2022 a 2023. Během pandemie totiž víno v marketech zlevňovalo. Zato předtím – ve zlaté éře českého vinařství – se ceny vína pozvolna zvyšovaly, když například sedmička bílého zdražila v letech 2015–2019 o více než 17 procent.   

Pokles tuzemské spotřeby vína bude v příštích letech zřejmě pokračovat. Podle Martina Chlada, prezidenta Svazu vinařů České republiky, se do nižších prodejů promítlo také zrušení daňové uznatelnosti tichého vína jako firemního dárku od roku 2024. Rovněž opakující se úvahy o zavedení spotřební daně na tiché víno obor poškozují.

Produkce klesá, finanční ztráty jsou časté 

Ročně se v Čechách a na Moravě v uplynulé dekádě vyrobilo v průměru kolem 575 tisíc hektolitrů vína, což pokrývalo domácí spotřebu zhruba z jedné třetiny. Zbytek vína se k nám dovážel. Tuzemská produkce vína v letech 2024 a 2025 klesla nejprve pod 500 a pak i pod 450 tisíc hektolitrů. Před pandemií přitom nebyly výjimkou roky s produkcí nad 600 tisíc hektolitrů. 

V roce 2022, kdy byla nejlepší úroda v tomto desetiletí, se podle údajů ministerstva zemědělství v Česku sklidilo bezmála 92 tisíc tun vinné révy. To podle Svazu vinařů v korunovém vyjádření (při ceně hroznů cca 18 Kč/kg) odpovídalo zhruba 1,75 miliardy korun. V dalších dvou letech už sklizeň hroznů klesala až na předloňských přibližně 70 tisíc tun. Při pozvolna se snižující ceně hroznů z dřívějších téměř 20 Kč/kg na aktuálních zhruba 15 Kč/kg se tržby vinohradníků propadly na něco málo přes jednu miliardu korun. Náklady na pěstování hroznů však vzrostly, vinaři se navíc potýkají s kritickým nedostatkem pracovníků na vinicích. 

Za poslední dekádu skončili pěstitelé hroznů v zisku jen výjimečně, pokud se nechají stranou dotace. Ty však neslouží k financování  produkce, ale k pokrývání nákladů spojených s postupující ekologizací vinohradnictví či restrukturalizací vinic (zvyšováním výsadby odolných odrůd, tzv. PIWI).

Vinohradnictví je na tom z hlediska ziskovosti hůře než navazující výroba vína, kde vzniká větší přidaná hodnota. I přesto řada podniků prodá velkou část své sklizně vinařům. Pěstování révy se přitom na tuzemské rostlinné výrobě v zemědělství podílí asi jen 1,5 procenta, zatímco v Itálii je to 13 procent, ve Španělsku deset procent a ve Francii více než sedm procent.

Více vína v Polsku, méně u nás

V posledních letech roste výsadba nových vinohradů a produkce vína zejména v Polsku. Klimatické změny totiž umožňují postupné rozšiřování pěstování hroznů a výroby vína i do severněji položených zemí. 

U nás se pokles poptávky po víně v posledních letech projevuje naopak snižováním výsadby vinohradů. Ze svého vrcholu v roce 2017, kdy bylo vysazeno přes 500 hektarů vinic, klesla už během pandemie pod 300 hektarů. Sestupný trend pokračoval, takže v roce 2024 už bylo vysázeno pouze něco málo přes 120 hektarů vinic. Loni nová výsadba činila lehce přes 200 hektarů. Podle Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského tak tuzemští vinaři ani loni, stejně jako v předchozích pěti letech, nenaplnili kvótu pro povolenou výsadbu vinic.

Zároveň dochází k rušení starších vinic, což vede k úbytku až 250 hektarů ročně. Loňská celková výměra vinohradů – méně než 17 tisíc hektarů – byla nejnižší od roku 2015. 

Heslem dne je konsolidace 

V České republice je registrováno přes 12 200 pěstitelů vinné révy. Čtyři pětiny vinic jsou však v péči pouhých čtyř procent největších subjektů, které vlastní více než pět hektarů. Mezi největší pěstitele hroznů patří mikulovský Mikrosvín, Vinofrukt z Dolních Dunajovic (ve vlastnictví Château Valtice) a Vinice Lahofer z Dobšic u Znojma. 

Český vinařský trh prochází v posledních letech vlnou fúzí a akvizic, při nichž velcí hráči skupují menší vinařství nebo se spojují s cílem posílit svou pozici na trhu, zajistit si vlastní produkci hroznů a optimalizovat distribuci. Trh je přitom dlouhodobě rozdělen mezi několik velkých vinařských skupin, větší počet středních vinařů a množství malých rodinných vinařství. Akvizice často probíhají na úrovni středních a velkých podniků.

V oblasti fúzí a akvizic je nejaktivnější například Château Valtice, členem jeho skupiny se už v roce 2013 stalo Vinařství Kovacs či Zámecké vinařství Bzenec. Loni zas bylo předmětem akvizice vinařství Znovín Znojmo, které převzal Holding ZWG.WINE zastřešující vinařství Lahofer, Waldberg a Hanzel. V rámci rozšíření portfolia koupila tato skupina znojemský Znovín včetně výroby, provozů a vinic. Znovín sám přitom v předchozích letech nakoupil větší množství vinic, a to i poměrně daleko od Znojma, například v okolí Hustopečí na Břeclavsku.

Kvůli zvýšeným výrobním nákladům a změně klimatu se dá očekávat, že konsolidace trhu bude pokračovat. Menší vinařství mohou mít problémy s financováním nebo s nástupnictvím v rámci rodiny. To vytváří prostor pro akvizice ze strany finančně silnějších skupin, jež hledají kvalitu a stabilní vinohradnické zázemí. Zájem tak bude zejména o zavedená vinařství s vyprofilovanou značkou.